ECLI:CZ:US:2021:1.US.1802.21.1
sp. zn. I. ÚS 1802/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vlastimila Daňka, zastoupeného Mgr. Františkem Švadlenou, advokátem se sídlem Palackého 357/5, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 22 Cdo 226/2021-333, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 23 Co 307/2018-302 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2018 č. j. 8 C 46/2018-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel žalobou podanou k Okresnímu soudu v Benešově domáhal určení vlastnického práva k pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov na LV X pro obec a k. ú. M. Okresní soud v Benešově žalobu zamítl. Krajský soud v Praze změnil rozsudek tak, že určil, že žalobce je vlastníkem daných pozemků. Dovolací soud pak rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem daných pozemků. Žalovaný podal proti tomuto rozhodnutí dovolání. Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel napadl toto rozhodnutí dovoláním. Nejvyšší soud došel k závěru, že dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") přípustné a dovolání proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, která směřovala i proti zamítajícímu rozhodnutí Okresního soudu v Benešově a potvrzujícímu rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry obecných soudů, podle kterých žalobce neprokázal vlastnické právo k uvedeným pozemkům. Stěžovatel je toho názoru, že došlo k vydržení vlastnického práva a v ústavní stížnosti se ve vztahu k otázce oprávněné držby vyjadřuje k dlouhodobosti držby, poměru velikosti sporných pozemků k pozemkům zapsaným ve veřejném seznamu a k otázce putativního titulu a započtení vydržecí doby právních předchůdců stěžovatele. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje, že se obecné soudy nezabývaly dostatečně jeho nárokem, neprovedly dostatečné dokazování a nevypořádaly všechny jeho námitky. Postup Nejvyššího soudu hodnotí jako formalistický.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly dostatečné dokazování a nevypořádaly všechny jeho námitky, čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se soudy všemi námitkami stěžovatele, obsaženými i v ústavní stížnosti, řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani podrobněji neuvádí, v čem nedostatečnost dokazování spatřuje. Také postup Nejvyššího soudu nelze posoudit jako formalistický. K odmítnutí dovolání nedošlo pro vady, ale pro nepřípustnost dovolání, když Nejvyšší soud došel k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud se v rozhodnutí vyjádřil ke všem otázkám nastoleným stěžovatelem, a to i k těm skutkovým, náležitě odůvodnil, v čem je spatřována nepřípustnost dovolání. Ani v závěrech Nejvyššího soudu tedy nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a dalších účastníků. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu