ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.718.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 718/2020-300
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované JUDr. Janě Dudkové , advokátce, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce NAŠE VOJSKO, TISKÁRNA, PRAHA, státní podnik, identifikační číslo osoby 00000345, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 36/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. 13 Cmo 136/2008-278, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. 13 Cmo 136/2008-278, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 58 Cm 36/2007-32, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce NAŠE VOJSKO, TISKÁRNA, PRAHA, státní podnik, pozemek parc. č. 1837/2 o výměře 43 350 m², zapsaný u Katastrálního úřadu Praha – město na listu vlastnictví č. 11 pro obec Praha a katastrální území Ruzyně (dále též jen „sporný pozemek“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Dne 14. září 1984 byla mezi „Čs. státem, FNMO, zastoupeným Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou Praha“ a národním podnikem Naše vojsko – tiskárna uzavřena hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku č. 44/19.90 – 29/84 (dále jen „první hospodářská smlouva“), kterou stát převedl na právního předchůdce úpadce správu národního majetku vymezeného v příloze č. 1 této smlouvy. Příloha č. 1 obsahovala mimo jiné sporný pozemek s označením skladová plocha a železniční vykládací rampa. Příloha č. 2 obsahovala ujednání, že sporný pozemek nelze v současné době převést do správy přejímající organizace z důvodu probíhající investiční výstavby, část tohoto pozemku (vyznačená v pozemkové mapě) bude dočasně užívána přejímající organizací.
2/ Hospodářskou smlouvou o majetkoprávním uspořádání a budoucím užívání objektu ze dne 25. ledna 1990 (dále jen „druhá hospodářská smlouva“) uzavřenou mezi „Čsl. státem, FMNO, zastoupeným Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou Praha“ a pozdějším úpadcem se stát zavázal na vlastní náklady objednat zaměření skutečného stavu areálu – objektu 00 – 06 – 46 – RUZYNĚ (dále jen „Areál“), a to do tří měsíců od uzavření smlouvy, a po zhotovení geometrického plánu předat bezúplatně pozemky včetně sporného pozemku pozdějšímu úpadci. Do doby předání byl pozdější úpadce oprávněn užívat pozemky bezúplatně a ve stejném rozsahu a ke stejným účelům, jak byly užívány k 1. lednu 1990.
3/ Usnesením ze dne 20. února 2003, č. j. 76 K 11/2003-44, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovanou.
4/ Dne 23. února 2007 sepsala žalovaná sporný pozemek do konkursní podstaty úpadce.
5/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. března 2007, č. j. 76 K 11/2003-540, vyzval žalobkyni, aby podala žalobu na vyloučení sporného pozemku ze soupisu konkursní podstaty úpadce a žalobkyně tak včas učinila.
6/ Podle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 2. května 2007 svědčí vlastnické právo ke spornému pozemku žalobkyni (České republice) a příslušnost hospodařit s tímto majetkem má Ministerstvo obrany.
Na tomto základě soud prvního stupně ve vztahu k první hospodářské smlouvě uzavřel, že sporný pozemek nebyl „čsl. státem“ převeden na národní podnik Naše vojsko – tiskárna a tudíž následně pozdějšímu úpadci. Úpadce tak neměl nikdy ke spornému pozemku právo hospodaření. Naplněna nebyla ani druhá hospodářská smlouva. Podle soudu prvního stupně tak „právo hospodaření k předmětnému pozemku nebylo žalovanému převedeno a žalovanému tudíž nesvědčí žádné právo (ani vlastnické či právo hospodaření), které by opravňovalo správce konkursní podstaty k zápisu sporného pozemku do soupisu konkursní podstaty úpadce“.
Námitkou, že sporný pozemek nemůže být podle §43 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku státu“), předmětem konkursu, se soud prvního stupně nezabýval, když žalovaná neprokázala, že úpadci ke spornému pozemku svědčí jakékoliv právo.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na „vyloučení pozemku parc. č. 1837/2“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Šlo o v pořadí čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu.
První rozsudek ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 136/2008-61, kterým odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že sporný pozemek je „napaden“ nároky restituentů, které dosud nebyly zamítnuty (a proto nemůže být sepsán do soupisu konkursní podstaty), k dovolání žalované zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 29 Cdo 1307/2009-86, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že správce konkursní podstaty zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (§68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále jen „ZKV“), sama o sobě nezakládá právo třetích osob, jež by vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty.
Druhým rozsudkem ze dne 12. září 2012, č. j. 13 Cmo 136/2008-132, odvolací soud, poté co usnesením ze dne 5. září 2012 připustil změnu žaloby tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce se vylučuje pozemek o výměře 28 797 m 2 , změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že „žaloba na vyloučení pozemku parc. č. o výměře 28 797 m 2 se zamítá“. Odvolací soud vyšel z toho, že došlo k převodu správy národního majetku na základě první hospodářské smlouvy obsahující „jakousi odkládací podmínku“, která byla splněna. Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 30. června 2015, č. j. 29 Cdo 166/2013-180, když dospěl k závěru, že v první hospodářské smlouvě nebyla sjednána žádná odkládací podmínka (šlo o pouhou deklaraci úmyslu uskutečnit převod správy v budoucnu) a dále, že smlouvy o převodu národního majetku nebylo možné uzavírat se závazkem budoucího převodu do správy jiné státní organizace. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud dále upozornil odvolací soud, že výměra sporného pozemku nečiní žalobkyní uváděných 28 797 m 2 , nýbrž 22 707 m 2 (a takto je pozemek i zapsán v soupisu majetku konkursní podstaty).
Třetím rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 13 Cmo 136/2008-211, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na „vyloučení pozemku parc. č. 1837/2 o výměře 28 797 m 2 “ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud vyšel z toho, že podle první hospodářské smlouvy sporný pozemek nezůstal ve správě předávající organizace a přejímajícímu předchůdci úpadce zůstalo zachováno právo dočasně sporný pozemek užívat. Právo hospodaření pak převedl na pozdějšího úpadce jeho zakladatel zakládací listinou ze dne 23. června 1989 (dále jen „zakládací listina“), což podporuje i zápis z 20. prosince 1989 o jednání o předání Areálu do práva hospodaření pozdějšího úpadce jako součásti jeho kmenového jmění (dále jen „zápis ze dne 20. prosince 1989“) a druhá hospodářská smlouva, v nichž je uvedeno, že se sporný pozemek předávat nebude, neboť právo hospodaření bylo převedeno již při založení úpadce. Navíc svědčí úpadci právo hospodaření podle §65 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (čl. 1 poslední věty druhé hospodářské smlouvy). Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 30. srpna 2018, č. j. 29 Cdo 3943/2016-253, když (odkazuje i na své předchozí rozhodnutí) dospěl k závěru, že k převodu správy národního majetku či převodu práva hospodaření ke spornému pozemku na úpadce na základě výše uvedených listin (první a druhé hospodářské smlouvy, zakládací listiny, zápisu ze dne 20. prosince 1989) nedošlo a tyto listiny proto nemohou představovat titul, pro který by sporný pozemek mohl být po právu sepsán do konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud v nyní napadeném rozsudku vyšel z toho, že:
1/ V příloze č. 2 první hospodářské smlouvy vázaly strany realizaci převodu sporného pozemku na dokončení investiční výstavby na sporném pozemku a vyhotovení oddělovacího geometrického plánu. Podle „bodu 2 přílohy této smlouvy nelze převést do správy přejímající organizace (národní podnik) sporný pozemek, neboť na její části probíhá investiční výstavba, bude však dočasně užívána přejímající organizací vyjma objektu XI a XVII (pozemky nejsou v seznamu převáděných budov a pozemků uvedeny) s tím, že po dokončení investiční výstavby a vyhotovení oddělovacího geometrického plánu bude převod správy realizován (bod 1), zároveň však v bodu 3 se přejímající organizace zavázala umožnit přístup předávajícímu do objektů II, XI a XVII, v jehož správě tyto objekty zůstávají“.
2/ Podle zakládací listiny přešel na pozdějšího úpadce 1. července 1989 veškerý majetek, práva a závazky zanikající výrobní hospodářské organizace Naše vojsko, tiskárna národní podnik.
3/ V zápisu z 20. prosince 1989 bylo dohodnuto předání jednotlivých pozemků Areálu vyjma v čl. 1 vyjmenovaných pozemků včetně části sporného pozemku.
4/ Cílem druhé hospodářské smlouvy bylo majetkoprávní uspořádání pozemků Areálu. „Český stát“ se v ní zavázal na vlastní náklady objednat zaměření skutečného stavu Areálu a předat pozdějšímu úpadci Areál vyjma konkrétních pozemků včetně sporného pozemku s tím, že do doby faktického předání Areálu je pozdější úpadce oprávněn užívat pozemky Areálu ve stejném rozsahu, v jakém byly užívány k 1. lednu 1990.
5/ Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 10. listopadu 2008 plyne, že právo hospodaření k pozemku parc. č. 1837/2 o velikosti 28 797 m 2 je zapsáno ve prospěch úpadce.
6/ V seznamu majetku konkursní podstaty je zapsán pozemek parc. č. 1837/2 o výměře 22 707 m 2 . Tento pozemek vznikl na základě geometrického plánu č. 1726/03-2009 rozdělením původního pozemku parc. č. 1837/2 o výměře 28 797 m 2 na pozemek parc. č. 1837/2 o výměře 22 707 m 2 a pozemek parc. č. 1837/193 o výměře 6 090 m 2 .
7/ Předmětem sporu je vyloučení pozemku parc. č. 1837/2 zapsaného v katastrálním území Ruzyně po oddělení pozemku parc. č. 1837/193.
Odvolací soud – cituje §5 a 6 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, §3030, §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – uvedl, že stát, coby zakladatel úpadce, „vyslal pozdějšího úpadce do světa obchodu s předurčením, aby vstupoval do obchodních vztahů v postavení podnikatele s jinými podnikateli, kteří s ním uzavírali smlouvy, majíce jednoznačnou vědomost o skladbě a hodnotě majetku, s nímž měl úpadce podnikat (tj. včetně sporného pozemku) a jímž ručil za své závazky pro případ, že je nebude schopen plnit“. Úpadce takto vykonával svou činnost od roku 1990 do roku 2003 (do prohlášení konkursu), aniž žalobkyně splnila povinnost vyhotovit geometrický plán a povinnost sporný pozemek na úpadce převést a aniž dala najevo, že pozdějšímu úpadci právo hospodaření ke spornému pozemku nepřísluší. Tyto námitky začala uplatňovat až v souvislosti se zápisem sporného pozemku do soupisu majetku konkursní podstaty k 31. prosinci 2006.
Výše popsané jednání se z hlediska formální jistoty a principu publicity obracelo vůči třetím osobám a především věřitelům vstupujícím do obchodních vztahů s pozdějším úpadcem, kteří při uzavírání obchodu mohli vycházet z veřejně dostupných informací o majetku, kterým úpadce za své závazky ručí. K nepřevedení práva ke spornému pozemku tak došlo jen v důsledku nedbalého plnění povinností zřizovatele a přístupu ke kvalitě právních dokumentů, které vyhotovil.
Podnikání pozdějšího úpadce mělo věcnou vazbu s jemu svěřeným majetkem, když tu nebyl žádný jiný podnik (organizace), který by s vědomím státu měl ke své činnosti sporný pozemek využívat a stát nikdy ani takovou vůli neprojevil, neměl důvod projevit a ani projevit nemohl, jelikož šlo o tzv. výrobní areál pozdějšího úpadce tvořící určitý logický hospodářský celek, jenž měl pro předmět činnosti státního podniku zcela zásadní význam.
Vyhovět žalobě a odepřít věřitelům právo uspokojit své pohledávky z výtěžku zpeněžení sporného pozemku, který státní podnik nerušeně využíval pro svou činnost po dobu 13 let k plnění úkolů, podle zakládací listiny takřka výlučně pro potřeby žalobkyně, by znamenalo dát přednost jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy, a nepožívá proto právní ochrany před oprávněným a z povahy kolektivním zájmem věřitelů. Rovněž by vyhovění žalobě bylo v rozporu s ideou spravedlnosti.
Námitku žalobkyně o promlčení práv národního podniku, respektive pozdějšího úpadce vymáhat na ní splnění závazku, který na sebe výše uvedenými smlouvami vzala, má odvolací soud za rozpornou s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, v nichž Nejvyšší soud uvedl, že k převodu správy národního majetku nedošlo na základě první hospodářské smlouvy, ani druhé hospodářské smlouvy a ani na základě zakládací listiny úpadce a uložil odvolacímu soudu, aby se touto otázkou zabýval. To odvolací soud neučinil a pouze uvedl, že vyhovět žalobě by bylo v rozporu s ideou spravedlnosti.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že se opakovaně nezabýval vznesenou námitkou, že převod, který provedl úpadce na základě geometrického plánu ze dne 6. prosince 2007, je plněním bez právního důvodu. Navíc dovolatelka vznesla námitku promlčení práva na převod pozemku parc. č. 1837/2 a k převodu tak nemohlo dojít, neboť toto právo v souladu s §130 hospodářského zákoníku zaniklo. Závěr odvolacího soudu, že tato námitka je v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka zpochybňuje. Okolnost, že nedošlo k převodu uvedených pozemků, nelze klást za vinu pouze dovolatelce, jelikož i úpadce nedbal na splnění podmínek hospodářské smlouvy a neuplatnil své nároky u příslušné organizace, která byla oprávněna rozhodnout. Úvahy o mravnosti či nemravnosti postupu dovolatelky jsou tak naprosto nepatřičné.
Dále dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že podnikatelé, kteří s úpadcem uzavírali smlouvy, měli jednoznačnou vědomost o majetku úpadce včetně sporného pozemku a že každý, kdo uzavíral s úpadcem obchod, měl právo vycházet z veřejně dostupných informací o majetku, kterým tento podnik za své závazky ručí. Tyto závěry považuje dovolatelka za nejasné, když není patrné, na základě jakých důkazů k nim odvolací soud dospěl.
V postupu odvolacího soudu shledává dovolatelka rozpor se zásadou dvojinstančnosti podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, kdy překvapivou úvahou, že žalobě nelze v rozporu s ideou spravedlnosti vyhovět, se odvolací soud odchýlil od doposud provedených skutkových zjištění a znemožnil dovolatelce použití řádného opravného prostředku.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 3 ZKV cílem konkursu a vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem.
Podle §6 ZKV majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen „podstata“) [odstavec 1]. Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
Již v rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že podstatou vylučovací žaloby podle §19 ZKV je pro konkurs (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje.
Vylučovací žalobou se tak řeší (zjednodušeně řešeno) konflikt založený střetem práva konkursního, jež se prosazuje soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce, s právem třetí osoby, jež uplatňuje (domnělé či skutečné) silnější právo k témuž majetku (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 2532/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 3418/2015).
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3943/2016 (rozhodnutí v této věci, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí) Nejvyšší soud uvedl, že k převodu správy národního majetku či k převodu práva hospodaření ke spornému pozemku na úpadce na základě první a druhé hospodářské smlouvy, zakládací listiny ani zápisu ze dne 20. prosince 1989 nedošlo a tyto listiny proto nemohou představovat titul, pro který by sporný pozemek mohl být po právu sepsán do konkursní podstaty úpadce.
Pro důvodnost soupisu sporného pozemku do konkursní podstaty úpadce tak musí existovat stejně silné či silnější právo úpadce než je právo dovolatelky, jinak nebyl soupis proveden po právu (majetek do soupisu konkursní podstaty nepatří).
Odvolací soud však neuvádí žádné právo úpadce, pro které by měl být sporný pozemek sepsán do konkursní podstaty, pouze tvrdí, že nemožnost uspokojení věřitelů ze zpeněžení sporného pozemku by bylo v rozporu s dobrými mravy a vyhovět žalobě by bylo v rozporu s ideou spravedlnosti.
Neexistuje-li však právo úpadce, které by odůvodňovalo zahrnutí majetku do soupisu konkursní podstaty (nejde-li o majetek, jenž podle §6 odst. 2 a 3 ZKV tvoří konkursní podstatu), pak je zjevně neopodstatněná úvaha o tom, zda by nemožnost uspokojení věřitelů z takového majetku byla v rozporu s dobrými mravy. Věřitelé se totiž uspokojují pouze z majetku, jenž náleží do konkursní podstaty (srov. §2 odst. 3 ZKV).
Pro úplnost dovolací soud dodává, vzhledem k poukazu na institut dobrých mravů, jímž odvolací soud konstituuje právo konkursních věřitelů na uspokojení ze zpeněžení sporných pozemků ve vlastnictví dovolatelky, že již v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že na základě §3 odst. 1 č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1997, pod číslem 62 a nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod číslem 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). V rozsudku ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, pak Nejvyšší soud doplnil, že jakkoli výše citované závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu §3 odst. 1 obč. zák., lze je – pokud jde o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle §8 o. z.
Na dobré mravy pak nelze odkazovat ani v souvislosti s (údajnou) povinností dovolatelky převést sporný majetek (převést právo hospodaření k němu) na úpadce. Již v předchozích rozhodnutích v této věci Nejvyšší soud vysvětlil, že žádná povinnost převést majetek neexistovala a strany obou hospodářských smluv si pouze deklarovaly záměr sporný majetek v budoucnu převést. Pokud tedy neexistovala povinnost uvedený majetek převést, pak je rovněž zbytečná úvaha o nedbalém plnění povinností dovolatelky, o promlčení práva úpadce požadovat po dovolatelce takový převod (promlčet se může pouze existující právo), jakož i názor, že je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Jinými slovy, k převodu vlastnického práva, správy či práva hospodaření ke spornému pozemku úpadci nikdy nedošlo a úpadci tak právo, pro které by měl být pozemek sepsán do konkursní podstaty, nesvědčí. Rovněž závěr odvolacího soudu, že odepření práva věřitelů uspokojit své pohledávky z výtěžku zpeněžení by bylo v rozporu s dobrými mravy a vyhovění žalobě by bylo v rozporu s ideou spravedlnosti, je nesprávný.
Naopak v rozporu s ideou spravedlnosti je závěr, že sporný pozemek, jenž měl úpadce pouze přenechán do dočasného užívání, má sloužit k uspokojení jeho věřitelů na úkor dovolatelky, která k uvedenému pozemku má skutečné a silnější (vlastnické) právo.
U přípustného dovolání přihlíží soud z úřední povinnosti k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka vytýká postupu odvolacího soudu porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Touto vadou však napadené rozhodnutí netrpí.
K otázce dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, tak, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 2014/2011).
Ústavní soud již v usnesení ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, uzavřel, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou základních práv a svobod (vyhlášenou pod číslem 2/1993 Sb.), ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách.
Řízení před odvolacím soudem je však přesto zatíženo vadou, která měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Již v předchozích dvou kasačních rozhodnutích Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že pozemek, jehož vyloučení ze soupisu konkursní podstaty se dovolatelka domáhá, nečiní uváděných 28 797 m 2 , nýbrž 22 707 m 2 a vybídl odvolací soud k tomu, aby si před novým rozhodnutím ve věci ujasnil, zda je předmětem žaloby jen pozemek parc. č. 1837/2 (o výměře 22 707 m 2 ), nebo i pozemek parc. č. 1837/193.
Při jednání u odvolacího soudu dne 25. září 2019 vzala dovolatelka žalobu týkající se pozemku parc. č. 1837/193 o výměře 6 090 m 2 zpět a nadále trvala pouze na vyloučení pozemku parc. č. 1837/2 o výměře 22 707 m 2 .
Podle §222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Jestliže za této situace odvolací soud o vyloučení pozemku parc. č. 1837/193 nerozhodl (tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v části, která se týká nově vzniklého pozemku parc. č. 1837/193 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil) zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu (tedy včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud vyjde z toho, že podle zjištěného skutkového stavu neexistuje žádný právní titul, pro který by bylo možné sporný pozemek sepsat do konkursní podstaty úpadce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu