ECLI:CZ:US:2021:1.US.1801.21.1
sp. zn. I. ÚS 1801/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2018 č. j. 32 T 180/2012-363, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 6 To 278/2019-413 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021 č. j. 4 Tdo 160/2021-472; za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 10.000 Kč. Uvedeného se měl dopustit tím, že v roce 2012 jako vedoucí oddělení vnitřní kontroly krajského ředitelství Policie ČR uložil své podřízené (dále jen jako "vyšetřující policistka"), aby nadále nekonala ve věci týkající se chybného parkování dvou jiných vysoce postavených policistů a vydala pokyn sekretářce ke zneplatnění založeného přestupkového spisu. Tímto stěžovatel oběma policistům umožnil vyhnout se postihu za spáchané přestupky a jednal v rozporu s několika zákonnými povinnostmi příslušníka Policie ČR. V řízení šlo již o druhý odsuzujícího rozsudek soudu prvního stupně, první (včetně potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu) zrušil Nejvyšší soud, neboť se nalézací a odvolací soud dle něj nedostatečně vypořádaly s otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Odvolání do druhého rozsudku nalézacího soudu napadeným usnesením odvolací soud zamítl. Nejvyšší soud pak napadeným rozhodnutím odmítl též dovolání stěžovatele.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, jeho argumentace se dělí do dvou linií. V první namítá, že v řízení nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nebylo nijak dokázáno, že by stěžovatel o chybném parkování policistů vůbec věděl, v elektronickém ani fyzickém přestupkovém spise nebyl zaznamenán jeho přístup. Jediným, kdo potvrdil vydání příslušného pokynu k nepokračování v prověřování, byla při výslechu sama vyšetřující policistka. Ta by se přitom nemohla spokojit s vydáním podobného nezákonného pokynu jenom ústně, ostatně při své práci vždy žádala předání pokynů písemně. Je nepřípustné, aby soudy nepřihlédly k mnohem pravděpodobnější variantě proběhlých událostí, tedy že pokyn sekretářce dala z vlastní vůle vyšetřující policistka a vše na stěžovatele jen "hodila", aby se vyhnula odpovědnosti vlastní osoby. Druhý okruh námitek směřuje k nesprávnému posouzení subsidiarity trestní represe. I kdyby snad stěžovatel daný skutek spáchal (což samozřejmě popírá), pak mělo být pochybení řešeno v rámci kázeňského řízení na základě zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Šlo totiž o bagatelní skutek malé společenské nebezpečnosti. Citované přestupky policistů týkající se neoprávněného využívání jiné instituci vyhrazených parkovacích míst byly malicherné. Stěžovatel žil před projednávaným skutkem řádně, u policie sloužil desítky let, po celou dobu byl skvěle hodnocen a obdržel mnoho odměn. V řízení doložil stěžovatel řadu jiných případů, kdy podobné jednání policistů, státních zástupců nebo soudců bylo řešeno právě v rámci kázeňských či kárných řízení a nikoliv prostředky trestního práva. Obecné soudy uvedené skutečnosti opomenuly.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu směřuje pouze k tomu, zda v řízení, respektive rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Stěžovatel se zaprvé vymezuje proti skutkovým závěrům obecných soudů, ve své podstatě zpochybňováním řady dokazovaných skutečností, představuje alternativní verzi skutkového děje. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se ale v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94). Ačkoliv takovým excesem řízení před obecnými soudy, dle stěžovatele trpělo, Ústavní soud žádné podobné vady neshledal. Bylo by nadbytečné zde podrobně probírat, proč obecné soudy nepochybovaly o spáchání skutku stěžovatelem, postačí snad uvést, že daný závěr je založen i na řadě dalších důkazů než výpovědi vyšetřující policistky (srov. rozsáhlý bod 9 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu).
9. Obdobně nemá Ústavní soud námitek ani proti stěžovatelem poukazované chybné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Lze samozřejmě souhlasit s východiskem, že odsouzení za trestný čin nejde hodnotit jen optikou (zde nízkého) uloženého trestu, neboť může nést pro odsouzeného rovněž další přímé i nepřímé závažné následky. Stejně tak nemůže obstát teze soudu prvního stupně, který použití prostředků trestního práva mj. odůvodnil tím, že již není možné potrestat stěžovatele jiným způsobem, konkrétně v kázeňském řízení (od Policie ČR stěžovatel zhruba rok a půl po spáchání skutku odešel). Tuto konstrukci však následně odmítly odvolací a dovolací soud a není patrné, proč se proti ní stěžovatel znovu vymezuje. Zásadním důvodem pro využití trestní represe ve věci, totiž bylo (individualizované) posouzení společenské nebezpečnosti daného skutku. Není důležitá míra závažnosti jednání chybně parkujících policistů, ale kroky stěžovatele a jejich dopady. Krytí pachatele přestupku nelze připustit u žádného policisty, ještě horší to ale je v případě příslušníka odboru vnitřní kontroly, jehož hlavní povinností je protizákonné chování policistů odhalovat a řešit. Stěžovatel měl jít jako vedoucí daného odboru příkladem, nikoliv své postavení zneužívat. Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by se jednalo o skutek bagatelního rázu. Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal též se stěžovatelem předkládanými "referenčními" příklady, naopak na nich ukázal, že praxe v podobných případech je v podstatě jednotná a u přístupu ke stěžovateli se soudy nedopustily neočekávaného vybočení (srov. body 17-19 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Skutečnosti zdůrazňované stěžovatelem v jeho prospěch (např. dlouhá bezproblémová kariéra u Policie ČR) nemohly vzhledem k předestřené situaci samy o sobě vyústit ve vyloučení trestní represe, uplatnily se však jako polehčující okolnosti při rozhodování o výši uloženého trestu.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze shrnout, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu