ECLI:CZ:US:2021:1.US.1937.21.1
sp. zn. I. ÚS 1937/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021 č. j. 25 Cdo 1982/2020-876, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019 č. j. 25 Co 213/2019-840 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2019 č. j. 9 C 14/2007-787, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ačkoliv v bodu I. 3 a II. 1 ústavní stížnosti uvádí nesprávně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019 č. j. 10 Co 240/2005-75, z textu ústavní stížnosti, jejího návrhu, datace rozhodnutí i přiloženého rozhodnutí je zřejmé, že je napadán rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019 č. j. 25 Co 213/2019-840.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel žalobou podanou k soudu dne 6. 8. 2001 domáhal náhrady škody na zdraví, která mu byla způsobena dne 17. 12. 1997 při dopravní nehodě, zaviněné zaměstnancem žalované. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl vyloučen k samostatnému projednání. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku bylo žalobě zčásti vyhověno, zčásti byla žaloba zamítnuta. Okresní soud neuznal důvodnou námitku promlčení v rozsahu původně uplatněném. V odůvodnění rozhodnutí uvádí, že žalobce v důsledku poruchy vštípivosti nebyl schopen sám uplatnit nárok na náhradu škody u soudu, a proto subjektivní promlčecí lhůta nepočala běžet dříve, než byl žalobcem nárok uplatněn. Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů okresního soudu a shodně s Okresním soudem v Mělníku uzavřel, že nárok žalobce není jako celek promlčen, neboť u žalobce vzhledem k poruše vštípivosti promlčecí doba nepočala plynout, dokud neměl prokazatelně veškeré informace o tom, kdo odpovídá za škodu i o její výši, na což lze usuzovat až v momentě uplatnění nároku. Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.
Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že zákon výslovně upravuje právo na náhradu škody jako promlčitelné, nelze tak přistoupit na názor odvolacího soudu, že v konkrétním případě promlčecí lhůta nepočala plynout před vlastním uplatněním nároku žalobce a je nutné stanovit konkrétní okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. V judikatuře dovolacího soudu se otázka počátku běhu promlčecí doby v souvislosti s ustálením zdravotního stavu poškozeného opakovaně řešila, avšak dosud nebyla řešena otázka počátku subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku poškozeného, jenž sice obdržel veškeré informace podstatné pro uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví, avšak pro závažné poškození mozku tyto informace neudrží v paměti a není schopen je účinně použít. Okresní soud v Mělníku, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl, neboť shledal námitku promlčení vznesenou žalovanou důvodnou. Krajský soud v Praze, jehož rozhodnutí je ústavní stížností také napadáno, rozsudek Okresního soudu v Mělníku potvrdil. Dovolací soud dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh řízení, která předcházela napadeným rozhodnutím, podání učiněná stěžovatelem i napadená rozhodnutí. Znovu polemizuje s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a napadá chybnou interpretaci provedených důkazů. Základní otázkou, na níž je rozhodnutí soudů postaveno a která je stěžovatelem zpochybňována, je určení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví. Konkrétně pak stěžovatel namítá nesprávně určený počátek běhu lhůty, soudům vytýká, že se nezabývaly skutečností, že poškozený sice obdržel veškeré informace podstatné pro uplatnění nároků na náhradu újmy na zdraví, ale pro závažné poškození mozku tyto informace neudrží v paměti a není schopen je účinně použít. Odepřeno mu bylo i řádné přezkoumání možné aplikace §113 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval předloženou otázkou promlčení nároku v situaci, kdy do podání žaloby plnila za škůdce pojišťovna ze zákonné odpovědnosti, vědomosti poškozeného o škodě a škůdci a otázkou rozdílnosti rozhodování soudů v otázce promlčení jednotlivých složek práva na náhradu škody na zdraví.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."). Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Okresní soud v Mělníku provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným v odůvodnění rozsudku a vysvětlil, proč zamítl další návrhy na doplnění dokazování. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak učinil právní závěry, které také řádně odůvodnil. Z rozhodnutí je tak zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k závěrům týkajícím se počátku subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku poškozeného, a to i ve vztahu ke specifické situaci na straně žalobce. Odvolací soud doplnil provedené dokazování a vypořádal se s námitkami žalobce, včetně námitky, že mu vedlejší účastník na straně žalované platil rentu a mohlo tak dojít k promlčení pouze jednotlivých nároků na plnění. Odvolací soud se vyjádřil i k nemožnosti aplikace §113 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dovolací soud pak podrobně vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání přípustné. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou promlčení v situaci, kdy je škoda plněna za škůdce pojistitelem odpovědnosti a otázkou promlčení samostatných dílčích složek práva na náhradu újmy na zdraví, resp. uzavřel, že k řešení takto formulovaných otázek nemůže být dovolání přípustné. K tomu Ústavní soud uvádí, že takto formulované otázky se týkají problematiky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (a odvolací soud se jimi nezabýval vůbec nebo pouze okrajově) a nemohou proto přípustnost dovolání založit. To konstatoval ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud. Ani v jeho závěrech nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu