ECLI:CZ:US:2021:1.US.1977.21.1
sp. zn. I. ÚS 1977/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců, JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 8. 4. 2021 č. j. 2 To 40/2021-68 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2021 č. j. 7 PP 31/2020-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, bylo rozhodnuto o nepřijetí záruky za dovršení jeho nápravy nabídnuté jeho matkou R. M. a bylo zamítnuto připojení se ředitele Vazební věznice v Olomouci k jeho žádosti. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušeno v celém rozsahu a nově rozhodnuto, že se žádost stěžovatele zamítá.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel tvrdí, že splnil předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a upozorňuje, že se k jeho žádosti připojil i ředitel věznice. Trestní soudy podle něj dovodily nesplnění podmínky pro podmíněné propuštění spočívající v prognóze vedení řádného života na základě vykonstruovaného, ovšem de iure nenastalého neosvědčení se ve zkušební době předchozího podmíněného propuštění, přičemž nezhodnotily všechny konkrétní okolnosti případu. Ze závěrů stížnostního soudu by podle něj bylo možné ad absurdum dovodit, že ani vykonání celého trestu odnětí svobody nenaplní výchovnou funkci trestu. Z napadených rozhodnutí podle jeho názoru není zřejmé, co by mohl reálně učinit pro to, aby trestní soudy dospěly k jinému názoru. Odkazuje na závěry obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 575/21 a II. ÚS 1945/20.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že nesplnění podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody trestní soudy nedovodily pouze z trestní minulosti stěžovatele. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") podrobně vyložil, proč má za to, že stěžovatel doposud nemá dostatečný náhled na svou trestnou činnost a nepřijal svou vinu za její spáchání. Připomněl, že stěžovatel bagatelizuje svůj podíl viny na trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, a účast na ní přikládá tomu, že se dostal do kontaktu se špatnými lidmi a vlastně naletěl pachatelům trestné činnosti. Tento jeho postoj ovšem neodpovídá jeho velmi aktivní účasti na předmětné trestné činnosti, kterou okresní soud ve svém usnesení popsal (srov. č. l. 5-6 usnesení okresního soudu).
Okresní soud tyto úvahy spojil s rozborem stěžovatelovy trestní minulosti. Upozornil, že stěžovatel byl v minulosti již odsouzen pro závažnou majetkovou trestnou činnost, po výkonu poloviny z uloženého sedmiletého trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn a novou trestnou činnost začal páchat ještě ve zkušební době podmíněného propuštění, přibližně rok po rozhodnutí o podmíněném propuštění, přičemž šlo opět o závažnou trestnou činnost podvodného charakteru (srov. č. l. 2 a 6 usnesení okresního soudu). Okresní soud nepřehlédl, že Obvodní soud pro Prahu 4 i navzdory uvedeným skutečnostem rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době zmíněného podmíněného propuštění osvědčil. Zcela správně však této okolnosti nepřikládal žádný význam, neboť z hlediska posouzení sklonů stěžovatele k páchání trestné činnosti a vlivu, jaký lze očekávat v jeho případě od podmíněného propuštění, jí nelze přiznat žádnou relevanci.
Jestliže tedy trestní soudy dospěly k závěru, že nelze od stěžovatele očekávat vedení řádného života, a to mj. proto, že již jednou důvěru soudu zklamal, nespatřuje v tom Ústavní soud porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny. Trestní soudy totiž k trestní minulosti stěžovatele nepřistupovaly formalisticky, nýbrž zohlednily specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti a vliv, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty. Soudy hodnotily trestní minulost stěžovatele komplexně, s přihlédnutím k jejímu charakteru a vývoji, čímž dostály požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
Jestliže stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 575/21, Ústavní soud k tomu podotýká, že i v tomto nálezu připustil potřebu přihlížet k chování odsouzeného v minulosti, má-li být adekvátně vyhodnoceno splnění či nesplnění podmínky spočívající v prognóze řádného života, ovšem s tím, že hodnocení trestní minulosti nesmí být mechanické. Ve věci řešené citovaným nálezem Ústavní soud trestním soudům vytýkal, že nedostatečně odůvodnily svůj závěr o tom, že odsouzený nepřehodnotil svůj dosavadní život a proces resocializace nebyl ukončen. V nyní posuzované věci je však situace podstatně jiná. Jednak - jak již bylo řečeno - trestní soudy vysvětlily, proč stěžovatel podle jejich názoru doposud nepřevzal plně odpovědnost za svou trestnou činnost, pro níž vykonává trest odnětí svobody. A dále ke spáchání trestné činnosti v průběhu zkušební doby předchozího podmíněného propuštění nedošlo (na rozdíl případu řešeného citovaným nálezem) před mnoha lety, a trestní soudy zejména podrobně analyzovaly okolnosti, za kterých se tak stalo. Podobně se odlišuje nyní posuzovaná věc od té, v níž Ústavní soud rozhodoval nálezem sp. zn. II. ÚS 1945/20, na který stěžovatel také odkazuje. Ústavní soud tak konstatuje, že v případě stěžovatele trestní soudy respektovaly závěry vyplývající z jeho judikatury, a to včetně nálezů, na něž se stěžovatel odvolává.
Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatele, že z logiky, na níž je založeno rozhodnutí stížnostního soudu, lze dovodit, že ani vykonání celého trestu by nemohlo naplnit výchovnou funkci trestu - nic takové skutečně z usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci nevyplývá. Tento soud navíc správně odkázal na č. l. 7 svého usnesení na usnesení sp. zn. IV. ÚS 638/21, z něhož vyplývá, že soudy nejsou povinny stanovovat stěžovateli jakýkoli "plán polepšení", který musí splnit, má-li dosáhnout podmíněného propuštění.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (v části směřující proti usnesení okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný (není povolán je zrušit podruhé), odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu