ECLI:CZ:US:2021:1.US.1855.21.1
sp. zn. I. ÚS 1855/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. B., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Tomášem Průšou, advokátem, sídlem Puškinovo nám. 681/3, 160 00 Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 201/2021- 389 ze dne 24. 3. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 7/2020 ze dne 4. 9. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 1/2019 ze dne 30. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), účinného do 30. 6. 2016, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, který byl spáchán ve spolupachatelství s dalšími osobami. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit jednáním blíže popsaným ve skutkové větě výroku o vině téhož rozsudku soudu prvního stupně. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech, na dobu deseti let.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") sám ve věci znovu rozhodl a stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, který byl spáchán ve spolupachatelství s dalšími osobami, a to způsobem a za okolností blíže rozvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku vrchního soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel potrestán zcela ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně. Podle §260 tr. ř. vrátil vrchní soud věc v rozsahu specifikovaném pod bodem h) výroku rozsudku městského soudu státnímu zástupci k došetření. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se mu v řízení před soudy podařilo prokázat nevěrohodnost klíčových svědkyň L. a D. T. a nepravdivost jejich svědeckých výpovědí prostřednictvím důkazních návrhů, které nebyly nalézacím ani odvolacím soudem provedeny, případně nebyly řádně vyhodnoceny. Stěžovatel rovněž zpochybnil některá dílčí skutková zjištění soudů. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestného činu stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež zde ovšem Ústavní soud neshledal.
Co se týče námitek stěžovatele stran věrohodnosti výše jmenovaných svědkyň, nutno podotknout, že stěžovatel byl ze spáchání trestné činnosti usvědčován právě jejich výpověďmi ve spojení s výpovědí svědka A. T. mladšího. Významu jejich výpovědí pro objasnění věci si byly soudy velmi dobře vědomy a v tomto ohledu se pečlivě zabývaly jejich věrohodností, včetně stěžovatelem opakovaně zmiňovaného "komplotu" proti jeho osobě. Zde se sluší poznamenat, že zvláště městský soud se námitkami obhajoby zaobíral zevrubně. Zdůraznil, že sám stěžovatel ve své výpovědi popsal, že obě svědkyně skutečně reálně s pohonnými hmotami neobchodovaly, což mělo být domluveno již od počátku, s tím, že tuto obchodní činnost za ně s vědomím stěžovatele a dokonce jeho občasnou pomocí prováděl J. Š. Poněvadž stěžovatel současně ani netvrdil, že by se do tohoto obchodování měl aktivně zapojovat A. T. starší, nebylo dle soudu patrné, jak by měly obě svědkyně svou výpovědí tuto osobu krýt. Městský soud pak neshledal rozumně přijatelný důvod, proč by obě svědkyně měly koordinovaně křivě obviňovat stěžovatele ve snaze vyvinit J. Š., k němuž neměly žádný vztah. Soud též poukázal na to, že výpovědi obou svědkyň navíc byly obsahově konzistentní, když z podstatné části (pokud jde o to, že svědkyně s pohonnými hmotami reálně vůbec neobchodovaly, přičemž obchody za ně prováděl někdo jiný) byly souladné nejen navzájem, ale nakonec v této části i s výpovědí stěžovatele (srov. zejm. body 154 a 155 rozsudku městského soudu). Městský soud se zaměřil i na obhajobou vytýkané dílčí diskrepance ve výpovědích dotčených svědkyň a vysvětlil, proč ani tyto nedostatky pro svůj nevalný význam nemohou vést ke znevěrohodnění těchto výpovědí jako celků (viz bod 156 rozsudku městského soudu). Úvahy soudu prvního stupně pokládá Ústavní soud v tomto ohledu za srozumitelné a racionální, prosté ústavně zapovězené libovůle. V podrobnostech lze na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze zcela odkázat.
Soudy se rovněž dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem vypořádaly s důkazními návrhy obhajoby, které soudy neprovedly. Už Městský soud v Praze ve svém rozsudku u každého ze zamítnutých důkazních návrhů přesvědčivě vyložil, proč jej neprovedl (viz body 166 až 169 jeho rozsudku). Obdobně Vrchní soud v Praze se v napadeném rozsudku zabýval důkazními návrhy předestřenými obhajobou v odvolacím řízení a řádně vysvětlil, proč k jejich provedení nepřikročil (viz bod 11 jeho rozsudku). Společným jmenovatelem důvodů vedoucích soudy k zamítnutí důkazních návrhů obhajoby byla jejich nezpůsobilost dosíci znevěrohodnění usvědčujících výpovědí shora jmenovaných svědků. Ústavní soud na těchto závěrech soudů neshledal nic protiústavního či zásadně nespravedlivého. K námitkám týkajícím se zpochybnění některých dílčích skutkových zjištění soudů se (dlužno říci nad rámec stěžovatelem formálně uplatněného dovolacího důvodu) obsáhleji vyjádřil i Nejvyšší soud (viz str. 13 - 15 jeho usnesení), přičemž ani jeho vývody nevybočují z kautel spravedlivého procesu.
Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti též zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, jde v této části o návrh nepřípustný. Je tomu tak proto, že tento rozsudek byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušen v celém rozsahu a plně nahrazen rozsudkem odvolacího soudu, takže dané rozhodnutí soudu prvního stupně už v době podání ústavní stížnosti (samostatně) neexistovalo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu