ECLI:CZ:US:2021:1.US.1869.21.1
sp. zn. I. ÚS 1869/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. S., zastoupené opatrovníkem J. H. a právně zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Liberec, Vrchlického 802/46, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 8. 4. 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020 č. j. 4 Co 155/2019-105, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 33 Cdo 3380/2020-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2021 a doplněnou podáními ze dne 13. a 14. 7. 2021 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 bodu 2 písm. a) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě. K porušení těchto práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů v řízení ve věci přivolení k výpovědi z nájmu a v řízení o žalobě pro zmatečnost.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 4. 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38 zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21. Tímto rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, kterým soud přivolil k výpovědi stěžovatelky z nájmu bytu.
Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost prostřednictvím ustanoveného hmotněprávního opatrovníka dne 30. 1. 2017. V žalobě uplatnila důvody zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. c) a podle §229 odst. 3 o. s. ř., neboť trpí od dětství lehkou mentální retardací a v roce 2013 jí byla diagnostikována demence. V důsledku toho nebyla schopna porozumět soudnímu jednání a pro svou procesní nezpůsobilost nemohla udělit plnou moc advokátce Mgr. Lence Vitebské, která ji zastupovala v řízení, vedeném tehdy u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 413/2000. Stěžovatelka měla za to, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost začala běžet až dnem 18. 9. 2017, kdy jí byl v řízení o omezení svéprávnosti ustanoven opatrovník. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci vycházel ze zjištění, že žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek byl doručen právní zástupkyni stěžovatelky dne 15. 1. 2001. Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost tak začala běžet den následující po doručení a uplynula dne 16. 4. 2001. Byla-li žaloba pro zmatečnost podána dne 30. 1. 2017, stalo se tak opožděně.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci dále zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10 včasné odvolání a předložila soudu plnou moc udělenou Mgr. Lence Vitebské dne 14. 9. 2000. Při jednání odvolacího soudu byla tato advokátka osobně přítomna, a tedy hájila zájmy stěžovatelky jako profesionálka. V řízení v roce 2000 se nezjistilo, že stěžovatelka trpí duševní poruchou, která jí brání účastnit se jednání a hájit náležitě svá práva. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci konstatoval, že tedy nebylo nutné postupovat podle §29 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a stěžovatelce k ochraně jejích práv ustanovit opatrovníka, neboť byla zastoupena zvolenou advokátkou, a dostalo se jí tak kvalitativně vyšší právní ochrany. Byla-li stěžovatelka zastoupena zvolenou advokátkou, nemohla jí být odňata možnost jednat před soudem. Ve vztahu k počátku běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost za rozhodný okamžik Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci považoval den doručení rozsudku právní zástupkyni. Žalobu pro zmatečnost tak zamítl pro opožděnost.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14 5. 2020 č. j. 4 Co 155/2019-105 rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil. Přihlédl k tomu, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu-pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 26 Cdo 290/2018 odmítnuto pro opožděnost, přičemž tento závěr byl odůvodněn tím, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21 nabyl právní moci dne 16. 1. 2001, zatímco dovolání bylo podáno dne 16. 10. 2017, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 1170/18.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020 č. j. 4 Co 155/2019-105 odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020 č. j. 4 Co 155/2019-105 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
V části, v níž návrh směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21, jde o návrh podaný po lhůtě, neboť je zjevné, že lhůta dvou měsíců k jeho podání marně uplynula.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) a b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh opožděný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu