ECLI:CZ:US:2021:1.US.1935.21.1
sp. zn. I. ÚS 1935/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 87/2021-370 ze dne 11. května 2021, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") uznal obžalovaného vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu peněžitý trest; poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obžalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") shora napadeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že obžalovaný se zprošťuje obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem; současně odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který v trestním řízení vystupoval v pozici poškozeného, brojí proti zprošťujícímu rozsudku a za správné považuje závěry nalézacího soudu.
3. Stěžovatel byl účastníkem dopravní nehody, v jejímž důsledku utrpěl závažná fyzická zranění (musela mu být amputována noha), jejich důsledkem jsou přetrvávající bolesti, deprese a podstatná změna dosavadního způsobu života. V ústavní stížnosti podrobně popisuje hodnocení důkazů soudy obou stupňů a je přesvědčen, že libovůlí odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na ochranu zdraví i na satisfakci, neboť zprošťujícím rozsudkem byl zbaven možnosti domáhat se jakéhokoliv odškodnění po obžalovaném (jeho zaměstnavateli) i v rámci povinného ručení. Odvolací soud porušil jeho práva zakotvená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto požaduje zrušit napadený rozsudek.
4. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že viníkem dopravní nehody byl uznán řidič vozidla (obžalovaný), který se při odbočování vlevo z hlavní silnice dostatečně nevěnoval dopravní situaci, nedal protijedoucímu stěžovateli přednost a srazil jej. Naproti tomu odvolací soud označil za viníka dopravní nehody stěžovatele, který předjížděl zprava řadu pomalu jedoucích a posléze stojících vozidel, v místech, kde předjíždění zprava není povoleno, respektive kde je výslovně zakázáno (přechod pro chodce), nadto rychlostí o 50 % přesahující v daném úseku maximální povolenou rychlost a nereagoval ani na fakt, že první auto v řadě zastavilo právě proto, aby umožnilo obžalovanému s ohledem na dopravní situaci projet křižovatkou. Odvolání obžalovaného ve veřejném zasedání přisvědčil i státní zástupce a zohledněna byla i zásada omezené důvěry v dopravě [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. května 2016 (N 96/81 SbNU 565) či sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. října 2016 (N 199/83 SbNU 197)].
5. Nelze akceptovat tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny, byl-li obžalovaný zproštěn obžaloby. Je zjevné, že stěžovatel je dopravní nehodou postižen nejvíce a byl-li pro porušení řady dopravních předpisů označen za viníka, je výrazně snížena možnost jeho (i jeho rodinných příslušníků) domáhat se náhrady za vzniklé újmy, avšak ani toto hledisko nesvědčí o zkrácení jeho základních práv a nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Posouzení, je-li konkrétní jednání trestným činem či nikoli, vychází ze zákonné definice konkrétního trestného činu, a nikoliv od očekávání poškozeného; "Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu." [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)].
6. Jakkoliv Ústavní soud rozumí důvodům nespokojenosti stěžovatele s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, nebyl jím stěžovatel zkrácen ve svých základních právech tak, jak v ústavní stížnosti namítal; odvolací soud se věcí zabýval dostatečně důkladně, jeho závěry jsou přiléhavé a nejsou projevem svévole.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu