ECLI:CZ:US:2021:1.US.1611.21.1
sp. zn. I. ÚS 1611/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Kříže, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 38/2021-33 ze dne 14. 4. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 32 A 3/2020-32 ze dne 19. 1. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245/2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace procesního vývoje
2. Městský úřad Dvůr Králové nad Labem rozhodnutím ze dne 17. 2. 2020 (poznámka pod čarou č. 1) uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen "zákon o některých přestupcích"). Přestupku se žalobce dopustil prostřednictvím písemností ze dne 5. 9. 2018 a 8. 1. 2019, doručených oprávněné úřední osobě, která vedla řízení o přestupku obchodní společnosti, jejímž jednatelem byl stěžovatel. V písemnostech měl stěžovatel použít hrubě urážlivá slova překračující akceptovatelnou mez kritiky výkonu veřejné správy, jimiž úmyslně znevážil postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci. Stěžovatel konkrétně uvedl následující: "Chápeme, že práce, kterou děláte, se vám jeví jako nejlepší možnost z těch, které máte. Děláte pouze svou práci, zákony jste si nevymysleli. Obdobně svoji práci dělali příslušníci jednotek Waffen SS likvidující židy v koncentračních táborech. Ani oni nevymysleli norimberské zákony či nařízení Adolfa Hitlera o konečném řešení židovské otázky, jakkoliv s ním zřejmě souhlasili. Stejně jako vy souhlasíte s tím, že nikomu neubližující řidiči mají být otravováni a odváděni od práce, která je živí. Obojí je z našeho pohledu principiálně stejně odporné, jakkoliv míra nechutnosti vaší práce je jistě menší. Měli byste se stydět." a dále "Odvolání jsme podali proti rozhodnutí o přestupku, nikoliv proti výši IQ pracovnice domnělý přestupek vyřizující, proti kvalitě jejího účesu či vůni jejího pižma." Za uvedený přestupek byl stěžovatel potrestán pokutou ve výši 5 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 21. 4. 2020 (poznámka pod čarou č. 2) zamítl odvolání stěžovatele a prvostupňové rozhodnutí ze dne 17. 2. 2020 potvrdil.
3. Proti citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatel brojil správní žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou ústavní stížností napadeným rozsudkem. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že s ohledem na definici přestupku v §5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky") nemůže být pachatelem přestupku podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích i právnická osoba. Byť podle krajského soudu stěžovatel z titulu své funkce statutárního zástupce činil jménem právnické osoby úkony v řízení před správním orgánem, nevylučovalo to, aby současně svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přestupku fyzické osoby, které stanoví zákon. Stran naplnění znaků skutkové podstaty přestupku a k omezení svobody projevu stěžovatele krajský soud uvedl, že vyjádření neobsahují věcnou, běžnou a konkrétní kritiku úředních osob, nýbrž sestávají z urážek, ironie a zostuzování činnosti úředních osob v rámci výkonu jejich pravomoci. Podle krajského soudu se nejednalo o ojedinělý exces stěžovatele v písemných podáních, případně během ústních jednání, kdy by šlo zohlednit nižší míru sebeovládání s ohledem na prožívané emoce; obsah správního spisu naopak dokládá, že výjimkou je podání, v němž by stěžovatel postavení úředních osob neznevažoval (stěžovatel ironicky uváděl, že úředníci nejsou "cvičené opice", označoval je za "totálně neschopné" a hrozil jim trestním oznámením; viz bod 27 napadeného rozsudku krajského soudu). Podle krajského soudu kontext a skladba slov v písemnostech stěžovatele jednoznačně evokuje ironii a urážku.
4. Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") následně kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl a věcně potvrdil závěry krajského soudu, tj. že stěžovatel: 1) nese sám odpovědnost za přestupek, třebaže ve správním řízení formálně vystupoval jako jednatel obchodní společnosti, která byla účastníkem řízení; 2) dopustil se přestupku znevážení úřední osoby.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces z důvodu, že za předmětný přestupek nenese odpovědnost, neboť se správního řízení formálně neúčastnil a vystupoval jen jako jednatel právnické osoby, která byla účastníkem správního řízení. Stěžovatel nebyl oprávněn v daném správním řízení za sebe činit jakékoliv úkony; nadto to byla právě obchodní společnost, který se cítila být činností správního orgánu obtěžována, nikoliv stěžovatel jako fyzická osoba; stěžovatel dále odkazuje na §20 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Skutečnost, že zákon u některých přestupků identifikuje jako možného viníka pouze fyzickou osobu, podle stěžovatele neznamená, že se správní orgán musí snažit najít způsob, jak jednání fyzické osobě přičíst; jinak je porušena zásada nullum crimen sine lege.
6. Stran případného posouzení intenzity společenské škodlivosti projevů stěžovatel tvrdí, že byť jeho kritika byla možná provedena pomocí netradičního příměru, nelze ji označit za nepřípustnou či nepřiměřenou. Správní soudy podle stěžovatele neoprávněně upřednostnily ochranu výkonu veřejné moc před jeho právem na svobodný projev. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325), podle kterého platí, že při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce, že jde o kritiku dovolenou; dále uvádí, že veřejným institucím přísluší větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) stěžovatel dále uvádí, že přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným; ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Správní soudy podle stěžovatele neprovedly test proporcionality. Stěžovatel tvrdí, že na jeho výrocích není nic urážejícího či nepřípustného; stran příměru k příslušníkům Waffen SS uvádí, že ve vyjádření jasně zdůraznil, že míra nechutnosti jejich práce je jistě vyšší (stěžovatel k tomuto odkazuje na tzv. Milgramův experiment, který měl ověřit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě). Podle stěžovatele kritika nesměřovala proti jedné konkrétní úřednici, ale obecně proti práci úředníků, kteří "schováni za autoritou" dělají věci, které jsou v rozporu s dobrými mravy.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízeních u správních soudů [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu soudní řád správní k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti a v předcházejících řízeních vznesl kvalifikované námitky dosahující ústavně právní roviny, Ústavní soud se s jejich vypořádáním ze strany správních soudů ztotožňuje. Podle Ústavního soudu se soudy oběma námitkami stěžovatele (tj. odpovědností stěžovatele jako fyzické osoby a přiměřeností zásahu do práva stěžovatele na svobodný projev) pečlivě zabývaly a svým hodnocením dostály své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody podle čl. 4 Ústavy.
9. K první námitce stěžovatele, že správní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces z důvodu, že za předmětný přestupek nenese odpovědnost, lze pouze uvést, že stěžovatel pouze opakuje svoji argumentaci již uplatněnou v předchozích řízeních, aniž by fakticky reagoval na odůvodnění správních soudů. Závěr správních soudů, podle kterého může být pachatelem přestupku podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích též jednatel právnické osoby, který za právnickou osobu s úřední osobou jedná a v této souvislosti postavení úřední osoby zneváží, je založen na právním posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku. Pokud dospěly správní soudy k závěru, že ze zákonné podmínky, podle které se znevažování postavení úřední osoby musí týkat výkonu pravomoci úřední osoby, vyplývá, že zákon neomezuje odpovědnost za tento přestupek jen na účastníky tohoto řízení, nepředstavuje takováto interpretace zákonného ustanovení exces, jež by mohl vést k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Ohledně odkazu stěžovatele na §20 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze odkázat na bod 20 napadeného rozsudku krajského soudu, ve kterém je vysvětleno, že vymezuje-li citované ustanovení podmínky odpovědnosti právnické osoby za přestupek, není dané ustanovení relevantní v případě, že předmětného přestupku se právnická osoba dopustit nemůže. V posouzení správních soudů nelze spatřovat jejich snahu "najít způsob, jak toto jednání fyzické osobě přičíst" či porušení zásady nullum crimen sine lege; správní soudy totiž ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč skutková podstata §5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích v případě stěžovatele naplněna byla.
10. Jde-li o posouzení přiměřenosti zásahu do stěžovatelova práva na svobodný projev, Ústavní soud předně souhlasí se stěžovatelem, že z ustálené judikatury vyplývá, že veřejným institucím i příslušným úředním osobám, jež reprezentují veřejnou moc státu a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají, přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75); bod 121 nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217)]. Obdobně jako osoby politicky činné jsou státní zaměstnanci vykonávající jim svěřené kompetence povinni snášet větší míru přípustné kritiky, než je tomu u "běžných" občanů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 2. 2007 ve věci Mamere proti Francii, č. stížnosti 12697/03, §27).
11. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že mají-li úřední osoby požívat důvěru veřejnosti a řádně plnit svoji úlohu, může se jako nezbytná ukázat potřeba je chránit v době výkonu jejich povinností před nepříjemnými a urážlivými verbálními útoky (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 6. 2003 ve věci Lešník proti Slovensku, č. stížnosti 35640/97, §53). Na rozdíl od politiků se úřední osoby vědomě nevystavují veřejnosti v té míře, že by každé jejich výroky nebo činy byly podrobeny podrobnému dohledu; jde-li tedy o míru snesitelné kritiky, nelze úřední osoby s politicky činnými osobami stavit bez dalšího na roveň (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci Janowski proti Polsku, č. stížnosti 25716/94, §33 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 2002 ve věci Nikula proti Finsku, č. stížnosti 31611/96, §48). Míru snesitelné kritiky je třeba posuzovat v jednotlivých případech s ohledem na postavení úřední osoby stejně tak jako roli, kterou ve veřejné správě zastává (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 3. 2005 ve věci Busuioc proti Moldavsku, č. stížnosti 61513/00, §64).
12. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že posouzení otázky přiměřenosti zásahu do práva na svobodný projev stěžovatele (ve formě pokuty 5 000 Kč) provedené správními soudy z perspektivy výše vyjádřených ústavněprávních požadavků obstojí. Správní soudy fakticky aplikovaly obecná východiska judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a vzaly v úvahu postavení úředních osob, kterých se projevy stěžovatele dotkly. V projednávané věci výroky stěžovatele směřovaly proti "řadovým úředníkům" městského úřadu, od nichž nelze legitimně požadovat, aby snášeli stejnou míru přípustné kritiky jako politicky činné osoby. Ústavní soud se dále ztotožňuje s materiálním posouzením ironického vyznění sporných výroků; jiné posouzení vycházející z čistě gramatického výkladu by naopak představovalo zjevný formalismus a přehlížení evidentního cíle stěžovatele znevážit postavení konkrétní úřední osoby. Stejně se Ústavní soud ztotožňuje s postupem správních soudů, které využily při poměřování proporcionality zásahu tzv. kontextovou analýzu, a hodnotily jednotlivé výroky s ohledem na širší okolnosti vystupování stěžovatele v průběhu předmětného správního řízení. Stěžovatel konečně v ústavní stížnosti blíže ani netvrdil, že by se jeho "kritika" úředních osob měla týkat aktuálních důležitých témat veřejného zájmu, ani neuvedl jiné zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly zvýšení míry přípustné kritiky vůči předmětným úředním osobám. Ze znění výroků lze naopak seznat, že spíše než charakter jakékoliv věcné kritiky činnosti veřejné správy, měly povahu osobně mířených poznámek, které však bezvýhradné ochraně svobody projevu nepodléhají.
13. Lze uzavřít, že s ohledem na výši stanovené pokuty 5 000 Kč nelze posouzení projednávané věci ze strany správních soudů vnímat jako porušení práva stěžovatele na svobodný projev. Správní soudy aplikovaly §5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích v případě stěžovatele ústavně konformním způsobem ve světle zásady, že byť je vztah úřední osoby a jednotlivce v četných aspektech asymetrický, požadavek elementární slušnosti je třeba ctít i při jednání vůči úřední osobě při výkonu její pravomoci.
VI. Závěr
14. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími správních soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu
---------------
1) Rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem č. j. MUDK-KTÚ/14140-2020/moj 1948-2019, sp. zn. PK-10/2019 ze dne 17. 2. 2020.
2) Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje č. j. KUKHK-12343/SKZ/2020-2 ze dne 21. 4. 2020.