ECLI:CZ:US:2021:1.US.2044.21.1
sp. zn. I. ÚS 2044/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Dudkové, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, správkyně konkurzní podstaty úpadce NAŠE VOJSKO, TISKÁRNA, PRAHA, státní podnik, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007 č. j. 58 Cm 36/2007-32, výrokům I a III rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020 č. j. 13 Cmo 136/2008-326 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 Cdo 916/2021-346; za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je konkurzní správkyní státního podniku NAŠE VOJSKO, TISKÁRNA, PRAHA (dále jen jako "úpadce"). Právní předchůdce úpadce v roce 1984 uzavřel hospodářskou smlouvu (dále jen jako "smlouva-84") s Federálním ministerstvem obrany (tj. státem), dle které se na první subjekt převádí v příloze 1 vymezený národní majetek (výrobní areál v Praze-Ruzyni). V příloze 1 byl bez uvedení výměry vymezen i pozemek 1837/2 (dále jen jako "sporný pozemek"). Ve vztahu k němu příloha 2 smlouvy-84 obsahovala ujednání, dle kterého prozatím nelze sporný pozemek převést, neboť na něm probíhá výstavba - právní předchůdce úpadce jej nicméně mohl prozatím bezplatně užívat. Na počátku roku 1990 uzavřelo Federální ministerstvo obrany s úpadcem další hospodářskou smlouvu (dále jen jako "smlouva-90"), v níž se zavázalo do tří měsíců zaměřit skutečný stav výrobního areálu a po zhotovení geometrického plánu předat i sporný pozemek bezúplatně úpadci. Do doby předání mohl úpadce opět sporný pozemek bezúplatně užívat. K zhotovení geometrického plánu ani převodu sporného pozemku na úpadce nicméně nedošlo a v roce 2003 byl na majetek úpadce prohlášen konkurz, v roce 2007 stěžovatelka sepsala sporný majetek do konkurzní podstaty úpadce. V daný okamžik dle výpisu z katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo ke spornému pozemku České republice a příslušnost k hospodaření s ním Ministerstvu obrany České republiky.
3. Česká republika - Ministerstvo obrany (dále jen jako "žalobkyně") ve stejném roce v rámci nyní přezkoumávaného řízení podala žalobu na vyloučení sporného pozemku z konkurzní podstaty úpadce. Nalézací soud ji napadeným rozsudkem vyhověl. Dovodil, že smlouva-84 a smlouva-90 nebyly (ve vztahu ke spornému pozemku) naplněny a úpadci tak nesvědčí žádné právo (vlastnické ani k hospodaření), které by opravňovalo stěžovatelku k zápisu sporného pozemku do soupisu konkurzní podstaty. Poté se rozběhl mnohaletý soudní "ping-pong", ve kterém postupně čtyři rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze zamítající žalobu byla vždy zrušena k dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem.
4. Čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 25. 9. 2019 č. j. 13 Cmo 136/2008-278) bylo založeno na konstrukci, že stát (Ministerstvo obrany) v letech 1990 až 2003 nejenže nesplnil povinnosti ze smlouvy-90, ale ani nedal najevo, že úpadci právo hospodaření ke spornému pozemku nepřísluší. Nedávalo by to ani smysl, neboť sporný pozemek byl součástí výrobního areálu úpadce a nikdo jiný na něm hospodařit nemohl. Osoby vstupující do obchodních vztahů s úpadcem (pozdější věřitelé) mohly legitimně předpokládat, že sporný pozemek je součástí majetku úpadce. Vyhovění žalobě by dle odvolacího soudu znamenalo upřednostnění jednání rozporného s dobrými mravy a ideou spravedlnosti. Nejvyšší soud se zrušujícím rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 Cdo 718/2020-300, s argumentací odvolacího soudu neztotožnil. S odkazem na své předchozí rozsudky v řízení předestřel, že strany obou hospodářských smluv si pouze deklarovaly záměr sporný pozemek v budoucnu převést a žalobkyně neměla takovou povinnost, chybí tak jakýkoliv právní titul, pro který by bylo možné sporný pozemek sepsat do konkurzní podstaty. Argument dobrými mravy není přípustný, protože jím nelze konstituovat právo, které z pozitivní právní úpravy neplyne (lze jím jen omezit právo stávající). V rozporu s myšlenkou spravedlnosti je dle dovolacího soudu naopak závěr, že pozemek ponechaný úpadci k dočasnému užívání by měl sloužit k uspokojení věřitelů úpadce na úkor žalobce, který má k uvedenému pozemku vlastnické právo. Pátý (napadený) rozsudek Vrchního soudu v Praze již jen odkázal na právní názor Nejvyššího soudu a následné dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto se stručným shrnutím závěrů předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace komplikovaného průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž své námitky rozděluje do několika okruhů. Zaprvé, Nejvyšší soud již ve svém prvním rozsudku svévolně aplikoval podústavní právo, neboť jeho závěr o pouhé deklaraci stran hospodářských smluv převést v budoucnu sporný pozemek neobstojí. Není totiž pravdou (jak tvrdí Nejvyšší soud na základě dobových komentářů k tehdejšímu hospodářskému zákoníku), že hospodářský zákoník nedovoloval státní organizaci uzavírat smlouvy s podmínkou budoucího převedení majetku do správy jiné státní organizace. Zadruhé je stěžovatelka v této souvislosti přesvědčena, že ač v posledním dovolání předestřela právě zmíněnou (dosud dovolacím soudem neřešenou) argumentaci, podporující existenci právního titulu pro sepsání sporného pozemku do konkurzní podstaty úpadce, Nejvyšší soud se touto argumentací v napadeném usnesení vůbec nezabýval. Zatřetí, smlouva-90 již byla uzavřena po společenské změně a je nutno ji vykládat hodnotově diskontinuitně oproti pojetí práva "starého režimu", měla by tedy být upřednostněna (respektována) vůle smluvních stran. Začtvrté, stěžovatelka důvodně předpokládala, že žalobkyně splní svou deklarovanou povinnost a sporný pozemek do majetku úpadce převede, v důsledku čehož disponovala legitimním očekáváním dosáhnout účinného užívání vlastnického práva v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Za nedůvodné považuje odůvodnění Nejvyššího soudu ve vztahu k uplatnění výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Nedomáhala se vzniku nového práva, cílila na omezení práva žalobkyně domoci se vyloučení sporného pozemku z konkurzní podstaty. Při očekávatelném a předvídatelném běhu okolností by totiž žalobkyně svůj závazek (ať již deklarovaný či převzatý) splnila a k podání žaloby by vůbec nedošlo. Zapáté, postup žalobkyně se podle stěžovatelky protiví zásadě spravedlnosti, neboť se domáhá ochrany vlastnického práva, které předtím deklarovala (prohlásila, zavázala se) dobrovolně a bezúplatně převést na úpadce, přičemž odkazuje mj. na analogii s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
10. První linie sporu (a v podstatě též ústavní stížnosti) je vedena o obsah a dopad projevu vůle stran v obou hospodářských smlouvách. Zatímco stěžovatelka trvá na tom, že z něj lze odvodit právní titul pro sepsání sporného pozemku do konkurzní podstaty, nalézací soud, Nejvyšší soud a na základě jeho závazného právního názoru i odvolací soud mají názor opačný a docházejí k závěru, že ve (časově pozdější) smlouvě-90 byl jen deklarován úmysl stran uskutečnit převod práva hospodaření (vlastnictví) v budoucnu. Stěžovatelka a obecné soudy přitom vycházejí z odlišné interpretace různých ustanovení tehdejšího hospodářského zákoníku (zvláště §347) a aplikují je na relevantní části uvedených hospodářských smluv, potažmo hodnocení jiných skutečností [viz spor o zápis z předání areálu úpadci ze dne 20. 12. 1989, diskutovaný hlavně v (třetím) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 č. j. 29 Cdo 3943/2016]. Jak je zřejmé z rozhodnutí obecných soudů a jak nakonec uznává sama stěžovatelka, dané otázky se dotýkají výkladu podústavního práva. Na rozdíl od stěžovatelky se však Ústavní soud nedomnívá, že by obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně. Nejvyšší soud předestřel ve svém (prvním) zrušujícím rozsudku ze dne 30. 6. 2015 č. j. 29 Cdo 166/2013, dostatečně podrobnou argumentaci pro své závěry, která není zjevně nelogická nebo arbitrární (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 695/20). K odlišnému právnímu výkladu stěžovatelky opírající se zvláště o vyhlášky Federálního ministerstva financí se obecné soudy prostě nepřiklonily, nehledě na to, že ani nejsou podzákonnými normami vázány.
11. Uvedené má dopad také na námitku stěžovatelky směřující k nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. To je vskutku stručné, není ale možné přehlédnout, že šlo o páté rozhodnutí dovolacího soudu v řízení a příslušné právní hodnocení již bylo detailně odůvodněno v předchozích rozsudcích. V těch se také Nejvyšší soud zabýval i námitkami tvořícími zmíněný odlišný právní názor stěžovatelky. Zároveň je v obecné rovině vhodné připomenout, že pokud dovolací soud jako soud nadřízený již nabídl vlastní právní zhodnocení obsahu projevu vůle stran v hospodářských smlouvách týkajících se sporného pozemku, které obstojí (viz předchozí bod), není povinen neustále podrobně vypořádávat další a další námitky k téže otázce.
12. Pro věc samu však je zjištění obsahu a dopadu projevu vůle stran v hospodářských smlouvách v podstatě podružné, neboť se tím zjišťuje "jen" míra vůle žalobkyně převést sporný pozemek na úpadce (potažmo právo s ním hospodařit) na škále "šlo o neplatné ujednání" přes "šlo o deklaraci záměru" po "šlo o jasný závazek". Existuje nicméně shoda na tom, že žalobkyně svou vůli (ať již byla jakékoliv míry závaznosti) nenaplnila a k převodu sporného pozemku ani práva s ním hospodařit na úpadce reálně nedošlo. Nicméně aby byl zahrnut majetek do konkurzní podstaty úpadce, musí ten k němu mít nějaké právo - takový právní titul u sporného pozemku formálně vzato chybí.
13. Stěžovatelka se proto v řízení opírala o druhou linii "obrany" (a nyní ji opakuje v ústavní stížnosti). Má za to, že je v rozporu s dobrými mravy a ideou spravedlnosti, aby žalobkyně, která svůj příslib úpadci ze smlouvy-90 nedodržela, se poté domáhala vyloučení sporného pozemku z konkurzní podstaty. Nejvyšší soud tuto argumentaci považoval za mimoběžnou, neboť dle něj nemohla zvrátit závěr konstatovaný v předchozím bodě odůvodnění (věřitele je možno uspokojit jen z majetku, který náleží do podstaty). Ústavní soud ani v tomto případě nepovažuje právní názor Nejvyššího soudu sám o sobě za protiústavní. Hlavně je ale přesvědčen, že shora citovaná konstrukce stěžovatelky přehlíží důležitý aspekt celé věci. Stěžovatelka vytrvale poukazuje na nenaplnění příslibu (deklarace, závazku) ze strany žalobkyně, přehlíží ale přitom, že citované hospodářské smlouvy uzavíraly dvě strany. Jestliže měl úpadce za to, že zde existuje právní závazek žalobkyně převést na něj sporný pozemek nebo právo s ním hospodařit, měl samozřejmě různé prostředky (včetně právních) tento závazek vymáhat. Z ústavní stížnosti a ani textů soudních rozhodnutí ale neplyne, že by úpadce od roku 1990 do svého úpadku v roce 2003 nějaké kroky k prosazení svého (údajného) práva činil. Stěžovatelka se pokouší vykreslit běh událostí jako střet zákeřné nepoctivé žalobkyně, snažící se přes veškerou snahu úpadce úmyslně vyhnout naplnění svého příslibu. Skutečnosti bližší nicméně bude spíše neujasněnost až šlendriánství ve vztazích mezi státem (žalobkyně) a státním podnikem (úpadcem) v porevolučním kvasu 90. let minulého století, ve kterém obě strany přes obsah vzájemné smlouvy nepovažovaly za naléhavé status sporného pozemku řešit. Každopádně jde o diametrálně odlišnou situaci než ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04, v němž subjekt s (reálným) legitimním očekáváním nabytí majetku své (formálně neuznávané) vlastnické právo od počátku aktivně žádal a hájil. V neposlední řadě není přesvědčivé ani tvrzení, že obchodní partneři úpadce (pozdější věřitelé) mohli legitimně předpokládat vlastnictví sporného pozemku úpadcem - jak již bylo zmíněno, v katastru nemovitostí naopak žádné právo úpadce k spornému pozemku nikdy vyznačeno nebylo.
14. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu