ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.257.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 257/2021-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2021 o dovolání obviněného T. P. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 11 To 237/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 22/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 2 T 22/2019, byl T. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 8 T 76/2018, který nabyl právní moci ohledně obviněného dne 30. 4. 2019, byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Současně byl podle §43 odst. 2, věta druhá, tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 8 T 76/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podali obviněný a státní zástupce [pouze do výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného, neboť uložený trest považoval za nepřiměřeně mírný] odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 11 To 237/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že provedeným dokazováním nebylo spolehlivě prokázáno, že by se skutek vůbec stal, a že odsuzující výrok i závěr odvolacího soudu stojí jen na jedné verzi děje (poskytnuté poškozeným), který však nebyl potvrzen žádnými objektivními důkazy. Dále poukázal na to, že neměl žádný důvod zabraňovat poškozenému Z. v účasti u soudu, ale spíše naopak bylo v jeho zájmu, aby se poškozený dostavil k soudu jako svědek a vypovídal. Podle dovolatele sice došlo k náhodnému setkání mezi ním a poškozeným, ale on poškozenému nijak nebránil v přechodu ulice, z místa odešel jiným směrem, a co si mezi sebou řekli, je pouze tvrzení proti tvrzení. V této souvislosti namítl, že se soudy náležitě nevypořádaly s věrohodností osoby poškozeného, jehož věrohodnost i soudem slyšená znalkyně hodnotila jako sníženou. Obviněný rovněž vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud se nevypořádal s rozporem ve výpovědi svědka K., který uvedl, že mu poškozený uvedl zcela jiné místo setkání. Dále namítl, že soudy obou stupňů byla přijata účelová a předpojatá konstrukce jeho viny, učiněná již v přípravném řízení, a tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásady spravedlivého procesu a neřídily se platnou judikaturou. V této souvislosti poukázal na judikaturu týkající se „extrémního rozporu“ a zásadu „in dubio pro reo“. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku uplatňuje námitky shodné s těmi, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se adekvátně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal soud prvního stupně. Podle státní zástupkyně také v případě podaného dovolání se jedná o námitky, kterými obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů, přičemž se jedná o námitky dovolací důvod nenaplňující, a proto navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný učinil] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [před soudem prvního stupně odmítl vypovídat, proto byla podle §207 odst. 2 tr. ř. čtena jeho výpověď z přípravného řízení, kdy mj. uvedl, že se s poškozeným bavil přibližně po dobu, co přešli silnici; rozhodně se poškozeného nedotkl ani mu nevyhrožoval; výhružka „stáhnu tě z kůže“ patří do slovníku poškozeného, nikoli obviněného; to co uváděl poškozený Z. ve své výpovědi jsou podle obviněného slova, která poškozený použil ve výhružkách v minulosti vůči přítelkyni obviněného. V odvolání poukázal na to , že nebyl proveden jediný důkaz, kromě výpovědi nevěrohodného poškozeného, který by ho usvědčoval; poškozený je alkoholik; obviněný s ohledem na zneužívání alkoholu a dalších látek se projevuje hlučně, a proto se také mohlo poškozenému zdát, že by mu mohlo od obviněného něco hrozit, což však nepřicházelo v úvahu; poškozený Z. byl značně opilý; nebyla prověřena výpověď svědka K. ohledně místa setkání atd.]. Soud prvního stupně velmi podrobně reprodukoval výpovědi nejen obviněného a poškozeného, ale např. také svědka K., o kterém se v odvolání i dovolání zmiňuje obviněný. Velmi podrobně se rovněž v rámci hodnocení důkazů vyjádřil k hodnověrnosti obviněného i poškozeného s ohledem na závěry znaleckých posudků, tvrzenému alkoholismu poškozeného a jeho léčbě (tvrzeno obhajobou), stejně tak reagoval i na námitky ohledně požitého alkoholu a ovlivnění alkoholem poškozeným, a to nejen v souvislosti s posudkem MUDr. Davida, CSc., ale také výpovědí samotného poškozeného (po setkání s obviněným zamířil do baru, kde si dal panáka vodky než šel učinit oznámení na policii), přičemž současně je nutno zdůraznit, že sám obviněný k době konfliktu s poškozeným stran jeho (myšleno poškozeného) ovlivnění alkoholem uvedl, že působil normálně . Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy námitky uplatněné v dovolání naplňují dovolací důvod, a jsou zjevně neopodstatněné].
10. Nad rámec shora uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění obsahově shodného charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V této souvislosti se jeví potřebným zdůraznit, že obviněný své námitky sice formálně opřel o shora uvedené dovolací důvody, ovšem jím namítané vady pod tyto dovolací důvody podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů, když nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
11. K zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, je nutno uvést, že tohoto se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal opomenul nebo trpěl, a spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti [obviněný žádnou námitku k znakům uvedeného zločinu nevznesl; ve svém dovolání argumentoval tím, že k jednání, jak bylo popsáno ve skutkovém zjištění soudem prvního stupně a potvrzeno soudem odvolacím, nedošlo] .
12. V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný, zjednodušeně řečeno, vyhrožoval poškozenému násilím, resp. závažnou fyzickou újmou či dokonce smrtí, a to v souvislosti s trestní věcí vedenou u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 76/2018, ve které měl poškozený vystupovat jako svědek a poškozený, a ve které obviněný vystupoval totožně v pozici obviněného, kterému bylo kladeno za vinu, že se dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to v důsledku fyzického napadení, právě ve vztahu k poškozenému. Pokud obviněný ve svém dovolání zpochybňuje mj. věrohodnost poškozeného a argumentuje např. tím, že „nebyl odsouzen pro závažný trestný čin, jak byla podána obžaloba a soud zcela správně rozhodl, že se zločinu nedopustil“, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené tvrzení obviněného neodpovídá zcela realitě, a to ve snaze postavit obviněného do příznivější situace, neboť obviněný sice nebyl uznán vinným zločinem podle §145 tr. zákoníku, ale byl uznán vinným úmyslným trestným činem ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku [je třeba obviněného (obhajobu) upozornit na skutečnost, že nešlo o kvalifikaci nedbalostního jednání, ale o úmyslný trestný čin ] .
13. V kontextu skutkového děje v předmětné trestní věci je třeba podotknout, že sám obviněný nikterak nepopírá fakt, že se s poškozeným skutečně setkal, a to včetně místa, kde k tomuto setkání mělo dojít. Ve svém dovolání rovněž připustil, že jeho jednání, a to i v okamžiku, kdy došlo k setkání jeho osoby s poškozeným, bylo takového charakteru, že mohlo v poškozeném vzbudit „obavy i strach“. Současně obviněný poukazuje na to, že když je pod vlivem alkoholu, je hlučný, řve, mluví nahlas (to potvrdil i svědek R. Š.). Současně však také uvedl, že když se s poškozeným potkali, nebyl pod vlivem alkoholu ani drog, na druhou stranu však strach poškozeného připisuje této své povaze chování „hovadismus“ (viz bod 2.3. dovolání) a hájí se tím, že se prostě potkal opilec s opilcem, což je v rozporu s tím, co mj. také uváděl. Své shora uvedené tvrzení a argumentaci, že skutkový děj je otázkou „tvrzení proti tvrzení“ dokladoval tím, že poškozený je osobou nevěrohodnou, když tato (myšleno věrohodnost) byla ovlivněna vysokou mírou ovlivnění poškozeného alkoholem, jakož i touhou tohoto poškozeného po pomstě, pramenící ze vzájemného konfliktu obviněného a svědka (poškozeného) v minulosti.
14. Byť jde o skutkové a procesní námitky, ke kterým se již vyjádřily soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné činnosti, k takto vzneseným námitkám obviněného uvést, že není pravdou, jak ve svém dovolání obviněný zdůrazňuje, že by dokazování v předmětné trestní věci bylo výhradně otázkou „tvrzení proti tvrzení”, kdy by výpověď poškozeného a obviněného proti sobě stály zcela osamoceně, a soudy nižších stupňů se nedůvodně přiklonily pouze k jedné z těchto výpovědí, a to výpovědi poškozeného v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zcela naopak, je třeba podotknout, že výpověď poškozeného je podporována celou řadou dalších důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak listinných důkazů či znaleckých posudků. Naopak osamocenou je v předmětné trestní věci pouze výpověď obviněného.
15. Z výpovědi poškozeného, svědka K., Ř. či V., vyplynulo, že se obviněný s poškozeným skutečně setkali, časově rovněž průběh děje je v souladu s výpověďmi uvedených svědků [soud prvního stupně např. v bodě 16–19 rozvádí výpověď svědka K., a to i ve vztahu ke zpochybňování výpovědi poškozeného obviněným ohledně místa, kde mělo ke konfliktu dojít a co měl svědkovi sdělit (viz bod 43. rozsudku)], přičemž obviněný vůči poškozenému vznesl závažné výhrůžky, což vzaly soudy nižších stupňů za prokázané na základě výpovědí shora uvedených svědků, kterým poškozený bezprostředně po incidentu telefonoval [byť jde o nepřímé důkazy, jsou tyto v souladu s objektivním důkazem, že se obviněný na základě doporučení svědků dostavil na policii, kde věc nahlásil, přičemž sklony k dramatizaci a zveličování nebyly u poškozeného shledány (viz znalkyně např. bod 27. rozsudku). Pokud má být do jisté míry hodnověrnost poškozeného snižována horší komunikací na policii a z toho je obhajobou dovozováno, že by se mělo jednat „o opilce“, pak musí Nejvyšší soud odkázat mj. na skutečnost, že od dětství poškozený trpí poruchou řeči (viz bod 22. rozsudku)]. V důsledku rozrušení plynoucího z protiprávního jednání obviněného učinil poškozený několik telefonních hovorů, jak je ostatně doloženo také ohledáním mobilního telefonu poškozeného a výpověďmi některých svědků, ve kterých svoje bezprostřední pocity sdělil výše uvedeným svědkům, popř. tyto sdělil osobně. Uvedené výpovědi jsou s tvrzením poškozeného i dalšími provedenými důkazy konzistentní, vzájemně se doplňují a obsahují pouze drobné rozpory zejména stran místa setkání obviněného a poškozeného, způsobené nedostatečnou znalostí místních reálií např. v případě svědka K. či špatnému zapamatování v důsledku nedostatečně věnované pozornosti celé události např. v případě svědka Ř. [na uvedenou námitku bylo již reagováno soudem prvního stupně (bod 47.), či soudem odvolacím (bod 8.)].
16. Ve vztahu k ovlivnění poškozeného alkoholem či jeho případné závislosti na uvedené návykové látce a nevěrohodnosti jeho výpovědi, je třeba nad rámec shora uvedeného doplnit, že z provedených znaleckých posudků nevyplývá, že by poškozený, na rozdíl od obviněného, byl skutečně osobou závislou na alkoholu. Ostatně sám obviněný ve své výpovědi připouští, že poškozený na něho v době jejich střetu působil „normálně”. Obdobně vypovídali rovněž další svědci. Jakkoliv při výpovědi na policejní stanici (viz též bod 14.) bylo zjištěno, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, je třeba doplnit, že jednak sám poškozený připouštěl, že požil alkohol v důsledku rozrušení po setkání s obviněným (uvedl také požití alkoholu u svědkyně V., což tato potvrdila, což nepochybně svědčí pro závěr, že si nejen děj konfliktu, ale i jemu a po něm následující události pamatoval) , a jednak, že jeho výpověď nebyla tímto faktem ovlivněna. Obviněný vypovídal prakticky konzistentně i druhý den po incidentu, jakož i později v hlavním líčení.
17. Pokud jde o namítanou nevěrohodnost poškozeného (rovněž skutková námitka nenaplňující dovolací důvod), z obsahu znaleckých posudků vyplývá sice snížená obecná věrohodnost poškozeného, avšak (obviněný – obhajoba opětovně zdůrazňuje pouze jí vyhovující část posudku) pouze ve vztahu k přestupkovému jednání, jehož spáchání v minulosti poškozený popírá, avšak ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému trestnému činu, nebyly zjištěny žádné sklony k dramatizaci či zveličování události. Z forenzně psychologického hlediska tak byly hodnoceny výpovědi poškozeného v předmětné trestní věci jako konstantní (viz str. 9–10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 a 5 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
18. Jakkoliv obviněný zpochybnil význam výhrůžek vůči poškozenému, kdy uvedl, že poškozený v předmětné trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 T 76/2018, v níž měl vystupovat jako poškozený nebo svědek, vystupoval ve prospěch obviněného, je třeba uvést, že obviněný byl v dané trestní věci obviněn ze závažné trestné činnosti, konkrétně ze zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kdy by možný trest odnětí svobody ve výši tři až osm let představoval značný zásah do života obviněného. V kontextu této hrozby a psychologického profilu obviněného, zejména jeho disociální a emočně nestabilní poruchy osobnosti [viz str. 10–11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (charakterizována: nelítostným nezájmem o city druhých, neotřesitelný a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, nízký práh uvolnění agrese atd.)], jak byla v předmětném trestním řízení zjištěna znaleckým posudkem, nelze hodnotit chování obviněného jako chování, ke kterému „nebyl žádný důvod”, ale naopak jako chování odpovídající dané situaci a osobnostnímu charakteru obviněného. Tvrzení obviněného o tom, že mu svojí výpovědí měl poškozený vlastně pomoci, tak zároveň popírá jeho argumentaci o osobní „mstě“ poškozeného.
19. V neposlední řadě, pak ve vztahu k námitce použitého výrazu „stáhnutí z kůže“ Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 50.), se kterým se plně ztotožňuje.
20. Ve vztahu k okruhu shora uvedených námitek, které obviněný podřadil pod termíny porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo (porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a extrémní nesoulad, považuje Nejvyšší soud s ohledem ke skutečnosti, že uvedenými námitkami je primárně zpochybňován soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, uvést pouze následující.
21. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze toto považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
22. V souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
23. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na argumentaci obviněného k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud upozornit, že veškerá argumentace obviněného je soustředěna v tvrzení, že se sice s poškozeným setkal, ale skutek se nestal tak, jak byl zjištěn na základě provedeného dokazování, soudy uvěřily nevěrohodnému poškozenému, důkazy nesprávně hodnotily, když podle jeho verze k žádným výhrůžkám z jeho strany vůči poškozenému nedošlo. Je tedy nepochybné, že takové námitky primárně směřují ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu a pouze prostřednictvím výše uvedených pojmů bylo snahou obviněného jim přiznat relevanci z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
25. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované trestní věci byly obviněným uplatněny skutkové námitky, a proto bylo nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tj. – že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, [podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.] . Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu