ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.201.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 201/2021- 389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného J. B., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 3 To 7/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 T 1/2019, byl obviněný J. B. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, zčásti dokonaný a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) , odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný J. B. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech, na dobu 10 (deseti) let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 T 1/2019, podal obviněný J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 3 To 7/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. B. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, zčásti dokonaný a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v období od 10. 9. 2012 do 31. 1. 2013 na území hl. m. Prahy a jinde, společně s dalšími spolupachateli, ve společném záměru zkrátit daňovou povinnost a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, jednali ve vzájemné součinnosti, s využitím účelově a pouze formálně dosazených obchodních společností, fakticky ovládaných obžalovaným či jeho dalšími spolupachateli, jako prvních nabyvatelů pohonných hmot (motorové nafty a benzinu) v České republice, tedy společností s nejvyšší daňovou povinností ve vztahu k dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“), konkrétně v chronologickém pořadí společností
a) B., IČO XY, se sídlem XY,
b) Ž. E. E., IČO XY, se sídlem XY,
c) M. C., IČO XY, se sídlem XY,
d) H., IČO XY, se sídlem XY,
e) S., IČO XY, se sídlem XY,
f) A., IČO XY, se sídlem XY,
g) E., IČO XY, se sídlem XY,
s tím, že tyto společnosti, vesměs formálně řízené tzv. bílými koňmi, zjednanými k tomu obžalovaným či jeho spolupachateli, formálně zakoupily jako první nabyvatel v České republice pohonné hmoty, které obratem přeprodaly dalším společnostem, nicméně neuhradily DPH a staly se nekontaktní (působily tedy v řetězci společností jako tzv. „missingtrader“ pouze za tím účelem, aby následně neodvedly DPH a způsobily tak škodu na neodvedené dani České republice),
když dodavatelem pohonných hmot těmto společnostem byla rakouská společnost INNPRA HandelundSpeditionGmbH, se sídlem Rakousko, Klammstrasse 140, A-6020 Innsbruck (dále případně též jen „INNPRA“),
tyto společnosti (missingtradeři) prodávaly zboží dalším společnostem v České republice, když jejich odběrateli byly zpravidla společnosti
Turma Praha, s. r. o., IČO 284 27 220, se sídlem Praha 10, Litevská 1174/8,
Dakona, s. r. o., IČO 242 45 500, se sídlem Praha 10, Říčanská 1984/5,
Aritexcompany, s. r. o., IČO 242 31 517, se sídlem Praha 9, Chotěšovská 680/1,
PROTRAN OIL, s. r. o., IČO 293 51 570, se sídlem Praha 4, Mezi Sklady 107/3,
odběrateli těchto čtyř společností pak byly zpravidla společnosti
Archanta, s. r. o., IČO 242 53 871, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14,
Krondila, s. r. o., IČO 242 58 881, se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/15,
PREMIUM PRODUCTION, s. r. o., IČO 242 67 104, se sídlem Praha 10, Nitranská 1057/4,
KERROLA TRADE, s. r. o., IČO 292 77 027, se sídlem Praha 5, Na Doubkové 1249/4,
které prodávaly zboží dalším společnostem,
pro všechny výše uvedené první nabyvatele pohonných hmot na území České republiky na základě smlouvy vykonávala společnost P. M., IČO XY, se sídlem XY, činnost tzv. oprávněného příjemce, jehož povinností bylo odvést spotřební daň,
přičemž obžalovaný J. B. se na popsaném jednání podílel přinejmenším tím, že s vědomím, že společnost P. M. bude pro účely zaplacení spotřební daně využívána jako oprávněný příjemce tzv. missingtradery, tedy společnostmi, které neuhradí DPH, zakoupil tuto společnost a domluvil se svou známou M. B. (nyní M.), nar. XY, že bude její jednatelkou, posléze se sám nadále na fungování společnosti aktivně podílel, když ji na základě plné moci jako její výkonný ředitel též zastupoval, a měl příjem z provizí, které svou činností tato společnost získávala, když využití (s dílčí výjimkou společnosti MALDIVA CORPORATION s. r. o., která z menší části využila i služeb jiného oprávněného příjemce) stejného oprávněného příjemce všemi prvními nabyvateli usnadňovalo páchání trestné činnosti, konkrétně komunikaci jménem prvních nabyvatelů (missingtraderů), resp. jejich údajných jednatelů s jednatelkou P. M. a dalšími zúčastněnými osobami a odvedení spotřební daně nezbytné pro uvolnění zboží v České republice,
dále v úmyslu zajistit tzv. bílé koně, tedy osoby, které budou formálně jednateli společností, za něž ovšem fakticky bude jednat a provádět obchody s pohonnými hmotami někdo jiný, nabídl L. T., nar. XY, aby se společnost B., jejíž jednatelkou byla, začala zabývat obchody s pohonnými hmotami, seznámil ji s dalšími osobami, které se těchto obchodů účastnily, instruoval ji, jaký bankovní účet má založit, převzal od ní přístup do internetového bankovnictví s tím, že veškeré obchody za společnost B. bude domlouvat a zařizovat on, což následně též činil buď on sám, či s jeho vědomím a na základě jím dodaných údajů a poskytnutých přístupů do internetového bankovnictví společně s ním i jiný jeho spolupachatel, přičemž L. T. se reálně na obchodování s pohonnými hmotami a platbách nijak nepodílela, dále nabídl působení v rámci obchodu s pohonnými hmotami i D. T., nar. XY, pro niž zajistil ready made společnost E., v níž se stala jednatelkou, přičemž obžalovanému předala přístup do internetového bankovnictví a obžalovaný dále buď sám, či ve spolupráci s ním jeho spolupachatel fakticky jednali za tuto společnost, včetně zajišťování obchodů a plateb, zatímco D. T. se na vedení společnosti a obchodování nijak nepodílela,
dále obžalovaný za účelem zajištění fungování dalších společností, jejichž činnost v řetězci společností navazovala na první nabyvatele pohonných hmot na území České republiky, nabídl působení ve společnosti P. P. A. T., nar. XY, který na základě této nabídky začal ve společnosti působit jako jednatel a jemuž následně obžalovaný sám či jeho spolupachatel poskytli kontakty na dodavatele (za něž ve skutečnosti sami jednali) a odběratele,
zároveň se obžalovaný s vědomím, že se u prvních nabyvatelů na území České republiky jedná o společnosti, které fakticky řídí a ovládá někdo jiný, než jsou osoby formálně uvedené a vystupující jako jejich jednatelé, a které jsou do řetězce společností vzájemně si přeprodávajících pohonné hmoty cíleně zařazovány pouze za tím účelem, aby následně neodvedly DPH a způsobily tak škodu na neodvedené dani České republice, podílel na komunikaci ohledně prováděných dodávek pohonných hmot, zejména ohledně jejich dopravy, s dodavatelem, tedy s osobami jednajícími za rakouskou společnost INNPRA,
a společnosti vystupující jako první nabyvatelé na území České republiky konkrétně neuhradily DPH následujícím způsobem:
a)
společnost B. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, za III. čtvrtletí 2012 , v němž vykázala daňovou povinnost částkou 25.822.293 Kč, finanční úřad vydal za účelem postižení dosud nestanovené daně zajišťovací příkaz a exekuční příkazy na účty společnosti, na jejichž základě byla na účtech zablokována a finančnímu úřadu odvedena částka 8.460.360,01 Kč, podle faktury č. R20120901 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 143.937.804,75 Kč bez DPH, které následně prodala společnosti Turma Praha s. r. o., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně zákonné spotřební daně) bez dalšího navýšení ceny činila daňová povinnost k DPH 28.787.561 Kč , společnost daň sama ani zčásti neuhradila, pouze došlo k úhradě výše uvedené částky 8.460.360,01 Kč na základě blokace částky na účtu a exekuce,
a dále podala tato společnost daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012 , v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 14.913.094 Kč, nicméně DPH ani zčásti neuhradila, přičemž podle faktury č. R20121002 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 88.070.887,76 Kč bez DPH, které následně prodala společnostem Turma Praha s. r. o. a Dakona s. r. o., a v případě prodeje za nákupní cenu (včetně zákonné spotřební daně) bez dalšího navýšení ceny činila daňová povinnost k DPH 17.614.178 Kč ,
b)
společnost Ž. E. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, za IV. čtvrtletí 2012 , v němž vykázala daňovou povinnost v částce 50.189.173 Kč, podle faktur č. R20121101 a R20121001 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 280.039.378,17 Kč bez DPH, které následně prodala společnostem Turma Praha s. r. o. a Dakona s. r. o., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 56.007.876 Kč , společnost sama daň neuhradila, nicméně finančním úřadem byl vydán zajišťovací příkaz a následně exekuční příkaz, na jehož základě byla na účtu společnosti zablokována a poté exekučně uhrazena částka 16.344.976,62 Kč,
c)
společnost M. C. nepodala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012 , podle faktury č. R20121102 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 220.702.840,16 Kč bez DPH, které následně prodala společnostem Dakona s. r. o. a PROTRAN OIL s. r. o., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 44.140.568 Kč , a DPH ani zčásti neuhradila,
zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obžalovaní měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 2.153.652 Kč ,
d)
společnost H. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, za IV. čtvrtletí 2012 , v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 52.836.729 Kč, podle faktury č. R20121103 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 383.062.316,96 Kč bez DPH, které prodala společnostem Dakona s. r. o., PROTRAN OIL s. r. o. a Aritexcompany, s. r. o., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 76.612.463 Kč , a DPH ani zčásti neuhradila,
zároveň dovezla do České republiky další pohonné hmoty, které obžalovaní měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 929.559 Kč ,
e)
společnost S. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, za IV. čtvrtletí 2012 , v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 10.946.271 Kč, podle faktury č. R20121104 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 229.237.714,77 Kč bez DPH, které prodala společnostem Aritexcompany s. r. o. a PROTRAN OIL s. r. o., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 45.847.543 Kč , a daň ani zčásti neuhradila,
f)
společnost A. nepodala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012 , podle faktury č. R20121103 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 110.075.308,29 Kč bez DPH, které dále prodala nezjištěným odběratelům, přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 22.015.062 Kč , a DPH ani zčásti neuhradila,
zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obžalovaní měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 583.874 Kč ,
g)
společnost E. podala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012 k Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 4.287.177 Kč, podle faktury č. R20121202 společnosti INNPRA odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 24 203 213,30 Kč bez DPH, které prodala společnostem Archanta s. r. o., Krondila s. r. o. a PROTRAN OIL s. r. o., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH částku 4.840.643 Kč , a daň ani zčásti neuhradila,
zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obžalovaní měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 355.452 Kč ,
a České republice tak obžalovaný se svými spolupachateli způsobili na neodvedené dani z přidané hodnoty celkovou škodu ve výši 271.060.557 Kč a pokusili se způsobit škodu ve výši 28.827.874 Kč , tj. celkem ve výši 299.888.431 Kč , a obžalovaný se na této způsobené škodě a pokusu způsobit vyšší škodu úmyslně podílel v plném rozsahu,
tedy úmyslným společným jednáním více osob zčásti ve velkém rozsahu zkrátil daň a tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami, zčásti se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že ve velkém rozsahu zkrátí daň a tento čin spáchá nejméně se dvěma osobami, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. B. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech, na dobu 10 (deseti) let.
Podle §260 tr. ř. byla věc v rozsahu specifikovaném pod bodem h) výroku napadaného rozsudku vrácena státnímu zástupci k došetření.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 3 To 7/2020, podal následně obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na úvod svého dovolání uvedl, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky žalovaných trestných činů a soudy obou stupňů v rámci své rozhodovací činnosti nesprávně aplikovaly hmotněprávní normy, čímž došlo k nesprávným právním závěrům při aplikaci trestního zákoníku, zejména ve výroku o vině. Konečně též neprovedení všech důkazů a nesprávná interpretace některých provedených důkazů v neprospěch obviněného vedla k nesprávným skutkovým zjištěním. Obviněný považuje za nezbytné poukázat na extrémní nesoulad skutkových zjištění soudy obou stupňů s provedenými důkazy, což zásadně ovlivnilo výrok o vině. Popírá, že by se dopustil jakékoliv trestné činnosti.
V první části svého mimořádného opravného prostředku namítá neprokázání subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v podobě jeho úmyslného jednání. Má za to, že v napadených rozsudcích soudů obou stupňů nebyly zjištěny žádné přímé nepochybné důkazy, které jej usvědčují z činnosti, jež je mu kladena za vinu. Z interpretace obsahu provedených důkazů vyvstaly vážné pochybnosti jednak o tom, že by byl alespoň srozuměn s fungováním řetězce společností, které dovážely do ČR pohonné hmoty a jejichž prostřednictvím mělo docházet ke krácení daňové povinnosti způsobem, který je blíže popsán v napadených rozsudcích, a že by byl srozuměn s tím, že prostřednictvím řetězce společností tzv. missing traderů dochází k páchání trestné činnosti. V řízení před nalézacím soudem bylo prokázáno, že obviněný byl zástupcem společnosti P. M. v pozici jejího ředitele, a měl oprávnění jednat za tuto společnost na základě plné moci. Oba soudy nižších stupňů konstatovaly, že společnost P. M. vykonávala svou činnost i pro tzv. missing tradery v daném obchodním řetězci zcela v souladu se zákonem. Společnost měla řádně vydané povolení pro výkon činnosti oprávněného příjemce. Společnost byla odpovědná v rámci svých smluvních závazků vůči svým klientům za řádný výběr spotřební daně. Společnost ale nebyla odpovědná za přiznání a odvedení DPH jejími smluvními partnery – missing tradery. Soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí poukázaly na to, že obviněného je možné vinit z toho, že zastupováním společnosti P. M. tato společnost přispěla, či napomáhala k páchání trestné činnosti tak, že výkonem své činnosti oprávněného příjemce napomáhala fungování celého řetězce, jehož cílem bylo zkrátit daňovou povinnost k DPH a měla usnadňovat koordinaci dovozu PHM pro tzv. missing tradery. Tyto závěry soudů nejsou ovšem podloženy žádnými důkazy, jež by byly provedeny před nalézacím soudem.
Obviněný namítl, že neměl žádný zájem podílet se na zkrácení daně z přidané hodnoty. Byl na základě plné moci oprávněn disponovat ve společnosti P. M. s peněžními částkami v řadě desítek milionů korun. Pokud by měl zájem obohatit se zkrácením daňové povinnosti, mohl tak učinit mnohem jednodušším způsobem, a to zkrácením daňové povinnosti na spotřební daně, kterou společnost P. M. spravovala. V řízení před soudy nebylo nijak prokázáno, že by měli zástupci společnosti P. M. úmysl podílet se na jednání, které mělo vést ke krácení DPH. V řízení před soudy nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil pro nesprávnou domněnku soudů, že obviněný z pozice ředitele a zástupce společnosti P. M. coby oprávněného příjemce, mohl vědět o tom, že prostřednictvím klientů této společnosti dochází ke krácení daňové povinnosti. Společnost P. M. byla odpovědná na smluvním základě vůči svým odběratelům pouze za výběr a odvod spotřební daně. Společnost neměla a ani z logiky věci nemohla mít žádné informace o tom, zda a v jakém rozsahu plní missing trader svou povinnost k odvodu DPH. Obviněný také odmítá závěr odvolacího soudu, podle kterého si musel být dobře vědom nelegálnosti počínání tzv. missing traderů a ostatních pachatelů, neboť inkasoval odměny od společnosti P. M. z tzv. černých fondů. Soudy též dovozují vědomí obviněného o úmyslném zapojení společnosti do řetězce missing traderů z toho, že provize, resp. platby od společnosti P. M. měly inkasovat též další osoby (Š., K. a T. st.), které neměly dle odvolacího soudu se společností žádný právní vztah. Tento závěr je však v rozporu se skutkovými závěry soudu nalézacího. Ten zjistil, že K. zapůjčil společnosti 2 mil. Kč na uhrazení jistoty oprávněného příjemce správci spotřební daně, T. st. společnosti půjčil v roce 2011 finanční prostředky na start obchodu s pracími prášky. Ve vztahu k provizi Š. dokazování prováděno nebylo, je však zřejmé, že Š. byl hlavní osobou, která organizovala a řídila obchody s pohonnými hmotami mezi dodavatelem, společností INNPRA GmbH a tzv. missing tradery. Obviněný neshledává na vyplácení odměn shora uvedeným osobám nic nelegálního. Pochybnosti soudů o legálnosti vyplácených odměn jsou zcela nedůvodné. Nedostatek důkazů, spočívající v absenci celého účetnictví a smluvní dokumentace společnosti P. M. nahrazují soudy obou stupňů svými nepodloženými spekulacemi o údajné nelegálnosti vyplácení odměn třetím osobám a existenci jakýchsi černých fondů.
Obviněný je přesvědčen, že závěry soudů obou stupňů, že jednáním v rámci společnosti P. M. a v rámci zastoupení této společnosti byl přinejmenším srozuměn s tím, že prostřednictvím této společnosti dochází k trestné činnosti krácení daňové povinnosti, jsou zcela nepodložené a neprokázané. K danému závěru neexistují ani nepřímé důkazy, jež by dávaly dohromady logický řetězec nepřímých důkazů, které bez zjevných pochybností usvědčují obviněného z úmyslného jednání či účasti na žalované trestné činnosti. Soudy se tak dopustily hrubého pochybení, neboť skutkové závěry, které v napadených rozhodnutích dovozují, z důkazů provedených před nalézacím soudem vůbec nevyplývají. Závěry plynoucí z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jsou v naprostém rozporu se skutečnostmi, které vyšly v provedeném dokazování před nalézacím soudem najevo. Má za to, že se v řízení před soudy nepodařilo prokázat, že by se obviněný podílel v pozici zástupce společnosti na trestné činnosti ostatních pachatelů. Nepodařilo se prokázat, že by se svým jednáním v rámci výkonu funkce ředitele a zástupce společnosti P. M. dopustil trestného jednání, jež je mu kladeno za vinu, alespoň ve formě nepřímého úmyslu, tedy že by byl v rámci své činnosti alespoň srozuměn s tím, že jednáním missing traderů může dojít ke krácení daňové povinnosti. Již vůbec se nepodařilo prokázat, že by svým jednáním ke zkrácení daňové povinnosti přispíval.
V druhé části dovolání se obviněný zabývá objektivní stránkou trestného činu a namítá, že tato mu nebyla prokázána. Odvolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku, že trestná činnost obviněného je prokázána tím, že při domovní prohlídce vydal policejnímu orgánu notebook zn. Lenovo, patřící J. Š. Obviněný namítá, že tento notebook nevyužíval ani ke komunikaci ani k ovládání bankovních účtů, zadávání finančních transakcí či ovládání datových schránek missing traderů, jak dovozuje nesprávně odvolací soud. Bylo by nelogické, aby obviněný vydal policejnímu orgánu dobrovolně notebook, pokud by věděl, že jej užíval k trestné činnosti. Naopak z provedených důkazů je zřejmé, že tento notebook užíval J. Š. a mimo jiné z něj vedl komunikaci za společnost B., jejíž společnicí a jednatelkou byla svědkyně L. T. Ta nepravdivě vypověděla, že veškerou komunikaci za tuto společnost vedl obviněný, který měl ovládat i datovou schránku, bankovní účet a provádět platby za PHM a objednávky PHM. Obviněný toto tvrzení popírá a uvádí, že to byl právě J. Š., který ovládal datové, emailové schránky a bankovní účty společnosti B.
Dále v dovolání podrobně poukazuje na zjevnou nevěrohodnost výpovědi L. a D. T. které svou výpovědí usvědčují obviněného ze zapojení do společností B. a E., a tudíž do řetězce missing traderů, a dále z toho, že obviněný měl obě svědkyně coby jednatelky zcela vystrnadit z ovládání a zastupování těchto společností a měl tyto společnosti, zejména jejich bankovní účty, e-mailovou komunikaci a další ovládat sám. Má za to, že svědkyně L. T. se snažila svou výpovědí pouze zakrýt svůj možný podíl na trestné činnosti, eventuálně svou vinu na poškození věřitele a nasměrovat pozornost orgánů činných v trestním řízení právě na obviněného. Výrok o jeho vině tak soudy nižších stupňů založily na výpovědi dvou svědkyň, které svou vinou zjevně zastíraly svou trestnou činnost. Z provedených důkazů vyplynulo, že vyjádření v rámci svědecké výpovědi L. T. není pravdivé. V hlavním líčení byl proveden listinný důkaz rámcovou kupní smlouvou mezi společnostmi B. a A. Obsahem této smlouvy byl rámcový závazek společnosti A. na odběr PHM od společnosti B. Rámcovou kupní smlouvu za společnost B. dle podobnosti podpisu s jinými smluvními dokumenty podepsala zřejmě svědkyně T. K tomuto podpisu došlo více než měsíc předtím, než podle její výpovědi měla být přemlouvána obviněným k obchodování s PHM v rámci řetězců missing traders. V této souvislosti nebylo ale vysvětleno, kdo podepisoval kupní smlouvu za společnost A. Obviněný navrhl výslech tehdejších jednatelů společnosti A., a to J. V. a J. J. Domníval se, že jeden z těchto jednatelů musel jednat se zástupcem společnosti B. a podepsat s ním rámcovou smlouvu. Odvolací soud však tento důkazní návrh odmítl. Obviněný má za to, že výpovědí jednatelů společnosti A. by se podařilo odstranit pochybnosti o tom, kdo jednal za společnost B., čímž by se potvrdila, popřípadě vyvrátila výpověď svědkyně T. Za nevěrohodnou je nutno považovat také výpověď svědkyně D. T. Ta vypověděla podobně jako L. T., že ji obviněný měl zlákat k obchodování s PHM a zařídit pro ni obchodní podíl ve společnosti E. a poté tuto společnost zcela ovládat. Jelikož je tato svědkyně dcerou svědkyně L. T., je ve vztahu osoby k ní blízké a je pravděpodobné, že obě své výpovědi sladily tak, aby mezi jejich výpověďmi nevznikaly žádné rozpory. D. T. měla též zájem krýt případnou trestnou činnost své matky, či trestnou činnost vlastní. Proto je její výpověď v návaznosti na nepravdivost výpovědi její matky nevěrohodná. Pokud by soudy byla zpochybněna jejich věrohodnost, neexistuje pak dostatek nepřímých důkazů, které by utvářely logický řetězec důkazů, svědčících o vině obviněného.
Obviněný poukazuje na další rozpor ve skutkových závěrech odvolacího soudu. Ten konstatoval, že společnost B., jako daňový subjekt zastupovala v řízení před správcem daně v prosinci 2012 a únoru 2013 zmocněnkyně J. S.. Svědkyně však ve své výpovědi uvedla, že tuto společnost zastupovala pouze jednorázově po dobu asi 14 dní. Výpověď svědkyně S. však neodpovídá listinným důkazům založeným ve spise a její výpověď tak vzbuzuje pochybnosti o její věrohodnosti. Dále dodává, že i svědek J. P. vypověděl, že obviněný od něj koupil v roce 2011 obchodní podíl ve společnosti P. M. Podle výpovědi P. obviněný také zajistil společnost E., a to právě proto, že jej o to požádala paní D. T., neboť chtěla obchodovat s PHM. Také svědku T. ml. zajistil obviněný společnost P. P., neboť jej o to požádal, protože chtěl sám obchodovat s PHM. Svědek T. ml. zároveň nevypověděl, že by obviněný měl tuto jeho společnost ovládat.
Závěrem konstatuje, že soudy obou nižších stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť pro odmítnutí navržených důkazů neexistoval žádný relevantní důvod. Soudy dále porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Obviněný opakuje, že výsledky provedeného dokazování neodůvodňují skutkové a právní závěry soudů o tom, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu úmyslně, tedy že by byl s následkem v podobě zkrácení daňové povinnosti alespoň srozuměn. Závěry soudů o činnosti obviněného v rámci výkonu funkce ředitele a zástupce společnosti P. M. o tom vůbec nevypovídají a jiné usvědčující důkazy ve vztahu k prokázání subjektivní stránky skutkové podstaty jsou zcela nevěrohodné a plynou z nich značné pochybnosti. Provedené důkazy a z nich vyplývající skutkové závěry tak neodůvodňují právní závěr soudu o úmyslném jednání obviněného. V projednávaném případě nebyla u obviněného prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty v podobě úmyslného jednání, ani objektivní stránka, jelikož u významné části skutků, popsaných v napadených rozsudcích, nebylo ani věrohodně prokázáno, že by se obviněný tohoto jednání dopustil.
Z uvedených důvodů proto obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 T 1/2019 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 3 To 7/2020 a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v dovolání dovozuje existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy a namítá, že jeho důkazní návrhy byly nedůvodně zamítnuty. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu (patrně nepřesně označené, zřejmě má jít o usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05) dovolatel naznačuje, že postupem soudů při zjišťování skutkového stavu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Této argumentaci státní zástupce nemůže přisvědčit. Soudy v souladu s požadavky §125 odst. 1 věty první a druhé trestního řádu transparentně vyložily svůj postup při vytváření skutkových závěrů, které byly základem výroku o vině. Prvky svévole ani zjevné nelogičnosti nelze v postupu a úvahách soudů nalézt. Již z rozsudku soudu prvního stupně, jehož podstatná skutková zjištění převzal soud odvolací, je mj. patrné, že soud pečlivě posuzoval pravdivost výpovědi svědkyň L. a D. T., jejichž tvrzení obviněný zpochybňoval. Soud při tomto hodnocení zjevně postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud vzal do úvahy i výpověď svědka A. T. a koneckonců i výpověď obviněného a zjistil mezi nimi významný soulad. Jestliže obviněný podle zjištění soudů znal skutečnou úlohu uvedených svědkyň, tedy že jen formálně působily jako jednatelky společností, pak to vcelku logicky svědčí o tom, že měl povědomost též o podobné formální úloze těchto společností, tedy že mají postavení tzv. missing traderů, jejichž existence neměla racionální ekonomické opodstatnění. Soud také podrobně a logickými úvahami reagoval na námitky obviněného proti těmto svědkyním. Soudům nelze vytýkat, že by svévolně na úkor obviněného jednostranně hodnotily provedené důkazy. Pokud jde např. o počítač zajištěný u obviněného, soud prvního stupně výslovně konstatoval, že jeho obsah obviněného neusvědčuje. Z odůvodnění obou rozhodnutí je také patrné, že návrhy obviněného na provedení důkazů soudy věcně posoudily a konkrétně vysvětlily, proč takové důkazy byly nerelevantní či nadbytečné.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K samotnému průběhu trestního řízení je nejprve třeba uvést, že usnesením policejního orgánu ze dne 2. 4. 2014 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného J. B. a dalších šesti obviněných – J. Š., P. K., M. P., L. W., T. K. a M. B., a to pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Dne 14. 11. 2017 byla podána na všechny obviněné obžaloba u Městského soudu v Praze, jímž byla věc vedena pod sp. zn. 10 T 16/2017. Poté byla u hlavního líčení konaného dne 18. 2. 2019 trestní věc obviněného J. B. podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a dále vedena pod sp. zn. 10 T 1/2019.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkr. výpovědi svědkyň L. a D. T., svědkyně S.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. neprovedení důkazů – výslechu tehdejších jednatelů společnosti A., a to J. V. a J. J.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dále shledal, že obviněný v úvodu svého dovolání sice deklaruje, že nebyly naplněny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a že soudy nesprávně aplikovaly hmotněprávní normy, z dalšího obsahu dovolání však vyplývá, že primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, přičemž výslovně vytýká porušení §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř., tedy norem procesních, upravujících postup při zjišťování skutkového stavu. Lze konstatovat, že konkrétní argumentace obviněného uplatněnému ani jinému důvodu dovolání uvedenému v zákoně neodpovídá.
Nejvyšší soud k námitkám ohledně nevěrohodnosti svědkyň L. a D. T. uvádí, že obviněný je usvědčován právě především výpověďmi těchto svědkyň, v souladu s nimi i výpovědí svědka A. T. mladšího. Obviněný instruoval svědkyně, jak mají postupovat (například ohledně založení bankovních účtů), převzal od nich přístupy k bankovním účtům a dále řešil veškeré obchodování, objednávky a platby. Soudy nižších stupňů výpovědi obou svědkyň hodnotí jako v podstatných bodech souladné, konzistentní a přesvědčivé, a to navzdory dílčím nesrovnalostem, na něž poukazovala obhajoba, protože tyto nesrovnalosti nejsou rozumně vysvětlitelné žádným komplotem vůči obviněnému ani snahou mu cíleným lhaním uškodit, ale plynutím času a nepřesným zapamatováním si události, jež pro svědkyně nebyla v daný okamžik podstatná. Je třeba zdůraznit, že podstatu výpovědi obou svědkyň, tedy že se vlastního obchodování vůbec nezúčastnily, potvrdil ve své výpovědi i sám obviněný. Ten uvedl, že to byl J. Š., kdo společnost B. ovládal, a kdo běžně disponoval s prostředky na účtu této společnosti. Výpovědi obou svědkyň jsou v souladu i s výpovědí svědka A. T. mladšího, který rovněž popsal, že jej do společnosti P. P. přivedl obviněný, který mu zajistil kontakty jak na odběratele, tak dodavatele, a následně zařídil ukončení působení svědka v této společnosti, stejně jako zařídil ukončení působení obou svědkyň T. ve společnostech B. a E. Za důvodnou nelze považovat ani námitku obviněného, že svědku T. ml. zajistil společnost P. P., neboť jej o to požádal. Svědek T. naopak vypověděl, že to byl právě obviněný, kdo mu nabídl, zda by nechtěl obchodovat s pohonnými hmotami. K výpovědi svědkyně J. S., která dle obviněného jako daňový subjekt zastupovala v řízení před správcem daně v prosinci 2012 a únoru 2013 společnost B., ač ve své výpovědi uvedla, že byla v minulosti požádána pouze o jednorázové poradenství, Nejvyšší soud dodává, že tato skutečnost, tedy kdy přesně svědkyně působila jako daňová poradkyně společnosti, není pro posouzení věci podstatná.
Obviněný dále namítl, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s navrženými důkazy, zejména s výslechem tehdejších jednatelů společnosti A., a to J. V. a J. J. Nejvyšší soud k této námitce konstatuje, že se v posuzované věci nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť se odvolací soud v bodě 11 odůvodnění svého rozsudku zabývá otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování důvodným. Nejvyšší soud dodává, že soud nalézací, stejně tak jako soud odvolací postupovaly správně, když neakceptovaly obviněným uplatněné důkazní návrhy, neboť na závěrech soudů by nic nemohl změnit ani navrhovaný výslech jednatelů společnosti A.
Obviněný také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že trestná činnost obviněného je prokázána tím, že při domovní prohlídce vydal policejnímu orgánu notebook zn. Lenovo, patřící J. Š. Nejvyšší soud k uvedené námitce odkazuje na odůvodnění Městského soudu v Praze, který v bodě 149 svého rozsudku uvedl, že zjištění ohledně obsahu počítače Lenovo obviněného neusvědčuje. Nejvyšší soud dodává, že způsob a rozsah zapojení obviněného do předmětné trestné činnosti vyplývá z celé řady dalších důkazů, které ve svém souhrnu jeho vinu zcela jednoznačně prokazují.
Obviněný dále také odmítá závěr odvolacího soudu, podle kterého si musel být dobře vědom nelegálnosti počínání tzv. missing traderů a ostatních pachatelů, neboť inkasoval odměny od společnosti P. M., z tzv. černých fondů. Soudy též dovozují vědomí obviněného o úmyslném zapojení společnosti do řetězce tzv. missing traderů z toho, že provize, resp. platby od společnosti P. M. měly inkasovat též další osoby, které neměly se společností žádný právní vztah. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný sám popsal, jakým způsobem bylo domluveno a realizováno dělení zisku společnosti P. M. (a to tak, že M. M. bude za administrativní práci dostávat 50 tis. Kč a zbytek si rozdělí, půlku si budou nechávat J. Š. s P. K. a druhou půlku si rozdělí obviněný a A. T. st.). Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že J. Š., P. K. ani A. T. st. neměli s vlastní činností společnosti P. M. právně vůbec nic společného, tudíž absolutně nemohli mít žádný nárok na nějakou provizi, čehož si obviněný jako výkonný ředitel společnosti musel být vědom. Závěr soudů o vyplácení provizí „načerno“ lze tedy považovat za zcela správný.
Provedeným dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že se obviněný J. B. úmyslně a cíleně podílel na vytvoření, řízení a fungování řetězce společností, jehož smyslem bylo krátit daň z přidané hodnoty, a to tím způsobem, že obchodní společnosti fungující v řetězci jako první nabyvatelé pohonných hmot na území České republiky tyto pohonné hmoty formálně zakoupí v zahraničí a přeprodají v České republice dalším společnostem, neodvedou však DPH a stanou se nekontaktními. Tyto společnosti tedy působily v rámci řetězce v pozici tzv. missing tradera, tedy společnosti, která neodvede daň a fakticky zmizí, tedy se stane pro orgány státní správy víceméně nekontaktní, nemá žádný majetek a její jednatelé jsou zpravidla tzv. bílí koně, takže společnost fakticky nevedou a neprovozují. Obviněný se na realizaci daňového úniku úmyslně podílel konkrétně přinejmenším tím, že zajistil společnost P. M. která na základě smluv uzavřených s prvními nabyvateli pohonných hmot na území ČR byla jako oprávněný příjemce odpovědná za výběr a odvod spotřební daně, což bylo podmínkou uvolnění pohonných hmot v ČR a dalšího obchodování s nimi. Obviněný se podílel na jejím řízení, provozu a komunikaci s dalšími společnostmi jako její ředitel a zplnomocněný zástupce, přičemž veškeré společnosti působící jako první nabyvatelé pohonných hmot v ČR, jež byly fakticky ovládány obviněným či jeho spolupachateli, využívaly jako oprávněného příjemce právě společnost P. M., jejíž působení bylo sice navenek samo o sobě legální, ale tato skutečnost výrazně usnadňovala koordinaci dovozu pohonných hmot a celkového fungování podvodného řetězce, jehož cílem bylo zkrácení DPH. Je třeba zdůraznit, že předmětná trestná činnost byla páchána za takových okolností a v takovém rozsahu, že je naprosto vyloučeno, že by k ní mohlo docházet bez vědomí obviněného, který bez pochyby byl více než dobře orientovaný v činnosti, kterou ve společnosti P. M. vykonával, když dobře věděl, jak probíhají obchodní vztahy mezi společností INNPRA GmbH a jejími odběrateli – prvními nabyvateli pohonných hmot v ČR, pro které vykonávala společnost P. M. činnost oprávněného příjemce, a že se v jejich případě jedná pouze o účelově a formálně dosazené obchodní společnosti tzv. missing tradery, fakticky ovládané obviněným či jeho dalšími spolupachateli.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněný je usvědčován především výpověďmi svědkyň L. a D. T., v souladu s nimi pak i výpovědí A. T. mladšího. Obě svědkyně shodně popsaly, že to byl obviněný, kdo jim zapojení do obchodu s pohonnými hmotami nabídl, v případě D. T. zajistil i společnost E. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje jak obviněný, tak svědek J. P., který tuto společnost na svědkyni převáděl. Lze tedy označit za nesporné, že obviněný se ve vzájemné součinnosti s dalšími spolupachateli podílel na vytvoření a fungování takového obchodního řetězce, jehož smyslem bylo zastřít skutečný obsah a cíl formálně prováděných obchodů a způsobit tím škodu České republice neodvedením daně z přidané hodnoty. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu