ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3251.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3251/2020-725
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 102/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2020, č. j. 20 Co 105/2019-617, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Miloslava Voborníka, advokáta se sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2018, č. j. 11 C 102/2015-452, určil, že žalobkyně má ve svém výlučném vlastnictví pozemky parc. č. XY o výměře 187 m 2 , zahrada, a parc. č. XY o výměře 105 m 2 , ostatní plocha, jiná plocha, vše v k. ú. XY, nově oddělené a označené geometrickým plánem společnosti GEONOVA s. r. o. ze dne 1. 4. 2016, č. plánu 417-1087/2016 (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 20 Co 105/2019-506, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 22 Cdo 3404/2019-546, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 20 Co 105/2019-617, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III a jinak jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Žalobkyně v dovolání především zdůrazňuje dlouhodobost držby připlocených a osázených předmětných pozemků jí a jejími právními předchůdci a také to, že o dobrou víru přišla až v roce 2014 při seznámení se s digitalizací pozemků. Geometrický plán č. 148-555/96 ze dne 30. 8. 1996 nebyl přílohou její žádosti o vydání stavebního povolení ani žádosti o zápis stavby do katastru nemovitostí. Podkladem byl geometrický plán z roku 1979, z něhož žalobkyně také vycházela. Neměla důvod předpokládat, že bude vytvořen další plán, naprosto odlišný od původního. Žalovaný byl navíc účastníkem stavebního řízení a měl tak možnost se s geometrickým plánem seznámit. Žalobkyně se s geometrickým plánem z roku 1996 seznámila až v roce 2014. Listina s tímto geometrickým plánem není opatřena jejím podpisem, podepsal ji pouze geodet (označen jako objednatel). Žalobkyně nepředpokládala, že by geodet provedl odlišné zakreslení do katastrálních map, aniž by o změnách informoval katastrální úřad a vlastníky pozemků. Odvolací soud ve svém původním rozhodnutí správně vyhodnotil, že nebylo nutné porovnávat výměry pozemků v souvislosti s přístavbou v roce 1996 (přístavba byla zhotovena na opačné straně pozemku, než leží předmětné pozemky) a za tím účelem vyhotoveným geometrickým plánem. Dovolací soud uzavřel, že byl geometrický plán z roku 1996 přílohou žádosti o zápis novostavby, a uložil odvolacímu soudu opětovně posoudit možný dopad na dobrou víru žalobkyně. Žalobkyně ale tento plán k její žádosti nepřikládala; vzhledem k nesrovnalostem ve vyměřených hranicích v plánu oproti katastru by ani podkladem být nemohl. Odvolací soud pak v dalším řízení zcela opustil své předchozí úvahy. Uvedl, že v darovací smlouvě z roku 1995 byl odkaz na znalecký posudek z roku 1995, ale nehodnotil, co bylo jeho obsahem. Postupoval v rozporu se závěry dovolacího soudu, neboť neučinil jednoznačný závěr o ztrátě dobré víry. Žalobkyně ani její manžel o existenci plánu z roku 1996 neměli ponětí. Závěr, že se geometrický plán z roku 1996 dostal do dispozice žalobkyně, nemá oporu v provedeném dokazování, další tvrzené skutečnosti naopak nezohlednil. Odvolací soud se cítil být v tomto ohledu vázán rozhodnutím dovolacího soudu, jenže dovolací soud pouze uložil se touto problematikou zabývat. Nesouhlasí ani se závěrem o právních důsledcích možného vydržení předmětných pozemků rodiči žalobkyně.
Odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jednak jde o nedostatečné odůvodnění. Odvolací soud zásadně změnil svůj názor a ignoroval důkazy prokazující dobrou víru žalobkyně. Ve zrušeném rozhodnutí odvolací soud správně zohlednil rozsah výměry předmětných pozemků a uvedl, že dobrou víru držitele lze vyloučit pouze, jsou-li tu okolnosti, že držitel věděl nebo musel vědět o držbě cizího pozemku. Podle rozsudku sp. zn. 26 Cdo 662/2010 je nutné přihlédnout ke všem okolnostem, podle rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 oprávněnou držbu nevylučuje absence vytyčení hranice pozemků s tím, že významné je zejména společné oplocení, rozsah užívání právními předchůdci apod., a podle rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1096/2010 trpí-li vlastník držiteli držbu po řadu let, je pak nezbytné vycházet z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl konkrétní důvody, pro které podle jeho názoru žalobkyně nemohla být v dobré víře, resp. důvody vedoucí k zániku její dobré víry.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně ve většině svého obsáhlého dovolání polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu (zejm. s možností seznámit se s geometrickým plánem z roku 1996). K tomu dovolací soud uvádí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení. Z toho a contrario vyplývá, že dovolací soud je skutkovým posouzením věci nalézacími soudy vázán, a proto tyto závěry není možné v dovolacím řízení úspěšně napadnout. Dovolací soud se proto námitkami založenými na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu nemohl zabývat.
Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od dřívější praxe v rozhodování dovolacího soudu v otázce procesního práva, neboť nedostatečným způsobem odůvodnil svůj rozsudek (nevypořádal se se zásadní změnou svého názoru a ignoroval důkazy prokazující dobrou víru žalobkyně). Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání proto, že žalobkyně ve vztahu k ní neuvádí, od jaké konkrétní judikatury týkající se odůvodnění rozhodnutí by se měl odvolací soud odchýlit. Má-li přitom být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1/2014 pod R 4/2014 civ.)].
Dále žalobkyně rozporuje především závěr ohledně její dobré víry.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz )].
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, i zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. S těmito závěry se Nejvyšší soud následně ztotožnil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
V rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 22 Cdo 3404/2019 dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že nedostatečně zohlednil nastíněnou možnost žalobkyně seznámit se s průběhem hranic mezi předmětnými a jejími pozemky. Odvolací soud totiž ve svém předchozím rozhodnutí paušálně odmítl, že by žalobkyně měla porovnávat výměru pozemků se znaleckým posudkem zhotoveným při darování pozemků žalobkyni v roce 1995 a s geometrickým plánem z roku 1996, který byl podle jeho závěrů zhotovený v souvislosti s přístavbou k rodinnému domu žalobkyně. Závěry o existenci těchto dokumentů se podávají rovněž z rozsudku soudu prvního stupně (body 20 a 31). Dovolací soud proto ve svém kasačním rozhodnutí odvolacímu soudu uložil, aby zkoumal možný vliv těchto dokumentů – měly-li nebo mohly-li se dostat do sféry žalobkyně – na její dobrou víru, aniž by výslovně předjímal, jakým způsobem má tyto důkazy hodnotit.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že nemohl uvěřit tvrzení žalobkyně v tom, že se s citovaným geometrickým plánem seznámila až při nahlédnutí do katastru nemovitostí dne 19. 11. 2014, neboť předně se už v roce 1996 dostal do dispozice jejího manžela, který jej i podepsal, čímž se nutně dostal i do dispozice samotné žalobkyně. Tento závěr odrážel argumentaci dovolacího soudu vyslovenou v kasačním rozhodnutí ve směru, že záležitosti v příslušných řízeních za žalobkyni vyřizoval její manžel a v takovém případě je nutno informovanost o obsahu jednotlivých konkrétních listin přičítat žalobkyni. Opačný názor by totiž znamenal, že pokud by žalobkyně požádala o vyřízení příslušných záležitostí svého manžela jakožto nejbližšího rodinného příslušníka, pak by se tím bez dalšího zbavila rizika, že pro obsah konkrétních listin by došlo ke ztrátě její dobré víry.
Žalobkyně dne 19. 10. 1996 požádala o zápis novostavby přístavby kuchyně a uvedla, že předkládá její aktuální zaměření geometrickým plánem, což nemohl být jiný plán, než nově vypracovaný v roce 1996. Zejména to nemohl být jí tvrzený plán z roku 1979, na němž jakákoliv přístavba až z roku 1996 logicky nemohla být ještě zakreslena. Nadto pokud by pro účely přístavby domu žalobkyni postačoval plán z roku 1979, nebylo by třeba vyhotovovat další plán v roce 1996, který zde sloužil výlučně a jen potřebám žalobkyně v souvislosti s její přístavbou. V geometrickém plánu z roku 1996, resp. jemu předcházejícímu záznamu podrobného měření změn ze dne 26. 8. 1996, je žalobkyně uvedena jako nabyvatel přístavby, resp. objednatel měření a potažmo tedy dle něj vyhotoveného geometrického plánu. Je tudíž naprosto nevěrohodné, že by se s nimi ona či její manžel (který za žalobkyni vyřizoval stavební povolení k přístavbě domu a podepisoval listiny pro stavební úřad) ještě v roce 1996 s jejich vyhotovením neseznámili a nijak se o něj nezajímali. Pokud by je ale přesto nechali bez povšimnutí, ačkoliv byly v jejich dispozici, pak nejednali s běžnou opatrností a došlo u nich k narušení dobré víry ohledně držby sporných nemovitostí tak, jak uzavřel Nejvyšší soud. Vzhledem ke ztrátě dobré víry tak žalobkyně předmětné pozemky ke dni 16. 5. 2005 nemohla vydržet. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na závěru, že by na straně žalobkyně scházela dobrá víra, ale na závěru, že v důsledku konkrétních skutečností došlo v průběhu vydržecí doby k její ztrátě.
To odpovídá té části předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve které vysvětlil, že již pouhým nahlédnutím do příslušného geometrického plánu ve vztahu k uvedení skutečné hranice a rohu rodinného domu je patrná zásadní odlišnost oproti stavu faktickému, kde se hranice označená plotem nenachází v blízkosti rohu rodinného domu, ale ve vzdálenosti mnohem větší.
Tyto závěry ostatně dovolatelka v dovolání nijak právně významně nezpochybňuje, neboť její procesní obrana je založena na procesně nepřípustně zpochybněném skutkovém zjištění, že se s uvedeným geometrickým plánem seznámila.
Dovolací soud nepovažuje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím řízení obstojí. Pokud jde o skutková zjištění a hodnocení odvolacího soudu, těmi je dovolací soud, jak již bylo uvedeno výše, vázán a nemohl je přezkoumávat. Další aspekty úvahy odvolacího soudu odrážejí judikaturu Nejvyššího soudu. Jestliže žalobkyně v roce 1996 přišla o svoji dobrou víru, neboť se s geometrickým plánem žalobkyně nebo její manžel seznámili (ve vztahu k němu to vyplývá z dokazování), nemohla být v omluvitelném omylu ohledně držby předmětných pozemků. Taková ingerence byla bez ohledu na prokázanou dlouhodobost držby, užívání předmětných pozemků právními předchůdci žalobkyně i jejich připlocení způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby, o čemž svědčí i výše citovaná ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dospěl-li pak odvolací soud k závěru, že i kdyby došlo k vydržení vlastnického práva již rodiči žalobkyně, nemohli je darovací smlouvou převést v roce 1995 na žalobkyni, neboť jejím předmětem byly jen pozemky v ní uvedené, nikoliv další, cizí pozemky žalovaného, byť by už byli jejich vlastníky na základě vydržení, přičemž vydržením části cizího pozemku nelze rozumět zvětšení hranic vlastního, sousedního pozemku, nýbrž nabytí vlastnictví k jinému, novému a samostatnému pozemku, pak ve vztahu k naznačené polemice s těmito závěry zcela schází jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání. I v této části dovolání se pak zdá, že dovolatelka nenaznačuje smluvní nabytí pozemku, ale argumentuje ve prospěch existence její dobré víry, tj. ve prospěch závěru o vydržení vlastnického práva.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu