ECLI:CZ:US:2020:3.US.3004.20.1
sp. zn. III. ÚS 3004/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 67 To 226/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 52 PP 31/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada dvojího přičítání téhož podle čl. 40 odst. 5 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zjištěno následující. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla podle §88 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") za užití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") a contrario zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu (dále jen "VTOS"). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pak byla stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta, stejně jako byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. i stížnost matky odsouzeného (která jej nyní v řízení před Ústavním soudem právně zastupuje).
3. Stěžovatel je přesvědčen, že obvodní soud neuvážil všechny okolnosti případu v jejich souhrnu. Poukazuje na odůvodnění usnesení obvodního soudu, z nějž lze seznat, že soud za významné považoval to, že stěžovateli byla udělena pouze jedna kázeňská odměna a svým chováním si nevytvořil podmínky, aby byl umístěn do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Dále podle soudu o jeho nápravě nesvědčí ani psychologické hodnocení jeho osobnosti. Tyto závěry jsou však dle stěžovatele v rozporu s objektivními fakty. Je totiž nezpochybnitelné, že vězeňská služba nemá k chování stěžovatele žádné připomínky, stěžovatel dochází v rámci VTOS na vzdělávací aktivity, navázal kontakt s adiktologem, nevyvolává ani nevyhledává konflikty s ostatními vězni a plní stanovený program speciálního zacházení. Stěžovatel se proto zamýšlí nad tím, jak jinak by ve výkonu trestu měl prokázat míru své převýchovy, než právě tím, že se chová požadovaným způsobem. Soudy prý navíc zcela pominuly závěry psychologického hodnocení, podle nichž se resocializace stěžovatele jeví jako možná. K otázce svého odměňování ve VTOS pak uvádí, že tato okolnost je z jeho strany částečně neovlivnitelná, záleží i na vychovateli a především i na vnitřních předpisech věznice, podle nichž nemohl ve VTOS začít dříve pracovat, byť od počátku usiloval o pracovní zařazení. Nyní stěžovatel vykonává práci ve vězeňské kuchyni a své pracovní povinnosti plní dle hodnocení věznice vzorně. Ani k těmto okolnostem však obecné soudy nepřihlédly. Stěžovatel se odvolává i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 (http://nalus.usoud.cz), který se týká posuzování zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z VTOS. Podle tohoto nálezu může Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout tehdy, je-li vyloučena možnost podmíněného propuštění odsouzeného toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění případné následné proměny a nápravy odsouzeného, k níž mohlo dojít. Závěrem stěžovatel poukazuje i na to, že při ukládání trestu nebyl zohledněn krátce předtím uložený trest a došlo tak k řetězení výkonu trestů. Celková doba výkonu trestu tímto postupem "narostla" na 60 měsíců, čímž je samozřejmě dále ztížena jeho náprava a znovuzařazení do společnosti. Pro naplnění účelu nápravy, ale i jakýchkoliv jiných relativních účelů trestu, je totiž klíčové, v jaké celkové výměře byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, nikoliv to, jaký trest byl uložen jednotlivými rozhodnutími.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů a je povolán zasáhnout pouze tehdy, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)].
6. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], jestliže své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
7. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
8. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je namístě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
9. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Obvodní i městský soud totiž při posuzování jeho žádosti shledaly, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu poloviny uloženého trestu [§88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Negativně se však vyjádřily k naplnění podmínky prokázání polepšení.
10. Obvodní soud k tomu uvedl, že již před nástupem do VTOS byl stěžovatel za jinou trestnou činnost ve vazbě, která na něj měla také výchovně působit, nicméně nezapůsobila, neboť po propuštění z vazby se stěžovatel dopustil další trestné činnosti. Stejně tak na něj neměla pozitivní vliv ani již dříve absolvovaná protialkoholní léčba. Dále obvodní soud uvedl, že byť se stěžovatel ve VTOS k době podání žádosti o podmíněné propuštění nacházel již 9 měsíců, za tuto dobu mu byla udělena pouze jedna kázeňská odměna. Navíc o jeho nápravě nesvědčí ani psychologické hodnocení jeho osobnosti, z něhož vyplývá, že teprve nyní začíná naplňovat cíl stanovených aktivit. Obvodní soud tak uzavřel, že v případě stěžovatele nebyl jeho proces nápravy ještě ukončen (viz odst. 17 napadeného usnesení obvodního soudu). K tomu stížnostní městský soud dále uvedl, že je sice nutné kvitovat sebereflexi odsouzeného, nicméně žádosti o podmínečné propuštění nelze vyhovět jen na základě bezproblémového výkonu trestu odnětí svobody (viz odst. 15 napadeného usnesení). S ohledem na uvedené pak u stěžovatele nelze ani usuzovat na řádné vedení života na svobodě. Pro společnost je zde příliš velké riziko jeho recidivy, na niž lze usuzovat z předchozích odsouzení stěžovatele a také z výše uvedené skutečnosti, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl opakovaně, přestože se již dříve nacházel ve vazbě a absolvoval protialkoholní léčbu (viz odst. 18 napadeného usnesení obvodního soudu, odst. 16 - 17 napadeného usnesení městského soudu).
11. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti relativně podrobně argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16, je k tomu třeba uvést následující. Citovaný nález pouze zdůrazňuje, že možnost podmíněného propuštění by a priori neměla být vyloučena ani pro některé kategorie odsouzených, jmenovitě pro recidivisty. Smyslem uvedeného nálezu je zdůraznit, že žádosti o podmíněné propuštění je třeba vyhovět i v případě, že se jedná o recidivistu, pakliže k jeho nápravě, resp. k dosažení účelu trestu, není již další pobyt odsouzeného nutný a lze přitom předpokládat, že odsouzený - byť recidivista - na svobodě povede již řádný život (srov. odst. 19 citovaného nálezu). Úkolem obecných soudů při rozhodování o podmínečném propuštění je tak opatřit si dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel. Ústavní soud však ani v tomto nálezu nepopírá, že minulé chování odsouzeného při rozhodování o podmínečném propuštění, resp. při posuzování naplnění podmínky prognózy vedení řádného života, hraje svoji roli, jakkoliv by tato role neměla být přeceňována (srov. odst. 22 - 23 citovaného nálezu). Konkrétněji je pak třeba uvést, že v tomto v minulosti projednávaném případě pod sp. zn. I. ÚS 2201/16 byly skutkové okolnosti zcela odlišné, soudy zde přes konstatování řady pozitivních zpráv a informací přesto přisoudily větší váhu recidivistické minulosti odsouzeného a právě tato okolnost byla zásadní pro kasační zásah Ústavního soudu. V nyní projednávaném případě je však situace zcela odlišná, což obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vyložily.
12. Z napadených rozhodnutí je tedy patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS soudy obou stupňů zabývaly řádně, přičemž své závěry dostatečně podrobně odůvodnily.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu