ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2532.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2532/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce ESOLUS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kamzíková 1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27126927, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, jako správci konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48039691, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o zaplacení částky 37.161.877,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 296/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012. č. j. 62 Co 353/2010-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 62 Co 353/2010-165, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 17 C 296/2009-64, zamítl Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu, kterou se žalobce (ESOLUS s. r. o.) domáhal po žalovaném (Ing. Tomáši Zůzovi, jako správci konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o.) zaplacení částky 37.161.877,85 Kč „se zákonným úrokem z prodlení“ z této částky od 13. ledna 2009 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 62 Co 353/2010-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K 21/2005-127, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného, který v žalobě specifikované nemovitosti v katastrálním území H., k nimž uplatňoval vlastnické právo žalobce (dále jen „sporné nemovitosti“), sepsal do konkursní podstaty úpadce.
2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 58 Cm 146/2005-212, k žalobě společnosti ESOLUS s. r. o. (žalobce i v tomto sporu) vyloučil sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, který nabyl právní moci dne 30. prosince 2008, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
3) Dne 12. února 2009 uzavřel žalobce (jako prodávající) a společnost Hloubětín 61 s. r. o. (jako kupující, dále jen „společnost H“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Účinky vkladu vlastnického práva společnosti H k nim do katastru nemovitostí nastaly ke dni 13. února 2009.
4) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1361/2009, k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, a věc vrátil k tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 13 Cmo 239/2008-368, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2008 tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce převedl sporné nemovitosti na společnost H na základě kupní smlouvy ze dne 12. února 2009, čímž ztratil aktivní věcnou legitimaci v řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty.
Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který vyšel z toho, že žalobce je v řízení aktivně legitimován, neboť je vlastníkem nemovitostí na základě rozhodnutí o příklepu ze dne 20. září 2005 – dovodil, že za situace, kdy žalobcova excindační žaloba byla pravomocně zamítnuta, byly sporné nemovitosti ve vztahu k němu zapsány do konkursní podstaty zcela oprávněně (v souladu s §19 odst. 2 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání /dále též jen „ZKV“/). Již jen z tohoto důvodu podle odvolacího soudu není možné, aby se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení (jež mělo spočívat v inkasu nájemného za užívání nebytových prostor ve sporných nemovitostech třetími osobami), neboť tím ztratil svou aktivní věcnou legitimaci i v tomto řízení. K tomu dodal, že již nelze přezkoumávat, zda v době, kdy nemovitosti byly zapsány v konkursní podstatě, mohl být jejich vlastníkem žalobce, a tuto „skutečnost“ nelze řešit ani jako otázku předběžnou ve vazbě na jím požadované vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož nedůvodnost žalobou uplatněného nároku vyplývá i z toho, že správce konkursní podstaty je oprávněn požívat plody a užitky z majetku konkursní podstaty také v době, kdy třetí osoby uplatňují k tomuto majetku konkurenční nároky a domáhají se v soudním řízení vyloučení tohoto majetku z konkursní podstaty, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem. Potud oba soudy shodně odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Podle odvolacího soudu se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit na úkor žalobce, neboť v době prohlášení konkursu na majetek úpadce byl v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí veden úpadce. Proto je žalovaný zcela legitimně zapsal do konkursní podstaty a mohl je tak podle §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák.“) držet, užívat a požívat jejich plody a užitky. Z jeho strany nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení vůči žalobci. Odvolací soud míní, že na danou věc by měly být obdobně aplikovány právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10 -11, ročník 2011, pod číslem 165, podle nichž platí, že plody a užitky nabyté z takového majetku do konkursní podstaty úpadce po dobu trvání soupisu jsou nabyty v dobré víře (§458 odst. 2 obč. zák.), jestliže ohledně takového majetku nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu (§19 odst. 2 věty druhé ZKV); to, zda správce konkursní podstaty posléze příslušný majetek i tak vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, není rozhodné.
Z uvedeného odvolací soud dovozuje, že žalovaný pobíral nájemné z nebytových prostor, nacházejících se ve sporných nemovitostech, v období od 5. prosince 2005 do 31. prosince 2008, v dobré víře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky, zda nastala nevyvratitelná právní domněnka správnosti soupisu majetku do konkursní podstaty (dle §19 odst. 2 věty druhé ZKV) a s tím spojený závěr, že plody a užitky nabyté z majetku sepsaného do konkursní podstaty úpadce po dobu trvání soupisu byly správcem konkursní podstaty nabyty v dobré víře (§458 odst. 2 obč. zák.) za situace, kdy o vylučovací žalobě k tomuto majetku rozhodl soud jinak, než tak, že žalobě vyhověl (majetek z konkursní podstaty vyloučil), a to poté, kdy byl nejprve majetek z konkursní podstaty pravomocně vyloučen, rozsudek odvolacího soudu byl následně v dovolacím řízení zrušen, avšak v mezidobí žalobce prodal majetek třetí osobě, což mělo za následek, že žaloba o vyloučení majetku z konkursní podstaty byla následně (po zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím) odvolacím soudem zamítnuta z důvodu, že v době rozhodování odvolacího soudu žalobce již ztratil svou aktivní legitimaci ve vylučovacím řízení (právě v důsledku prodeje tohoto původně pravomocně vyloučeného majetku z konkursní podstaty).
Dovolatel míní, že v důsledku konečného zamítavého rozsudku odvolacího soudu o vyloučení majetku z konkursní podstaty nemohl ztratit svou aktivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení (v podobě výnosů z majetku, které inkasoval žalovaný do konkursní podstaty úpadce) za období, kdy bylo soudem (rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008) pravomocně uznáno, že majetek do konkursní podstaty nenáleží, jenom proto, že v důsledku následně realizovaného prodeje majetku vyloučeného z konkursní podstaty třetí osobě (kupní smlouvou ze dne 12. února 2009) a zrušení původního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze kterého při dispozici s majetkem dovolatel vycházel, vydal Vrchní soud v Praze „nové“ rozhodnutí (rozsudek ze dne 12. října 2011), jímž byla žaloba zamítnuta. Podle dovolatele odvolací soud nedostatek aktivní legitimace dovolatele vyřčený v „novém“ zamítaném rozsudku odvolacího soudu v excindačním sporu chybně „přenesl“ i do řízení o vydání bezdůvodného obohacení za období před prodejem tohoto majetku třetí osobě.
Konečný rozsudek v excindačním sporu podle dovolatele nemůže mít vliv „na ztrátu aktivní legitimace“ dovolatele ve zdejším řízení. Znamenalo by to sankcionování dovolatele za to, že v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod nakládal s předmětem svého vlastnického práva (převedl sporné nemovitosti na společnost H). Dovolatel má za to, že takové nakládání nemůže mít vliv na jeho právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, který pojal nemovitosti do soupisu neoprávněně, za období, kdy dovolatel ještě vlastníkem nemovitostí byl a bylo mu tak odňato zákonné právo s nimi nakládat. Zdůrazňuje, že bylo povinností odvolacího soudu zabývat se otázkou, zda v období, za které bezdůvodné obohacení požaduje, byl dovolatel jeho legitimním vlastníkem, a to bez ohledu na to, že novým rozhodnutím odvolacího soudu byl původní rozsudek o vyloučení sporných nemovitostí změněn tak, že žaloba se zamítá, neboť se tak stalo pouze z důvodu, že dovolatel prodal sporné nemovitosti (z konkursní podstaty pravomocně vyloučené) třetí osobě.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož byla konečným rozsudkem Vrchního soudu v Praze založena nevyvratitelná právní domněnka dle §19 odst. 2 ZKV o tom, že sporné nemovitosti byly do soupisu majetku konkursní podstaty pojaty oprávněně. Podle dovolatele je však právní domněnka ze zákona založena pouze v případě, že ve lhůtě určené konkursním soudem nebyla vůbec podána vylučovací žaloba, když řízení o ní bylo zastaveno nebo když byla podána opožděně.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, odpovídající platné právní úpravě i přiléhavé judikatuře.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., který se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to v řešení otázky dovoláním otevřené, v dotčených souvislostech dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Dle §18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
Podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (29. srpna 2005) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznala změn.
K otázce práva správce konkursní podstaty úpadce věc i v průběhu sporu o jejím vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to beze zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci, se Nejvyšší soud vyjádřil již v soudy nižších stupňů zmíněném R 27/2003. V něm uzavřel, že správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
K závěrům obsaženým v R 27/2003 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 a v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněném pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2012“) a v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012.
V posledně označeném rozsudku Nejvyšší soud vysvětlil, že všechna tato rozhodnutí řeší (zjednodušeně řešeno) možný konflikt založený střetem práva konkursního, který se prosazuje soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce, s právem třetí osoby, jež uplatňuje (domnělé či skutečné) silnější právo k témuž majetku. Jakkoli tomu tak nemusí být vždy (srov. §6 odst. 3 ZKV nebo §27 odst. 5 ZKV), začasté se takový konflikt odehrává na poli sporu o vlastnické právo k sepsanému majetku (vlastnické právo si osobuje úpadce, respektive jeho konkursní podstata reprezentovaná správcem konkursní podstaty, i třetí osoba). Po dobu, po kterou takový konflikt probíhá (po kterou se prostřednictvím vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV řeší spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě), předurčují účinky soupisu k výkonu vlastnických práv k sepsanému majetku správce konkursní podstaty úpadce.
Tamtéž Nejvyšší soud doplnil, že ustálená judikatura též nepochybuje o tom, že vyzní-li spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch třetí osoby (vylučovatele) [jestliže podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV nenáleží sepsaná věc do konkursní podstaty], může se tato osoba (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván) domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71. Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné, které nájemce sepsaného majetku uhradil do konkursní podstaty úpadce), bude závislé (jen) na tom, zda byly nabyty (ve shodě s §458 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, pro věc rozhodném) v dobré víře. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1786/2009 a dále v obdobných souvislostech (ohledně osudu leasingových splátek, uhrazených leasingovým nájemcem do konkursní podstaty po dobu trvání účinků soupisu předmětu leasingu, poté, co původní leasingový pronajímatel vyhraje spor o vyloučení předmětu leasingu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce) i důvody R 97/2012.
Z uvedeného plyne, že jakkoliv se odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně přihlásil k R 27/2003 i k rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, nejsou jeho závěry plně v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ve shora označených rozhodnutích.
Především bez dalšího neplatí, že správce konkursní podstaty, který je po dobu trvání sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (srov. zejména R 27/2003), není povinen (ani podle výsledku excindačního sporu) vydat bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Poukaz soudů nižších stupňů na R 27/2003 tak nemůže obstát jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Skutečnost, že po dobu, za kterou dovolatel požaduje vydání bezdůvodného obohacení, trvaly účinky soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, tedy ještě nepostačuje pro závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku.
Založil-li odvolací soud své rozhodnutí rovněž na závěru, podle něhož je pro posouzení důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení určující, že excindační žaloba byla zamítnuta, je nutno přisvědčit námitce dovolatele, že v poměrech dané věci nebylo možno nevzít v úvahu důvody, které odvolací soud vedly k vydání takového rozhodnutí.
Ustálená judikatura, jak vyplývá z výše podaného shrnutí, dovozuje existenci nároku třetí osoby na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela, pro případy, kdy podle výsledku excindačního sporu sporný majetek do konkursní podstaty nepatří. V dané věci byl dovolatel po vydání pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008 právě v pozici osoby, která se domohla vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Jak vyplývá z následného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2011, jediným důvodem, proč byla v dalším řízení (po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008 rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011) excindační žaloba dovolatele zamítnuta, bylo zjištění, že dovolatel v mezidobí nemovitosti převedl na společnost H. Ničím jiným se odvolací soud nezabýval, především neposuzoval, zda dovolatel byl či nebyl vlastníkem sporných nemovitostí.
Za tohoto stavu by závěr, že dovolatel nakonec v excindační sporu nebyl úspěšný, bez zohlednění důvodů, které vedly k zamítnutí žaloby, v konečném důsledku negativně postihl dovolatele za jednání, které mu zákon nezakazuje, tj. aby po právní moci rozhodnutí o excindační žalobě disponovat s majetkem, jehož vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce se úspěšně domohl.
Lze tedy shrnout, že s ohledem na průběh excindačního sporu a důvody, které vedly soud k vydání konečného rozhodnutí o zamítnutí žaloby dovolatele na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, zamítnutím žaloby nenastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce ve smyslu §19 odst. 2 ZKV. Dovolatel, kterému v době po nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008 nic nebránilo v převodu sporných nemovitostí na třetí osobu, zamítnutím excindační žaloby nemohl ztratit aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu (měl-li ji). Proto mu nelze upřít právo, aby soud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení zkoumal předpoklady pro vznik tohoto nároku, za něž lze považovat především posouzení, zda sporné nemovitosti byly do konkursní podstaty zahrnuty oprávněně (s ohledem na důvody zamítnutí excindační žaloby soudu nezbude, aby tuto otázku posoudil jako otázku předběžnou). Dospěje-li soud k závěru, že sporné nemovitosti do konkursní podstaty zahrnuty být neměly, posoudí, zda žalovaný nabyl užitky z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné, které nájemci sepsaného majetku uhradili do konkursní podstaty úpadce) v dobré víře. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1786/2009 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 916/2011, 29 Cdo 917/2011.
Jelikož se odvolací soud těmito otázkami nezabýval (dobrou víru žalovaného nesprávně posuzoval pouze na základě nevyvratitelné domněnky dle §19 odst. 2 ZKV, která však v posuzované věci nenastala) a své rozhodnutí založil pouze na tom, že dovolatel nebyl úspěšný v excindačním sporu, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn po právu.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu