ECLI:CZ:US:2021:1.US.1893.21.1
sp. zn. I. ÚS 1893/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 257/2021-769 ze dne 30. března 2021 a Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 237/2020-736 ze dne 8. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 2 T 22/2019-674 ze dne 5. května 2020 stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. e) trestního zákoníku, a uložil mu za to, i sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu sp. zn. 8 T 76/2018 ze dne 14. března 2019, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele i státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přesvědčen, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vyvstaly dvě verze jeho krátkého setkání s poškozeným: podle stěžovatele se pouze setkali dva opilci a stěžovatelův projev (bouřlivá gestikulace a hlasitost) poškozeného vystrašila; obecné soudy však uvěřily verzi poškozeného, podle kterého mu stěžovatel vyhrožoval. V této situaci tvrzení proti tvrzení měly obecné soudy důkladně posoudit a zohlednit, že slova, která měl stěžovatel pronést, byla jen opakováním SMS zpráv, které poškozený před časem zaslal přítelkyni stěžovatele, za což byl poškozený potrestán v přestupkovém řízení. Podle stěžovatele není v pořádku, byl-li za shodný (dokonce mírnější) projev potrestán podstatně přísněji než poškozený. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [například nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. srpna 2004 (N 116/34 SbNU 213)], Evropského soudu pro lidská práva (například rozsudek Lavents proti Lotyšsku č. 58442/00 ze dne 28. listopadu 2002, odst. 125) i Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 7 Tdo 185/2009 ze dne 10. března 2009) namítá porušení práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny i zásady in dubio pro reo.
4. Z napadených rozhodnutí se podává širší rámec vztahu mezi poškozeným a stěžovatelem: poškozený byl v přestupkovém řízení potrestán za výhružné SMS zprávy zasílané přítelkyni stěžovatele, stěžovatel za tyto SMS poškozeného napadl a ještě dříve než o napadení nalézací soud rozhodl (rozsudkem sp. zn. 8 T 76/2018 ze dne 14. března 2019 uznal stěžovatele vinným z přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky), vyhrožoval stěžovatel poškozenému, vystupujícímu v řízení v postavení svědka. Shora napadeným rozsudkem byl proto stěžovatel stíhán za kvalifikovanější jednání, u kterého je trestní sazba dvě léta až osm let - stěžovateli byl uložen podmíněný trest blízko spodní hranice trestní sazby, přičemž nalézací soud ukládal trest souhrnný. Obecné soudy se současně zabývaly věrohodností a možnou motivací obou účastníků konfliktu, provedly i další důkazy, které jednoznačně podpořily verzi poškozeného. Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení, aniž by zjistil naplnění zákonných dovolacích důvodů, zabýval též námitkami stěžovatele extrémního nesouladu, dodržením zásady in dubio pro reo i tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces.
5. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva pod ochranou soudní moci; z návrhu i přiložených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatel stále opakuje svoji obhajobu ve snaze vyloučit svůj postih a setrvale odmítá akceptovat, že soudy jednoznačně, zákonným a ústavně konformním postupem, vyslovily závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajištuje každému nárok, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě předem stanovených procesních pravidel, což se v tomto případě stalo. Stěžovatel mimo nesouhlasu se závěry obecných soudů, a odkazů judikaturu, neuvádí nic, z čeho by bylo patrné, jak měla být jeho základní práva porušena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu