ECLI:CZ:US:2021:1.US.1896.20.1
sp. zn. I. ÚS 1896/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Miloslava Vlka, zastoupeného Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, č. j. 33 Cdo 579/2020-246, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 58 Co 318/2019-205, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 C 251/2016-166, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Mgr. Bronislava Čepka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 31. 7. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízenío ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele o zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím, představující, dle tvrzení stěžovatele, plnění ze smlouvy o půjčky.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovateli částku 800 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a současně byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla sjednána smlouva o půjčce, na základě které byla stěžovatelem převedena na účet vedlejšího účastníka částka 800 000 Kč. Vedlejší účastník však v tomto vztahu vystupoval nikoli jako fyzická osoba, nýbrž jako statutární orgán - jednatel společnosti Střední odborná škola uměleckořemeslná s. r. o. (dále jen "škola"). Půjčka tedy nebyla sjednána přímo mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, ale mezi stěžovatelem a touto společností, za niž v dané době jednal vedlejší účastník. Vedlejší účastník prokázal, že prostředky ve výši 660 000 Kč převedl na účet školy, prostředky byly následně vráceny školou (jakožto dlužníkem) vedlejšímu účastníkovi, nikoli stěžovateli (jakožto žalobci), a to bez právního důvodu. Vedlejší účastník se tak na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil. V případě částky 140 000 Kč vedlejší účastník neprokázal, že by tyto peníze skutečně převedl na účet školy. Co do této částky se vedlejší účastník bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatele, jelikož bylo plněno bez právního důvodu jemu, ačkoli mělo být plněno škole z titulu smlouvy o půjčce, která však v tomto rozsahu nevznikla, protože nebyly předány peníze.
4. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změněn tak, že se žaloba o zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II., III.). Odvolací soud shledal dokazování provedené obvodním soudem jako dostatečné, obvodní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž pak vyšel i městský soud. Sdílí rovněž právní závěr obvodního soudu, že převod peněžních prostředků ve výši 800 000 Kč byl půjčkou, a nikoli darem, jak tvrdil vedlejší účastník, jakož i se zjištěním, že smlouva o půjčce byla uzavřena mezi stěžovatelem a školou, za niž vedlejší účastník jednal. Obvodní soud správně uzavřel, že stěžovatel jako věřitel a škola jako dlužník, za niž jednal vedlejší účastník, uzavřeli dne 2. 10. 2013 smlouvu o půjčce podle §657 a násl. občanského zákoníku. Městský soud se již neztotožnil se závěrem, že pro vznik právního vztahu z půjčky se předpokládá smluvní ujednání stran, jakož i skutečné odevzdání předmětu půjčky, k čemuž došlo (částečně) až tím, že vedlejší účastník peněžní prostředky, převedené stěžovatelem na jeho účet, převedl na účet školy. Judikatura totiž dovodila, že reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i poskytnutím plnění prostřednictvím třetí osoby, pokud se na tom smluvní strany dohodnou. Právní vztah ze smlouvy o půjčce tak vznikne i tehdy, poukáže-li věřitel podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet třetí osoby. V posuzovaném případě stěžovatel původně chtěl půjčenou částku poukázat přímo na účet školy, souhlasil však s návrhem vedlejšího účastníka (jakožto druhé smluvní strany), aby částku převedl na jím označený účet, tj. účet vedlejšího účastníka. Tím došlo k dohodě smluvních stran o platebním místě a v souladu s touto dohodou stěžovatel peníze poskytl. Připsáním částky 800 000 Kč na účet vedlejšího účastníka tak vznikl závazek školy jako dlužníka tuto částku vrátit. Směřuje-li žaloba proti vedlejšímu účastníkovi, je třeba ji pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítnout.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady odmítnuto. Učinil tak proto, že dovolání neobsahovalo obligatorní náležitost - vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že z obsahu dovolání je patrná polemika stěžovatele s tím, jak postupoval a rozhodl odvolací soud. Pouhou citací ustanovení §237 občanského soudního řádu stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání. Námitky stěžovatele směřují proti správnosti skutkových zjištění, nikoli proti právnímu posouzení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh řízení a napadených rozhodnutí. Trvá na tom, že poskytnuté peněžní prostředky považoval za účelově určenou půjčku, kdy tyto poskytl soukromé osobě za účelem záchrany školy, v níž od jejího založení pracoval. Nikdy netvrdil, že smlouvu o půjčce uzavřel se školou a tento závěr podle něj nevyplývá ani z jeho účastnické výpovědi, ani z provedených důkazů. Obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatel jako věřitel uzavřel se školou jako dlužníkem, za niž jednal vedlejší účastník, smlouvu o půjčce, přičemž ke vzniku právního vztahu z půjčky došlo již odevzdáním předmětu půjčky prostřednictvím třetí osoby - vedlejšího účastníka. Podle stěžovatele však pro tento závěr chybí konsensus ohledně platebního místa.
7. Stěžovatel konstatuje, že se odvolací soud dopustil neakceptovatelné libovůle spočívající v nerespektování norem regulujících smlouvu o půjčce a jednotlivé skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, což má za následek porušení spravedlivého procesu. Právo na soudní ochranu bylo porušeno i Nejvyšším soudem tím, že odmítl jeho dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Za tím účelem si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 251/2016. Z dovolání stěžovatele ze dne 14. 1. 2020 (č. l. 219-224) vyplývá, že stěžovatel napadá rozsudek městského soudu ve všech jeho výrocích, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (i) hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, (ii) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, (iii) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž stěžovatel podává dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), podle kterého, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr je v souladu s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu.
12. Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu v kontextu dovolání stěžovatele a tyto považuje za přiléhavé, a nikoli v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Náležitosti dovolání stanoví §241a odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a dále vymezit důvod dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 občanského soudního řádu či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, všechna dostupná na www.nsoud.cz). Z toho vyplývá, že dovolatel je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 občanského soudního řádu má za naplněné, přičemž je povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem, která právní otázka je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně (včetně uvedení příslušné nejednotné judikatury) nebo při řešení které právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž je nezbytné, aby tuto rozhodovací praxi blíže specifikoval. Jestliže dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má Nejvyšší soud odchýlit.
13. Z uvedeného vyplývá, že pouhá citace ustanovení §237 občanského soudního řádu (bez bližšího vymezení podle předchozího bodu 12.), jak byla provedena
i v dovolání stěžovatele, nesplňuje zákonné podmínky řádného vymezení přípustnosti dovolání.
14. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel neuplatnil dovolání řádně, tj. se všemi zákonnými náležitostmi, a nevyužil tak procesní prostředek k ochraně svých práv. K požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele a stěžovatele se přitom v minulosti již opakovaně vyslovil jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Při zachování minimální míry obezřetnosti by tak stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, nemohly vzniknout s ohledem na lehce dostupnou judikaturu pochybnosti
o tom, co je třeba v dovolání uvést.
15. S odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pojí nevyhnutelné procesní důsledky související s posouzením přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozsudkům městského a obvodního soudu, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu