ECLI:CZ:US:2021:1.US.1626.21.1
sp. zn. I. ÚS 1626/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. A. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem Opava, Sadová 171/40, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2021 č. j. 47 To 116/2021-121 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 1. 2021 č. j. 4 Nt 2012/2020-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu, o zamítnutí jeho žádosti o propuštění na svobodu, o nepřijetí nabídky převzetí záruky a písemného slibu a o neuložení předběžného opatření zákazu vycestování do zahraničí. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně zrušeno a nově rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, o nepřijetí nabídky převzetí záruky a písemného slibu, o tom, že účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka a o neuložení předběžného opatření.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") o jeho návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka vůbec nerozhodl a tento návrh zamítl až Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Je přesvědčen, že mu tímto způsobem bylo upřeno právo podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Trestní soudy se podle něj nezabývaly jeho návrhem na uložení povinnosti zdržovat se ve stanoveném čase ve svém obydlí a o uložení výkonu elektronické kontroly plnění povinností podle §73 odst. 4 trestního řádu v souvislosti se stanoveným dohledem probačního úředníka.
Stěžovatel dále uvádí, že na straně krajského soudu docházelo k neopodstatněným průtahům, když neveřejné zasedání (stěžovatel nesprávně hovoří o vazebním zasedání) u krajského soudu proběhlo až 1. 4. 2021, tedy téměř po dvou měsících od doby, kdy mu bylo doručeno usnesení okresního soudu. Usnesení krajského soudu mu navíc bylo doručeno až dne 21. 5. 2021. Má za to, že mu tak stížnostní soud upřel právo na urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody a odkazuje v této souvislosti na judikaturu ESLP, zejména na rozsudek č. 41238/05 ve věci Karlin proti Slovensku. Stížnostní soud se podle stěžovatele nevypořádal ani s důkazní situací významnou pro rozhodování o vazbě a s jeho námitkami. Tvrdí, že se trestní soudy nezabývaly správností přísné kvalifikace činu, pro který je stíhán. Zpochybňuje argumentaci trestních soudů, že vlastnictví nemovitosti nepředstavuje dostatečnou vazbu k České republice, jakož i důvody, které vedly trestní soudy k závěru o jeho špatné finanční situaci. Vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud své závěry staví na zjevně nepravdivých skutečnostech.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že v jeho případě došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Okresní soud sice ve svém usnesení skutečně formálně nerozhodl o jeho návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, avšak toto pochybení napravil ve svém usnesení krajský soud, který tento návrh zamítl. Krajský soud postupoval zcela v souladu s ustanovením §149 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního řádu, jež stížnostnímu orgánu umožňuje po zrušení usnesení orgánu prvního stupně rozhodnout ve věci, přičemž záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný, může nadřízený orgán tento výrok sám doplnit a není tedy povinen vracet věc orgánu prvního stupně. Kromě toho nelze přehlédnout skutečnost, že okresní soud na č. l. 11 svého usnesení dospěl k závěru o přetrvávající velmi intenzivní obavě z útěkového a předstižného jednání stěžovatele, což materiálně představuje legitimní důvod pro zamítnutí návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Krajský soud se ve svém usnesení na č. l. 8 vyjádřil i k návrhu stěžovatele spojit dohled probačního úředníka s elektronickou kontrolou stěžovatele a s uložením zákazu vycestování. Zamítnutí tohoto návrhu přitom podle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodnil, když poukázal na to, že uvedená opatření by nebyla způsobilá zabránit stěžovateli v opuštění České republiky. Opodstatněnost tohoto závěru opět navazuje na již zmíněnou vysokou intenzitu vazebních důvodů.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené neopodstatněné průtahy v rozhodování soudů o dalším trvání jeho vazby, je třeba předně připomenout, že stěžovatel požádal, aby bylo usnesení okresního soudu přetlumočeno do polského jazyka, což bylo provedeno, a tento překlad byl stěžovateli doručen až dne 4. 3. 2021 (srov. č. l. 2 usnesení krajského soudu). Časový rozestup mezi doručením usnesení soudu prvního stupně stěžovateli a konáním neveřejného zasedání o jeho stížnosti tedy činil necelý měsíc a nikoli téměř dva měsíce, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud dále podotýká, že i v rozsudku ESLP č. 41238/05 ve věci Karlin proti Slovensku, na nějž stěžovatel odkazuje, se do doby rozhodné pro posouzení respektování práva na urychlené rozhodnutí o dalším trvání zbavení osobní svobody nezapočítává doba mezi rozhodnutím stížnostního soudu a doručením tohoto rozhodnutí obviněnému. Již zmíněná nutnost přeložit rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě do polštiny představuje podle Ústavního soudu zvláštní složitost daného případu a i s přihlédnutím k tomu se Ústavní soud nedomnívá, že v dané věci došlo na straně trestních soudů k nedůvodným průtahům.
Ústavní soud musí odmítnout i další námitky stěžovatele týkající se již přímo existence vazebních důvodů. Pokud jde o důvod pro další trvání útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu, trestní soudy poukázaly na vysoký trest, který stěžovateli hrozí (srov. zejména č. l. 7 usnesení krajského soudu) a který sám o sobě představuje důvod pro další trvání útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09). Závažnost právní kvalifikace činu, pro nějž je stěžovatel stíhán - zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku - vyplývá především z toho, že skutek měl být spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Opodstatněnost naplnění tohoto znaku je dostatečně zřejmá ze samotného popisu skutku, jakož i z dalších okolností zjištěných v dosavadním průběhu řízení, které trestní soudy ve svých usneseních popsaly (srov. č. l. 1-8 usnesení okresního soudu a č. l. 3-6 usnesení krajského soudu). Nutno podotknout, že sám stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní okolnost, která by uvedenou právní kvalifikaci zpochybňovala.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že spoluvlastnictví nemovitosti (zemědělské usedlosti) v H. představuje silnou vazbu k České republice a dostatečnou záruku, že se nepokusí o útěk, nemůže Ústavní soud toto tvrzení akceptovat. Trestní soudy ve svých rozhodnutích podrobně popsaly důvody vedoucí k závěru o kontaktech stěžovatele v zahraničí, včetně Peru (srov. zejména č. l. 4-7 usnesení krajského soudu), z nichž vyplývá (ve spojení s hrozícím vysokým trestem) důvodná obava z útěku stěžovatele.
Ústavní soud neshledal ani žádné logické vady v argumentaci trestních soudů vedoucích k jejich závěru o přetrvávající existenci důvodu předstižné vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu. Trestní soudy srozumitelně a přesvědčivě vylíčily skutečnosti, z nichž lze spolehlivě dovozovat, že se stěžovatel nachází v nepříznivé finanční situaci a opatřování, přechovávání a následná distribuce psychotropní látky DMT v souvislosti s pořádáním ceremonií spojených s podáváním nápoje Ayahuasca s obsahem této látky (tedy jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu) by i nadále mohlo být jediným, resp. hlavním zdrojem jeho příjmů. Poukázat lze přitom na podrobný popis důkazů svědčících o dluzích stěžovatele (srov. zejména č. l. 7-8 usnesení krajského soudu).
Ústavní soud na závěr podotýká, že pokud stěžovatel některé skutečnosti zahrnuté do usnesení krajského soudu označuje za zjevně nepravdivé, jde toliko o jeho tvrzení, které nijak blíže nedokládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (v části směřující proti usnesení okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný (není povolán je zrušit podruhé), odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu