ECLI:CZ:US:2021:1.US.1839.21.1
sp. zn. I. ÚS 1839/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrtúse, zastoupeného JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 857/2021-195 ze dne 27. 4. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 86/2020-181 ze dne 1. 10. 2020 a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 3 C 98/2019-146 ze dne 23. 1. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel jako žalobce proti vedlejší účastnici neúspěšně domáhal odstranění stavby spočívající v natažených vodičích elektřiny nad pozemkem stěžovatele v k. ú. Suchá u Havlíčkova Brodu. Zamítavý rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "nalézací soud") byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") potvrzen, a následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné, neboť právní posouzení odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí.
2. Předně je třeba uvést, že stěžovatel petitem ústavní stížnosti sice formálně nenapadá v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění a příloh podání je nicméně patrné, že uvedenou argumentaci lze vztáhnout i na ně; od jeho doručení ostatně stěžovatel počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu (které je v souladu se současnou rozhodovací praxí rovněž nutno napadnout, neboť z důvodu právní jistoty není žádoucí stav, aby po případném kasačním zásahu Ústavního soudu vůči rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo pozdější, je přezkoumávající rozhodnutí dovolacího soudu, nedotčeno), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy posoudily totožnou právní otázku (stěžejní pro rozhodnutí věci) jinak než Nejvyšší správní soud ve správní větvi soudnictví v řízení týkajícím se územního rozhodnutí o umístění stavby (viz rozsudek č. j. 2 As 102/2017-50 ze dne 25. 10. 2017, bod 17), jejíhož odstranění se následně stěžovatel v civilní větvi domáhal. Stěžovatel sice nebyl úspěšný ani se svou správní žalobou, považuje však Nejvyšší správní soud za odborníka na danou problematiku (rozlišení kategorií nová stavba vs. úprava stavby stávající, mající dopad na závěr o existenci/zániku zákonného věcného břemene), neztotožňuje se proto se závěrem odvolacího soudu, že pro něj pasáž odůvodnění jiného soudu, která se ani netýká výroku rozhodované věci, není závazná. Stěžovatel se tedy s odkazy na nálezy sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) a sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771) dovolává principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Konečně stěžovatel namítá vady dokazování (nevyhovění jeho důkaznímu návrhu ke zjištění výšky elektrického vedení) a učinění skutkového závěru (o téže skutečnosti) bez opory v provedených důkazech. Úpravou elektrického vedení (nižší a širší rozloha vodičů oproti původní stavbě) je vlastnické právo stěžovatele omezeno podstatně více a obecné soudy mu v předmětném řízení neposkytly adekvátní ochranu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel nepředkládá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje námitky, které uplatnil v řízení před obecnými soudy a které byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani jiné) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V tomto ohledu Ústavní soud přezkoumáním ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí nezjistil, že by byla stěžovateli způsobena újma.
6. Obecné soudy dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že zákonné věcné břemeno [vzniklé podle zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů], svědčící vedlejší účastnici (její právní předchůdkyni) od 80. let minulého století, trvá, neboť dostavba jednoho podpůrného sloupu (mimo pozemek stěžovatele) a dílčí výměna vodičů neznamená z pohledu existence věcného břemene novou stavbu elektrického vedení [ve smyslu §22 uvedeného zákona ve spojení s §2 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], nýbrž úpravu stavby stávající. Vypořádána byla i námitka rozporu právního posouzení s poznámkou Nejvyššího správního soudu v odůvodnění výše zmíněného rozsudku č. j. 2 As 102/2017-50, k čemuž Ústavní soud nemá více co dodat.
7. Namítá-li stěžovatel podstatnější omezení svého vlastnického práva změnou stavby elektrického vedení, nekonkretizuje, v čem vyšší míra omezení spočívá. Jelikož se k této námitce vyjadřoval již Nejvyšší správní soud v odkazované větvi správního soudnictví (bod 22 přiloženého rozsudku), není důvod považovat za excesivní úvahu nalézacího soudu, považující důkazní návrhy k přeměřování nové výšky vedení (vyplývající předně z téhož rozsudku správního soudu) za irelevantní. Ani v tomto ohledu neshledává Ústavní soud v postupu obecných soudů jakékoli pochybení.
8. Napadená rozhodnutí žádné (natož ústavněprávní) deficity nevykazují. Obecné soudy postupovaly podle litery zákona a svá rozhodnutí řádně odůvodnily; Ústavní soud tedy není v pozici, aby na jejich rozhodnutích cokoli měnil. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu