ECLI:CZ:US:2021:1.US.1788.21.1
sp. zn. I. ÚS 1788/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021 č. j. 14 To 191/2021-52 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 2. 2021 č. j. 3 PP 191/2020-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Kladně, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále navrhuje zrušení o usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí porušují princip otevřenosti institutu podmíněného propuštění všem odsouzeným a rovněž porušují zákaz dvojího přičítání. Má za to, že trestní soudy opřely zamítnutí jeho žádosti zejména o skutečnost, že je stále zařazen do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Tvrdí, že je zcela nereálné, aby za tak krátkou dobu výkonu trestu mohl být zařazen do I. prostupné skupiny, zvláště když byl povinen se podřídit karanténním opatřením. Trestní soudy tak podle něj a priori vyloučily možnost podmíněného propuštění osob, které byly převedeny do výkonu trestu z výkonu vazby. Odmítá rovněž argumentaci soudů týkající se závažnosti loupeže, které se dopustil na našem území a za kterou byl odsouzen, neboť tyto okolnosti byly zohledněny již při jeho potrestání. Trestní soudy se podle něj nezabývaly otázkou, jak se měl ve výkonu trestu chovat. Odkazuje na závěry obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16, Ústavní soud podotýká, že v tomto nálezu bylo pouze zdůrazněno, že možnost podmíněného propuštění by a priori neměla být vyloučena ani pro některé kategorie odsouzených, jmenovitě pro recidivisty. Žádosti o podmíněné propuštění je třeba vyhovět i v případě, kdy se jedná o recidivistu, pakliže k jeho nápravě, resp. k dosažení účelu trestu, není již další pobyt odsouzeného nutný a lze přitom předpokládat, že odsouzený - byť recidivista - na svobodě povede již řádný život (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 3004/20). Uvedený nález, ani princip otevřenosti podmíněného propuštění všem odsouzeným tedy nemůže být vykládán tak, že by na podmíněné propuštění měli nárok i ti odsouzení, u kterých z objektivních důvodů nebylo možno dostatečně ověřit splnění všech zákonných podmínek pro podmíněné propuštění. Trestní soudy by se chovaly nezodpovědně, pokud by po veškerém úsilí a nákladech, jež je třeba vynaložit k odhalení, usvědčení a potrestání pachatele trestné činnosti, podmíněně propouštěly i ty odsouzené, u kterých vzhledem ke krátké době výkonu trestu či dalším okolnostem nebylo možno spolehlivě prokázat patřičnou míru polepšení a předpoklad vedení řádného života.
Z napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nevyplývá, že by trestní soudy stěžovateli a priori upíraly benefit v podobě podmíněného propuštění. Okresní soud v Kladně ve svém usnesení zdůraznil, že svým chováním a vystupováním nevybočuje nad úroveň průměru, což je patrné mj. z toho, že je stále zařazen do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Tento soud tak dospěl k přesvědčení o evidentních rezervách stěžovatele v plnění programu zacházení. Krajský soud v Praze pak doplnil, že ve stěžovatelově případě nemůže k prokázání polepšení stačit běžné plnění povinností ve výkonu trestu, ale je nezbytné projevení mnohem větší snahy.
Trestní soudy k uvedenému závěru dospěly mj. i s přihlédnutím k vysoké závažnosti trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Ústavní soud v tomto postupu nespatřuje porušení zákazu dvojího přičítání. V nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18, na nějž stěžovatel odkazuje, je otázka zohledňování trestní minulosti odsouzeného řešena v souvislosti s podmínkou podmíněného propuštění, která spočívá v prognóze vedení řádného života; ve stejném duchu vyznívá i předchozí judikatura Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10, II. ÚS 2503/16 či I. ÚS 2201/16). V nyní posuzované věci se však trestní soudy touto podmínkou vůbec nezabývaly, neboť - jak již bylo vysvětleno - podle jejich názoru nebyla splněna již podmínka předchozí, spočívající v prokázání polepšení stěžovatele. Závažnost činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, navíc zjevně nepředstavovala ústřední, či dokonce jediný důvod, kvůli kterému trestní soudy zamítly žádost stěžovatele o podmíněné propuštění.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy dospěly k závěru o neprokázání polepšení stěžovatele legitimním a ústavně souladným způsobem. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by žádost stěžovatele o podmíněné propuštění byla zamítnuta výhradně proto, že doposud nebyl zařazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Trestní soudy přihlížely i k dalším faktorům, a pokud při hodnocení uvedené podmínky zohlednily i skutečnost, že je stěžovatel pachatelem zvlášť závažného zločinu, tudíž je třeba uvedenou podmínku hodnotit velmi pozorně, Ústavní soud nepovažuje za potřebné tomu oponovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu