ECLI:CZ:US:2021:1.US.1950.21.1
sp. zn. I. ÚS 1950/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Z. B., Z. B., M. N. a V. B., zastoupených JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 25 Cdo 2449/2020-441 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2020 č. j. 8 Co 1185/2019-401, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelky žalobou domáhaly po žalované Nemocnici Jindřichův Hradec nemajetkové újmy a náhrady nákladů na výživu pozůstalé manželky. Žalobkyně se těchto nároků domáhaly v souvislosti se smrtí A. B., když zpochybňovaly správnost postupu žalované a shledávaly příčinnou souvislost mezi smrtí A. B. a pozdním nasazením antibiotik. Okresní soud v Jindřichově Hradci dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila žádného pochybení či porušení svých povinností, postup žalované byl lege artis. Žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud doplnil znalecký posudek o slyšení znalců neurologa a infektologa a dospěl k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Krajský soud v Českých Budějovicích tedy rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Stěžovatelky napadly rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §137 o. s. ř. přípustné, a proto je odmítl.
Stěžovatelky podrobně rekapitulují skutkový stav věci, průběh řízení, která předcházela napadeným rozhodnutím i obsah napadených rozhodnutí. Odvolacímu soudu stěžovatelky vytýkají, že nevzal v potaz nevyužitou a nabízející se možnost včasné léčby A. B. antibiotiky, pro účely řešení otázky správnosti postupu žalované se proto dopustil zásadního pochybení. Odkazují také na názory obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3416/20. Nesprávnost a neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřují v tom, že dovolací soud věcně neprojednal jimi podané dovolání. Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání, zasáhl tím do jejich práva na soudní ochranu. Stěžovatelky poukazují na neoddělitelnost kategorie nesprávného zjištění skutkového stavu a nesprávného právního posouzení v medicínských sporech. Na podporu svých závěrů stěžovatelky odkazují i na nález sp. zn. IV. ÚS 410/20.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud přistoupil k doplnění znaleckého posudku o slyšení znalců neurologa a infektologa. Na základě těchto výslechů dospěl k závěru, že postup žalované byl lege artis, neboť oba potvrdili, že považují žalovanou zvolený postup za přiléhavý s ohledem na celkový zdravotní stav pacienta. Odvolací soud se vypořádal i s dalšími námitkami odvolatelek. V postupu odvolacího soudu tedy nelze shledat stěžovatelkami uváděné pochybení. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20 není případný, neboť žalovaná strana zde postupovala non lege artis, čímž mohla snížit šanci na přežití dané osoby. K takovému závěru však obecné soudy v tomto případě nedospěly a své závěry řádně odůvodnily. K stěžovatelkami uváděné teorii ztráty šance se Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil pouze na okraj, když v bodě 38 nálezu uvádí, že se necítí být povolán "diktovat" Nejvyššímu soudu, aby bez dalšího doktrínu ztráty šance aplikoval. Ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo primárně z důvodu porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů na zákonného soudce. Dovolací soud pak v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání přípustné. Dovolatelky pouze polemizovaly se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním. Jiný závěr nelze dovozovat ani ze stěžovatelkami uváděného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (srov. bod 23), které se navíc týká dovolání v trestních věcech. Předložením vlastní verze skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci dovolatel nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním, na nichž stojí právní závěry odvolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 534/2007). Svůj závěr, že dovolatelky uplatnily jako dovolací důvod otázku skutkovou, Nejvyšší soud náležitě odůvodnil (včetně odkazů na relevantní judikaturu a odbornou literaturu). Ani odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 není přiléhavý. Napadeným rozhodnutím nedošlo k odmítnutí dovolání pro vady, dovolatelkám nebylo upřeno posouzení dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Ani v závěrech Nejvyššího soudu nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelky měly a využily možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelky neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu