ECLI:CZ:US:2021:1.US.1746.21.1
sp. zn. I. ÚS 1746/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., nyní ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1516, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 9/2021-1554 ze dne 3. června 2021 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 33/2021-1538 ze dne 12. května 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl následnou stěžovatelovu stížnost.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že obecné soudy rozhodnutím o ponechání ve vazbě porušily jeho právo na osobní svobodu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl dne 20. listopadu 2019 vzat do vazby (usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16132/2019), o ponechání ve vazbě naposledy rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 19. února 2021. Dne 4. května 2021 byla stěžovateli bez bližšího odůvodnění doručena do vazby výzva k vyjádření, zda trvá na vazebním zasedání. Stěžovateli se nepodařilo spojit s tehdejším obhájcem, neměl povědomí o návrhu státního zástupce na ponechání ve vazbě, a proto nabyl dojmu, že nebude-li se konat vazební zasedání, bude z vazby propuštěn, na vazebním zasedání proto netrval.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyl-li mu doručen návrh státního zástupce a nebyl-li informován ani jeho tehdejší obhájce, nepostupoval soud prvního stupně správně a jeho pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Dále stěžovatel odmítá závěry Nejvyššího soudu, podle kterého byly naplněny vazební důvody; poukazuje na svůj vztah k místu bydliště, rodině, práci, i svůj přístup k dřívějšímu trestnímu stíhání. Namítá, že ani hrozba vysokým trestem není dostatečná pro ponechání ve vazbě, zejména nemá-li stěžovatel styky v cizině ani prostředky, které by mu útěk umožnily. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. října 2001 (N 156/24 SbNU 149), sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. prosince 2005 (N 227/39 SbNU 423)] či Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky Tomasi proti Francii
č. 12850/87 ze dne 27. srpna 1992, §89 či Kondratyev proti Rusku č. 2450/04 ze dne 9. července 2009, §52). Stěžovatel rovněž konstatuje své spojení s vysoce postavenými politickými představiteli a z toho plynoucí snahu o jeho odstavení z veřejného života, což má potvrdit rychlé rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho stížnosti (dne 3. června 2021), ještě před doplněním jeho stížnosti dne 10. června 2021 a doručením napadeného usnesení teprve 23. června 2021. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost postupu soudu prvního stupně a rozhodl o jeho propuštění na svobodu.
5. Z napadených usnesení se podává, že věc byla předložena soudu prvního stupně s odvoláním proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 54 T 2/2020-1332 ze dne 19. února 2021, jímž byl stěžovatel (nepravomocně) uznán vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Řízení bylo od počátku (usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16132/2019 ze dne 20. listopadu 2019) vedeno vazebně z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Důvod koluzní vazby již pominul a naposledy bylo o vazbě rozhodnuto krátce po vynesení rozsudku (usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 54 T 2/2020-1439 ze dne 19. února 2021, které nabylo právní moci ihned). Podle §72 odst. 1 trestního řádu měl soud prvního stupně rozhodnout o trvání vazby nejpozději do tří měsíců od právní moci předchozího usnesení o trvání vazby, k čemuž stěžovatel výslovně prohlásil, že nemá zájem účastnit se vazebního zasedání. K vazbě útěkové soud prvního stupně konstatoval zvýšené nebezpečí útěku nebo skrývání se nepravomocně odsouzeného k vysokému trestu odnětí svobody (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 155/2017 ze dne 18. května 2017); podle usnesení sp. zn. 11 Tvo 26/2017 ze dne 25. ledna 2018 v takovém případě nejde o vazbu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Soud prvního stupně se zabýval rovněž důvody pro vazbu předstižnou za situace, kdy existují indicie, že trestný čin by mohl být dokonán. Byla zjištěna kumulace obligatorních důvodů vazby, kterou nebylo možno nahradit jiným zákonem předvídaným nástrojem.
6. Nejvyšší soud se s důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě vyslovenými soudem prvního stupně ztotožnil, zabýval se rovněž okolnostmi informování stěžovatele o možnosti účasti na vazebním zasedání, zjišťoval konkrétní okolnosti, aniž by dovodil možnost uvedení v omyl; stěžovateli byly poskytnuty informace, kdy se vazební zasedání koná, ten však o ně na základě vlastního rozhodnutí zájem neprojevil (viz odst. 19-22 usnesení Nejvyššího soudu).
7. Podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon ani vzat do vazby než důvodů a na zákonem stanovenou dobu. Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy nesmí být nikdo zbaven svobody, nejde-li o zákonné zatčení nebo zaručení splnění zákonné povinnosti. Z předložených písemností je patrné, že stěžovatel, zjevně nespokojen s ponecháním ve vazbě, opakuje i v ústavní stížnosti svoji argumentaci stran vazebních důvodů a okolností rozhodování obecných soudů. Ústavní soud však nezjistil nic, čím by obecné soudy zasáhly do uvedených práv stěžovatele. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon; Ústavní soud nezjistil, že by v řízení byla porušena zákonná pravidla rozhodování o vazbě daná v trestním řádu a že by v důsledku toho byla zasažena základní zaručená práva stěžovatele. Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat jednotlivé vazební důvody, neboť jsou to právě obecné soudy, které se znalostí okolností konkrétního případu mají dostatek informací i pravomoci posoudit je.
8. Podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je pravomoc Ústavního soudu omezena na rušení napadených rozhodnutí [viz též čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], a proto by Ústavní soud ani požadavku přikázat propuštění z vazby vyhovět nemohl.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu