ECLI:CZ:US:2021:1.US.182.21.1
sp. zn. I. ÚS 182/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020 č. j. 7 Tdo 874/2020-665 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2020 č. j. 6 To 323/2019-630, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 5. 2019 č. j. 2 T 105/2018-559 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku a zproštěn obžaloby pro další skutek. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Chebu zrušen v celé odsuzující části a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení rezignovaly na svou povinnost ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu objasňovat okolnosti svědčící v jeho prospěch. Má za to, že shromážděné důkazy byly hodnoceny nesprávně, tendenčně a výlučně k jeho tíži. Je přesvědčen, že údaj o vícenásobném pojištění u jiných pojišťoven, který měl podle odsuzujícího rozsudku zamlčet v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy, nebyl v posuzovaném případě podstatným údajem ve smyslu §210 odst. 1 trestního zákoníku. Poukazuje na výpověď svědkyně S., pověřené pracovnice Komerční pojišťovny, která mj. uvedla, že stanovisko svého zaměstnavatele o otázce zamlčených údajů nezpracovávala, je na něm toliko podepsaná. Trestním soudům v této souvislosti vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na vyslechnutí svědka J. F. a na vyžádání interní směrnice Komerční pojišťovny platné v roce 2014. Odmítá argumentaci odvolacího i dovolacího soudu vztahující se k otázce, zda v dané věci bylo možno považovat vícenásobné pojištění za podstatný údaj. Stěžovatel dále namítá, že v trestním řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že předmětnou pojistnou smlouvu a přiložený dotazník nečetl ani sám nevyplňoval.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo přehledně shrnuto vypořádání výše uvedených námitek stěžovatele. Nejvyšší soud na č. l. 5 zdůraznil, že z hlediska odpovědnosti za zamlčení podstatných údajů v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy není podstatné, kdo příslušné dokumenty (v tomto případě zejména přiložený dotazník) vlastní rukou vyplnil. Jak totiž uvedl již nalézací soud (srov. č. l. 6-7 rozsudku Okresního soudu v Chebu), je zcela běžnou praxí, že návrhy těchto smluv vyplňuje jiná osoba (např. zprostředkovatel nebo jeho zaměstnanec), a údaje obsažené v inkriminovaných formulářích pojistných smluv obsahovaly osobní údaje, které nemohl znát zprostředkovatel smlouvy, ale musel je sdělit sám stěžovatel. Stěžovatel tedy věděl o vyplnění svých osobních údajů v dotazníku a svým podpisem potvrdil jejich pravdivost a úplnost. Ústavní soud v této souvislosti dále odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, kde na č. l. 7 upozornil na skutečnost, že stěžovatel ve stejný den uzavřel tři smlouvy na stejný pojistný záměr, přičemž ohledně svého dřívějšího úrazu a dalších sjednávaných pojištění uváděl vždy odlišné údaje. Tato okolnost byla pak podkladem pro závěr soudu o účelovém a úmyslném jednání stěžovatele. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby tyto úvahy trestních soudů rozporoval, neboť je považuje za zcela racionální.
Trestní soudy rovněž spolehlivě vyvrátily námitku stěžovatele, že v předmětné věci nebylo možno považovat údaj o vícenásobném pojištění u jiných pojišťoven za podstatný údaj ve smyslu §210 odst. 1 trestního zákoníku. Učinily tak jednak s odkazem na stávající judikaturu (srov. č. l. 7-8 usnesení Nejvyššího soudu), jednak na základě úvahy, že již ze samotné skutečnosti, že se Komerční pojišťovna na souběžně uzavřená pojištění dotazovala, lze dovozovat podstatný význam takové informace pro tuto pojišťovnu pro účely uzavření pojistné smlouvy. Správnost této úvahy byla navíc potvrzena sdělením samotné Komerční pojišťovny, z nějž vyplynulo, že pokud by stěžovatel v dotazníku pravdivě uvedl, že již sjednal, resp. sjednává smlouvy s dalšími pojišťovnami na stejný pojistný záměr, předmětná pojistná smlouva by s ním nebyla uzavřena (srov. č. l. 6 rozsudku Okresního soudu v Chebu a č. l. 6 rozsudku Krajského soudu v Plzni). Jestliže tedy dřívější či souběžné sjednávání dalších pojištění představovalo pro samotnou pojišťovnu jedno z kritérií zásadních pro rozhodnutí, zda se stěžovatelem pojistnou smlouvu vůbec uzavřít, nelze pochybovat o tom, že v tomto konkrétním případě se skutečně jednalo o podstatný údaj související s uzavíráním pojistné smlouvy ve smyslu §210 odst. 1 trestního zákoníku.
Ústavní soud konečně nepovažuje za relevantní ani námitky stěžovatele týkající se toho, jak trestní soudy zjistily význam dřívějších či souběžně sjednávaných dalších pojištění pro rozhodování Komerční pojišťovny. Okolnost, že svědkyně S. osobně nevypracovala stanovisko Komerční pojišťovny, nemá žádný podstatný význam, neboť toto stanovisko bylo zpracováno jinými pracovníky uvedené pojišťovny a svědkyně jeho správnost stvrdila svým podpisem. S ohledem na to Ústavní soud neshledal žádné pochybení v postupu trestních soudů ani v tom, že nepovažovaly za nutné zjišťovat stejnou skutečnost i dalšími důkazy, které stěžovatel navrhoval. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na č. l. 6-7 rozsudku Krajského soudu v Plzni a č. l. 7 rozsudku Okresního soudu v Chebu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu