ECLI:CZ:US:2021:1.US.1948.21.1
sp. zn. I. ÚS 1948/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdeňky Tiché, zastoupené Martinem Kornelem, advokátem, sídlem Zámecká 20, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3251/2020-725 ze dne 28. 4. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 105/2019-617 ze dne 26. 5. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 102/2015, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou k Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Věž. Okresní soud poté, co byl jeho původní zamítavý rozsudek zrušen rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem č. j. 11 C 102/2015-452 ze dne 7. 12. 2018 žalobě vyhověl a určil, že stěžovatelka má předmětné pozemky ve svém výlučném vlastnictví. K odvolání žalovaného bylo toto rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 105/2019-506 ze dne 14. 5. 2019 jako věcně správné. K následnému dovolání žalovaného však Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 3404/2019-546 ze dne 27. 11. 2019 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud posléze rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že v pořadí druhý (vyhovující) rozsudek okresního soudu ve věci samé změnil a žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila zásadní nesouhlas se závěry soudů, že v roce 1996 přestala být držba sporných pozemků z její strany oprávněnou. Ztrátu její dobré víry soudy dovodily z toho, že v tomto roce se dostal nebo mohl dostat do její dispozice blíže označený geometrický plán, z nějž mohla, resp. měla zjistit zásadní odlišnost skutečné hranice jejího pozemku a sporných pozemků od stavu odpovídajícího faktickému užívání. Z provedeného dokazování dle jejího názoru však nelze dovodit, že se zmíněný geometrický plán dostal do dispozice jejího manžela a že ten jej podepsal, jak na to soudy poukázaly. Stěžovatelka má za to, že i případná vědomost o daném geometrickém plánu ze strany jejího manžela nemohla v žádném případě způsobit ztrátu dobré víry jí samotné, jelikož podle tehdejší právní úpravy mohl každý z manželů vyřizovat jen běžné záležitosti týkající se jich obou. Sporné pozemky přitom společnou věcí manželů nebyly. Stejně tak nebylo možné dle jejího mínění z provedeného dokazování dovodit, že příslušný geometrický plán byl přílohou žádosti o zápis novostavby z roku 1996. K té totiž stěžovatelka přiložila jiný geometrický plán, a sice z roku 1979. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí soudů je zřejmé, že pro osud žaloby bylo stěžejním zodpovězení otázky, zda dobrou víru stěžovatelky při držbě cizích pozemků narušil geometrický plán č. 148-555/96 ze dne 30. 8. 1996, který měl být pořízen v souvislosti s žádostí stěžovatelky o zápis přístavby k již existující stavbě v katastru nemovitostí téhož roku. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že z provedeného dokazování v prvé řadě vůbec neplyne, že citovaný geometrický plán byl přílohou žádosti o zápis novostavby z roku 1996, sluší se podotknout, že fotokopie zmíněné žádosti o zápis spolu s připojeným geometrickým plánem byly předloženy protistranou a v soudním spisu se nacházejí na č. l. 93. K důkazu byly tyto listiny čteny při jednání konaném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 7. 11. 2016, přičemž tehdejší právní zástupce stěžovatelky se k těmto dvěma listinám vyjádřil tak, že stěžovatelka geometrický plán neměla při zápisu novostavby (přístavby) k dispozici, protože tyto úkony sama nečinila (srov. str. 3 protokolu o jednání na č. l. 175). Stěžovatelka tedy v rámci dokazování před nalézacím soudem nijak nezpochybnila, že daný geometrický plán nebyl ve skutečnosti k žádosti o zápis přístavby v katastru nemovitostí přiložen, a že tento důkaz předložený protistranou je v tomto směru zavádějící či nesprávný. Pouze tvrdila, že se nedostal do její dispozice, když tyto úkony za ní činil její manžel. Ostatně s touž výhradou se vypořádal krajský soud v napadeném rozsudku. V té spojitosti poznamenal, že přiložen nemohl být jiný plán než nově vypracovaný v roce 1996. Odvolací soud zdůraznil, že to nemohl být stěžovatelkou tvrzený plán z roku 1979, na němž jakákoliv přístavba až z roku 1996 nebyla (a logicky ani nemohla být) ještě zakreslena s tím, že kdyby pro účely zápisu přístavby domu stěžovatelce byl postačoval plán z roku 1979, nebylo by bývalo třeba vyhotovovat další plán v roce 1996, který zde sloužil výlučně potřebám, které vyvstaly v souvislosti s onou přístavbou, jak se z jeho obsahu jednoznačně podává (srov. bod 17 napadeného rozsudku krajského soudu). Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za srozumitelné, racionální, a tím i prosté ústavně zapovězené libovůle.
Co se týče druhé zásadní námitky, a sice že z provedeného dokazování nelze dovodit, že se geometrický plán č. 148-555/96 ze dne 30. 8. 1996 dostal do dispozice jejího manžela a že ten jej podepsal, nutno uvést, že tato skutečnost nebyla pro posouzení existence dobré víry a nepřerušeného běhu vydržecí doby významná. Jak již dovodil Nejvyšší soud v téže věci (a případech obdobných), podstatné naopak bylo, zda se stěžovatelka coby do té doby dobrověrná držitelka mohla a měla o průběhu vlastnické hranice přesvědčit z geometrického plánu, přiloženého k její žádosti o zápis přístavby do katastru nemovitostí, a nikoli zda se o tom vskutku osobně přesvědčila. Jinak řečeno, dostala-li se taková skutečnost, způsobilá narušit dobrou víru stěžovatelky, do sféry její dispozice, bylo na ní, aby se s ní seznámila.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svým jménem podala a (na rozdíl od vlastního geometrického plánu) i podepsala návrh na zápis přístavby v katastru nemovitostí, k němuž byl jako příloha připojen zmíněný geometrický plán se zřetelně vyznačeným průběhem vlastnické hranice jejího pozemku, byla tato okolnost objektivně způsobilá narušit její dobrou víru. Obstojí tedy názor krajského soudu, dle něhož nechali-li stěžovatelka či její manžel takový geometrický plán bez povšimnutí, ačkoliv byl v jejich dispozici, pak nejednali s běžnou opatrností, čímž u nich došlo k narušení dobré víry ohledně držby sporných nemovitostí (srov. bod 18 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud rovněž přiléhavě vyložil, proč ani skutečnost, že zápis přístavby do katastru nemovitostí za stěžovatelku vyřizoval její manžel, nevylučuje narušení dobré víry stěžovatelky (viz str. 5 napadeného usnesení dovolacího soudu). Tento závěr se sice může jevit přísným, není však zjevně nepřiměřeným, nerozumným či nespravedlivým a odpovídá již ustálené judikatuře dovolacího soudu. Ústavní soud proto nemá důvod tyto úvahy jakkoli usměrňovat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu