ECLI:CZ:US:2021:1.US.2004.21.1
sp. zn. I. ÚS 2004/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společností Dobrá mysl, s. r. o., V Rohožníku 535, Praha 10, a TOMSTA Praha s. r. o., V Rohožníku 535, Praha 10, zastoupených JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 271/4a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 23 Cdo 162/2021-765, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020 č. j. 4 Cmo 284/2019-728, 4 Cmo 285/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019 č. j. 42 Cm 132/2007-617, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejm. čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 1 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení částky 632 544 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Mezi žalobkyní a žalovanými (resp. jejich právními předchůdci) došlo k uzavření smlouvy o dílo. Předmětem sporu byla konečná cena díla. Žalobkyně tvrdila, že zaplatila straně žalované finanční částku nad rámec sjednané ceny, žalované se bránily tím, že sjednaná cena ve výši 4 830 569 Kč neobsahovala daň z přidané hodnoty. Městský soud v Praze žalobě co do částky 519 431 Kč vyhověl, co do částky 113 113 Kč žalobu zamítl. V odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1059/2011-268, z něhož vyplývá, že pro posouzení, zda předmětná dodávka zařízení prodejny a jeho montáže byla sjednána včetně DPH nebo bez DPH je nerozhodné, když žádný právní předpis neopravňuje zhotovitele navýšit cenu díla o DPH ani v situaci, kdy dohodnutá cena díla DPH nezahrnuje, pokud nebylo sjednáno jinak. Částku 113 113 Kč však tvoří úroky, které zhotovitel objednateli účtoval za prodlení s úhradou dluhu podle splátkového kalendáře, a nešlo tedy o částku, kterou by žalobce zaplatil bez právního důvodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek městského soudu ve výroku I. potvrdil, výrok II. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit i částku 113 113 Kč, když pravost listiny Splátkový kalendář byla žalobcem podle názoru Vrchního soudu v Praze v průběhu řízení úspěšně popřena. Platby žalobkyně ve výši 632 544 Kč byly tedy plněním bez právního důvodu. Dovolání podané stěžovatelkami Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelky v odůvodnění ústavní stížnosti rekapitulují průběh řízení, která předcházela napadeným rozhodnutím, i napadená rozhodnutí. Stěžovatelky znovu polemizují s právními závěry obsaženými v soudních rozhodnutích a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování. V ústavní stížnosti uvádějí, že hlavní příčinou nesprávného rozhodnutí obecných soudů bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1059/2011-268. Stěžovatelky namítají, že rozhodnutí zcela přehlíží, že je-li cena sjednána bez DPH, nemůže být DPH zahrnuta v ceně a interpretací takového ujednání nelze než dojít k závěru, že zakládá příjemci plnění povinnost zaplatit DPH nad rámec dohodnuté ceny. Stěžovatelky soudům vytýkají, že neprovedly řádnou interpretaci skutečné vůle smluvních stran. Dále pak namítají, že soudy písemné smlouvě upřely účinky i relevanci pro výklad vůle stran a na základě nesprávných právních závěrů neprovedly hodnocení důkazů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."). Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Městský soud v Praze provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným v odůvodnění rozsudku. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak učinil právní závěry, které také řádně odůvodnil. Odkázal mj. na rozhodnutí č. j. 32 Cdo 1059/2011-268, podle něhož žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího či zhotovitele navýšit sjednanou kupní cenu či cenu díla o částku odpovídající DPH. Základem pro určení ceny díla byl v dané věci předávací protokol, v němž byla za dodávku a montáž regálů stanovena částka 4 830 569 Kč. Tuto cenu posoudil soud jako cenu konečnou. Ke stejnému závěru pak došel i Vrchní soud v Praze. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelkami vytýkané tvrzení Vrchního soudu v Praze, že pokud podle soudu prvního stupně dohodnutá cena díla v částce 4 830 569 Kč byla částkou konečnou, zahrnující v sobě též DPH, je takový závěr správný a odvolací soud se s ním ztotožňuje. To, zda konečná částka zahrnuje nebo nezahrnuje DPH je totiž irelevantní. Vrchní soud v Praze dospěl po zopakování dokazování k závěru o popření pravosti Splátkového kalendáře a tento svůj závěr také řádně odůvodnil. Dovolací soud se podrobně vyjádřil ke všem stěžovatelkami uplatněným dovolacím důvodům a vysvětlil, proč není dovolání přípustné. Ani v jeho závěrech nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Pokud stěžovatelky namítají, že soudy neprovedly řádnou interpretaci skutečné vůle smluvních stran v kontextu všech okolností a s přihlédnutím k zásadnímu významu toho, že cena nezahrnuje daň z přidané hodnoty, nelze těmto tvrzením přisvědčit. Soudy přihlédly ke všem okolnostem daného případu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaného soudy v této věci jasně vyplývá, že pokud smlouva neobsahuje závazek kupujícího (objednatele) zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty, resp. pokud stanoví cenu konečnou, nelze přenášet odpovědnost za odvedení daně státu na kupujícího (zhotovitele). Jak správně konstatoval Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, je třeba odlišovat vztah mezi státem a plátcem daně z přidané hodnoty v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Ani za situace, kdy by soudy nedošly k závěru o neexistenci písemné kupní smlouvy, nemohl by být závěr soudů jiný. Pravost listiny Splátkový kalendář byla žalobcem popřena. Uznání závazku je pouze jednostranným právním jednáním, kterým nelze prokázat uzavření dohody o navýšení ceny o DPH. Z rozhodnutí je zřejmé i to, proč není relevantní skutečnost, že došlo k zaplacení nad rámec ceny díla uvedené v předávacím protokolu.
Ústavní soud dodává, že interpretace smluv jakožto projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je úkolem obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen výjimečně, a to v případech, kdy postupem soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (srov. sp. zn. I. ÚS 1886/13). V dané věci však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelky měly a využily možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelky neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu