ECLI:CZ:US:2021:1.US.1640.21.1
sp. zn. I. ÚS 1640/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Šimka a Mileny Šimkové, zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021 č. j. 26 Cdo 3825/2020-288, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020 č. j. 26 Co 36/2020-261 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 11. 2019 č. j. 8 C 29/2019-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé, podíloví spoluvlastníci bytové jednoty a členové žalovaného, se žalobou domáhali zaplacení částky 122 950 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok se skládal z pěti dílčích nároků na zaplacení pokuty z prodlení s nepeněžitým plněním na základě §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Okresní soud v Příbrami ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami co do zamítavého výroku potvrdil. Stěžovatelé napadli obě uvedená rozhodnutí ústavní stížností. Vycházeli přitom z toho, že celková žalovaná částka se skládá z pěti dílčích nároků, přičemž přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (sp. zn. II. ÚS 2628/20). Stěžovatelé však proti rozsudku odvolacího soudu podali i dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") odmítl. K odmítnutí došlo zčásti pro vady dovolání, kdy dovolací důvod nebyl vymezen v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. a zčásti pro nepřípustnost, když Nejvyšší soud došel k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, která směřovala znovu i proti rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami a rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Stěžovatelé uvádějí, že ve vztahu k nároku na zaplacení pokuty za prodlení s doručením vyúčtování služeb za rok 2015 nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování. Ve vztahu k nároku na zaplacení pokuty za prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2016 s právním posouzením obecných soudů týkajícím se závěru soudu o tom, že prodlení žalovaného nelze spravedlivě klást k tíži žalovaného a zároveň napadají i hodnocení důkazů soudem ohledně toho, čím bylo způsobeno prodlení žalovaného, ve zbylých třech nárocích pak nesouhlasí zejména s právním posouzením těchto nároků obecnými soudy. Stěžovatelé pak shrnují, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jejich řádně uplatněnými námitkami, které měly z hlediska své vážnosti zásadní vliv na posouzení správnosti a věrohodnosti před soudy provedených důkazů. Dále pak uvádějí, že nelze poskytovat právní ochranu nepoctivému a obmyslnému jednání účastníka řízení, který se snaží využít tohoto jednání na úkor jiného účastníka řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Námitky stěžovatelů směřují jednak proti procesu dokazování, proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy, jednak zpochybňují právní závěry soudů vedoucí k zamítnutí jimi uplatněných nároků. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ústavní soud také nesdílí názor stěžovatelů ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Je také třeba upozornit na to, že k posouzení napadených rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami i Krajského soudu v Praze již jednou Ústavním soudem došlo a ústavní stížnost byla Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud také odkazuje (sp. zn. II. ÚS 2628/20). Rovněž Nejvyšší soud podrobně a srozumitelně odůvodnil své závěry, když se navíc vyjádřil i k námitkám dovolatelů dotýkajícím se skutkových zjištění soudů. Dovolání přitom dovolací soud v této části jako vadné odmítl, neboť dovolací důvod nebyl vymezen v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. Ani v závěrech Nejvyššího soudu nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelé měli a využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu