ECLI:CZ:US:2021:1.US.1639.21.1
sp. zn. I. ÚS 1639/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. října 2018 č. j. 52 T 38/2017-870, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. března 2020 č. j. 7 To 64/2019-903 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 6 Tdo 1315/2020-941; za účasti Okresního soudu v Chomutově, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl spolu s další osobou (dále jen jako "spolupachatel") napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Uvedeného se měl ve zkratce dopustit tím, že podal v letech 2013 a 2014 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a dani z příjmu fyzických osob, ve kterých neuvedl uskutečněná zdanitelná plnění za pomocné a úklidové práce, které poskytl (prostřednictvím jména jiného podnikatelského subjektu) se spolupachatelem jiné firmě. Cílem stěžovatele bylo zatajit příjmy a snížit základ své daňové povinnosti, čímž měl státu způsobit škodu v celkové výši zhruba 300.000 Kč. Odvolání stěžovatele bylo (až na zde nerozebíranou část výroku o náhradě škody) neúspěšné, odmítnuto bylo též dovolání stěžovatele.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Především odmítá, že by jakékoliv úklidové a pomocné práce vůbec poskytoval. Soudy opřely svá rozhodnutí o výpověď spolupachatele, ta je ale jednak zkreslená a nedůvěryhodná, jednak z ní tvrzené v podstatě nevyplývá. Stěžovatel naopak obsáhle cituje výpovědi jiných svědků, které mají závěr obecných soudů popírat. Stěžovatel se proto domnívá, že napadená rozhodnutí jsou vedena libovůlí při vybudování skutkového základu při nevypořádaném extrémním rozporu s obsahem spisu a provedeným dokazováním.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel však nesouhlasí výhradně se skutkovými závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy (např. co ten či onen svědek řekl a zda byl důvěryhodný či nikoliv). Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Argumentaci rekapitulovanou stručně výše stěžovatel uplatnil již v odvolání a dovolání. Ústavní soud se nedomnívá, že by se nalézací či poté odvolací soud dopustily nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, a vědom si výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování skutkového stavu, jestliže tak již učinil Nejvyšší soud (srov. body 27-29 jeho usnesení). Je možné shrnout, že jednání stěžovatele bylo potvrzeno nejenom (konzistentní a uvěřitelnou) výpovědí spolupachatele, ale i výpověďmi dalších svědků a řadou listinných důkazů, včetně stěžovatelem vystavených faktur a výpisů z účtu stěžovatele, na který byly platby za provedené práce zasílány.
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze uzavřít, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu