ECLI:CZ:US:2021:1.US.18.21.1
sp. zn. I. ÚS 18/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. M., 2) P. O., obou zastoupených JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 815/2020-731 ze dne 23. září 2020 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 308/2019-677 ze dne 2. března 2020, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh k ní připojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 80 T 62/2017-625 ze dne 28. června 2019 uznal stěžovatele 1) vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §237 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let, a povinnost nahradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 6 472 101 Kč; se zbytkem svého nároku byla poškozená pojišťovna odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud uznal stěžovatele 2) vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §237 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let, a peněžitý trest 50 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") odvolání obou stěžovatelů i státního zástupce zamítl; Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhují zrušení napadených usnesení, jimiž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatelé tvrdí, že již v přípravném řízení nabídli svoji verzi skutkového děje, kterou se obecné soudy nezabývaly a nezohlednily ani výrok znalce, jenž před soudem uvedl, že ke vzniku požáru mohla přispět i (nějaká) další okolnost. Neposouzení významu těchto zvláštních okolností, které jsou podle stěžovatelů způsobilé moderovat závěr o jejich vině, je porušením práva na soudní ochranu, a v důsledku výroku o náhradě škody i porušením práva na ochranu vlastnictví stěžovatele 1). Relevantní námitky při svém rozhodování nalézací soud ani odvolací soud neakceptovaly a pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Námitky týkající se nesprávného hodnocení provedených důkazů byly právního charakteru a nešlo, jak uzavřel Nejvyšší soud, jen o opakování obhajoby stěžovatelů. V řízení tak měl být porušen princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Závěr o odpovědnosti za vznik požáru bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti prolamuje zásadu nullum crimen sine lege; k tomu odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. června 2006 [(N 116/41 SbNU 453) všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. Přiměřený ani správný není výrok o peněžitém trestu pro stěžovatele 2), neboť nedbalostní trestné činnosti se nedopustil ve snaze získat majetkový prospěch.
4. Adhezní řízení stěžovatele 1) fakticky nahrazuje meritorní rozhodnutí civilního soudu (zakládá exekuční titul), aniž by se věci nalézací soud pečlivě věnoval. K nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odkazují stěžovatelé na nálezy sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. března 2012 (N 69/64 SbNU 781), sp. zn. I. ÚS 1794/10 ze dne 16. července 2013 (N 118/70 SbNU 55) a sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 23. července 2013 (N 132/70 SbNU 221).
5. Ústavní soud pro posouzení věci vyžádal kopie opravných prostředků obou stěžovatelů, rozsudek nalézacího soudu a po seznámení s jejich obsahem i obsahem napadených usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že stěžovatel 2) měl v rámci svého pracovního poměru vést při stavbě rodinného domu (včetně komína) ostatní zaměstnance a zadávat jim úkoly. Nalézací soud zjistil, že druhý stěžovatel v rozporu se svými povinnostmi vyhotovil stavební deník dodatečně; nadto zjistil, že právě stěžovatel 2) byl jedinou zdokumentovanou osobou, která komín stavěla, jednal s tesařskou firmou o nutnosti zkrátit část krovů, aby nezasahovala do tělesa komína, což následně nezkontroloval, neboť komín byl mezitím dokončen. Stěžovatel 1) vydal revizní zprávu týkající se předmětného komína, aniž by provedl jeho fyzickou kontrolu, případně uvedl překážky, pro které nemohl kontrolu (její část) provést. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku důkladně popsal, jak z jednotlivých důkazů dovodil příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatelů a vznikem požáru, jenž způsobil škodu bezmála 13 milionů korun. Soud vycházel z výpovědí svědků a hodnotil nejen znalecký posudek vypracovaný v přípravném řízení a znalecký posudek předložený obhajobou, ale zadal i revizní znalecký posudek znaleckému ústavu, rovněž se zabýval možným zaviněním dalších osob (tesařské firmy, majitele stavby nepečujícím řádně o komín), dovodil však pouze odpovědnost stěžovatelů.
7. Stěžovatelé opakovaně namítají, že na vznik požáru měly (mohly mít) vliv i další okolnosti než jen vadná výstavba komínu a jeho nesprávně provedená revize; jestliže obecné soudy dostatečně nezohlednily jejich tvrzení, porušily jejich zaručená práva. V ústavní stížnosti opakují námitky užité v opravných prostředcích, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, které posuzují, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a své závěry musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti zasáhne jen při zjištění nejzávažnějšího porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole. Taková situace v projednávané věci nenastala.
8. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje, že obecné soudy musí rozhodnout způsobem, který účastník řízení očekává; přesvědčení o významu vlastní interpretace šetřeného jednání neznamená, že vyvozené závěry jsou objektivní. Obecné soudy se v tomto případě věcí důkladně zabývaly a srozumitelně vysvětlily, proč verzi stěžovatelů neakceptovaly; zásada in dubio pro reo podle Ústavního soudu porušena nebyla (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 335/05, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Je-li posouzení zavinění jedním ze znaků trestného činu, lze na základě toho přímo v trestním řízení učinit závěr o přiznání řádně a včas uplatněného nároku na náhradu škody (§121 trestního řádu). Nalézací soud se podrobně zabýval příčinou vzniku škody a dovodil rozhodující odpovědnost stěžovatelů; způsobil-li stěžovatel 2) škodu při výkonu zaměstnání, byla náhrada (podílu) škody přisouzena jen stěžovateli 1), a to v poměru, v jakém byl za její vznik uznán vinným. Odůvodnění výroku o náhradě škody považuje Ústavní soud za dostatečné a souladné se svojí judikaturou (viz nález sp. zn. III. ÚS 2954/11).
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný; ze stejných důvodů nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu