ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.916.2011.1
29 Cdo 916/2011, 917/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně PECH, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradě, Vinařického 131/6, identifikační číslo osoby 45 34 88 39, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. B. Ch., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Jatky Plzeň a. s., identifikační číslo osoby 45 35 92 53, zastoupenému JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 722/13, PSČ 301 00, o zaplacení částky 195,098.806,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 97/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. 11 Cmo 365/2008-161 a ze dne 27. května 2010, č .j. 11 Cmo 371/2009-196, takto:
Rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. 11 Cmo 365/2008-161, v potvrzujícím výroku ve věci samé a ze dne 27. května 2010, č. j. 11 Cmo 371/2009-196, a rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2008, č. j. 46 Cm 97/2005-125, v zamítavém výroku ve věci samé a ze dne 27. srpna 2009, č. j. 46 Cm 97/2005-170, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. září 2008, č. j. 46 Cm 97/2005-125, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně Jatky Plzeň a. s.) zaplacení částky 110,435.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 11 Cmo 365/2008-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č. j. 46 Cm 97/2005-170, zamítl žalobu též v části týkající se příslušenství žalované pohledávky, tj. „ohledně uplatněného úroku z prodlení ve výši 2% p. a. z dlužné částky od 28. srpna 2003 do zaplacení“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 11 Cmo 371/2009-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobkyně a úpadkyně uzavřely dne 1. února 1996 smlouvu o prodeji části podniku podle ustanovení §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „smlouva o prodeji části podniku“), kterou se žalobkyně (jako prodávající) zavázala převést na úpadkyni (jako kupující) vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování části podniku žalobkyně (blíže specifikované ve smlouvě), a to za kupní cenu 84,663.806,- Kč.
2) Žalobkyně (jako prodávající) a úpadkyně (jako kupující) uzavřely dne 10. května 1996 smlouvu o prodeji nemovitostí, specifikovaných ve smlouvě, a to za kupní cenu 37,607.750,- Kč (dále jen „kupní smlouva“).
3) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. března 1998, sp. zn. 26 K 35/98, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně, správcem konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
4) Rozsudkem ze dne 4. srpna 2003, sp. zn. 28 Cm 66/98, Krajský soud v Plzni rozhodl o žalobě žalobkyně proti žalovanému správci konkursní podstaty tak, že žalovaný „je povinen vyloučit“ ve lhůtě patnácti dnů věci (specifikované ve výroku rozhodnutí), které jsou fyzicky přítomny v objektu úpadkyně, „ostatní movité věci zapsané v konkursní podstatě, které byly zcizeny“ a nemovitosti (rovněž specifikované ve výroku rozhodnutí), zapsané na listu vlastnictví č. 8536, u Katastrálního úřadu Plzeň – Město, pro katastrální území Plzeň 4 (dále též jen „sporné věci“). Důvodem, pro který soud vyhověl vylučovací žalobě, byl závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku a kupní smlouvy pro neurčitost (§37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
5) Podle zápisu sepsaného účastníky dne 19. srpna 2003 žalovaný předal sporné věci žalobkyni (resp. jejímu jednateli K. P.).
6) Následně žalovaný opětovně sepsal sporné věci do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, a to podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a žaloba o jejich vyloučení byla zamítnuta (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2005, č. j. 22 Cm 1/2004-71, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 15 Cmo 122/2005-95, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 611/2006 a usnesením Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2008, sp. zn. I. ÚS 2831/07).
Odkazuje na ustanovení §6, §18 odst. 3 a §19 ZKV, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný sepsal sporné věci do soupisu majetku konkursní podstaty po právu, když pochybnosti o tom, zda do soupisu skutečně náleží, vznikly až následně (viz žaloba o vyloučení sporných věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně). Přitom zdůraznil, že správce konkursní podstaty úpadkyně byl oprávněn i v průběhu sporu o vyloučení sporných věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty tyto držet, užívat a požívat plody a jejich užitky (např. je pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadkyně jejich vlastníkem (potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 27/2003“).
Požadavek žalobkyně na „peněžitou náhradu za užívání sporných věcí za dobu od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně do jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty (resp. do jejich předání žalobkyni), tj. požadavek na vrácení užitků z těchto věcí, tak shledal – shodně se soudem prvního stupně – nedůvodným. V této souvislosti poukázal i „na skutkové zjištění“, že sporné věci byly následně po právu (nově) sepsány do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, a to „na základě jiného právního důvodu (zástavy)“, přičemž „oprávněnost tohoto právního úkonu nebyla zpochybněna ani v pravomocném řízení o další excindační žalobě“.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudků odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky, „zda se osoba, jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván, může domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že v konkursní podstatě byla po určitou dobu užívána věc, jež do ní nenáležela“. Výše uvedenou otázku totiž podle názoru dovolatelky odvolací soud řešil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu – rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2010, pod číslem 71).
Dovolatelka opakuje, že předmětem řízení je pohledávka ve výši 110,435.000,- Kč s příslušenstvím, představující peněžitou náhradu za to, že žalovaný do konkursní podstaty úpadkyně zahrnul sporné věci, které do ní nenáležely, téměř sedm let je užíval a čerpal ve prospěch konkursní podstaty užitky z provozu těchto věcí pramenících; jde přitom o pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 ZKV.
Současně dodává, že žalovaný se nemůže zprostit povinnosti platit za neodůvodněné užívání věci pouze s odkazem na to, že postupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, když není pochyb o tom, že sporné věci do konkursní podstaty nepatřily (k tomu viz shora zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 28 Cm 66/98).
Jelikož je zcela zjevné, že dle článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod vlastnické právo bez náhrady omezit nelze a dovolatelka tak nesmí být zbavena práva žádat náhradu za omezení vlastnického práva, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správná a odpovídající závěrům formulovaným v R 27/2003.
Jelikož řízení o dovoláních žalobkyně proti výše zmíněným rozsudkům odvolacího soudu byla u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 29 Cdo 916/2011 a sp. zn. 29 Cdo 917/2011, Nejvyšší soud je usnesením ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 916/2011, spojil ke společnému řízení (§112 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícím výrokům rozsudků odvolacího soudu ve věci samé shledává soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to v řešení otázky dovoláním otevřené, i důvodným.
Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K otázce práva správce konkursní podstaty úpadkyně věc i v průběhu sporu o jejím vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to beze zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci, se Nejvyšší soud vyjádřil již v odvolacím soudem zmíněném R 27/2003.
Závěr v tomto rozhodnutí formulovaný, podle něhož správci konkursní podstaty takové právo náleží, dále doplnil v rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněném pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam uzavřel, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do konkursní podstaty úpadkyně je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že zákonné podmínky takového soupisu nastaly později, než v době soupisu, může mít význam z hlediska možné odpovědnosti za škodu způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo, a z hlediska možného sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán býti neměl. Současně se přihlásil k závěrům rozsudku ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179, podle něhož vylučovací žaloba podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.
Konečně v rozsudcích ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007 a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2010, pod číslem 71 a č. 10-11, ročník 2011, pod číslem 165, Nejvyšší soud dovodil, že nenáleží-li podle rozsudku soudu sepsaná věc do konkursní podstaty, může se osoba, jejíž majetek byl takto po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván, domáhat úspěšně žalobou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Případnou povinnost správce konkursní podstaty vydat plody a užitky z takového majetku je přitom nutno posuzovat podle ustanovení §458 odst. 2 obč. zák., tj. zda plody a užitky nabyté z takového majetku po dobu trvání soupisu do konkursní podstaty úpadkyně byly nabyty správcem konkursní podstaty v dobré víře.
Současně se přihlásil i k závěru formulovanému již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXIX. (str. 197-199 /373-375/), podle něhož správce konkursní podstaty zařadí do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. O tom, u kterých věcí jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), správce vyrozumí konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud, nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit, usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu.
Jelikož se odvolací soud při řešení otázky, zda žalovaný správce konkursní podstaty má povinnost vydat žalobkyni užitky získané z věcí sepsaných (a následně vyloučených) do soupisu majetku konkursní podstaty, otázkou dobré víry žalovaného nezabýval a své rozhodnutí založil pouze na základě argumentu, podle něhož po dobu soupisu právo na plody a užitky ze sepsaných věcí náleží do konkursní podstaty, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn po právu.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně, při respektování shora citované judikatury Nejvyššího soudu, opětovně posoudit otázku dobré víry žalovaného (§458 odst. 2 obč. zák.) v období trvání prvního soupisu sporných věcí v konkursní podstatě úpadkyně, včetně toho, zda a jaký vliv na vznik případného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (plodů a užitků ze sporných věcí) měla skutečnost, že žalovaný po vydání rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 28 Cm 66/98, v souladu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV sporné věci opětovně (a po právu) sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu