ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3188.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3188/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Lloyd systems a. s. , se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 61 05 77 89, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, PSČ 500 02, proti žalované MAR - CONSULT, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Sámova 24, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 65 41 10 30, o zaplacení částky 5,938.017,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 68/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 11 Co 260/2008-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně (s původní obchodní firmou SA Logistics, a. s.) rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 11 Co 260/2008-136, potvrdil rozsudek ze dne 29. listopadu 2008, č. j. 21 C 68/2007-116, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po původně žalovaném (Ing. J. V., správci konkursní podstaty úpadkyně MAR - CONSULT, spol. s r. o.) zaplacení částky 5,938.017,10 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. října 2002 do zaplacení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který – odkazuje na ustanovení §18 odst. 3 a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – uzavřel, že původní žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil.
Přitom zdůraznil, že původní žalovaný sepsal „skladový areál SA Hradešín“ (dále jen „skladový areál“, popř. „nemovitosti“), jehož vlastníkem byla žalobkyně, ke dni 1. července 1999 podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a následně 12. září 2002 zpeněžil. Žalobkyně v rozporu s ustanovením §18 odst. 3 ZKV po výše vymezené období skladový areál bez souhlasu žalovaného v rámci své podnikatelské činnosti nadále provozovala, pročež náklady, které jí takto vznikly (jde o náklady vynaložené v souvislosti s ostrahou objektu, jeho požární ochranou, pojištěním, opravami a revizemi, údržbou a úhradou daně z nemovitosti), nelze považovat za náklady, které by žalobkyně vynaložila „na udržování a správu konkursní podstaty namísto žalovaného“, nýbrž jde „o náklady vlastníka, které v souvislosti se svou podnikatelskou aktivitou, konanou bez souhlasu žalovaného, vynaložil a které by byl samozřejmě povinen hradit i za situace, kdyby nemovitosti do konkursní podstaty zahrnuty nebyly“. „Bez povšimnutí nemůže zůstat ani fakt, že právě tyto náklady, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá, současně spolu s nájemným účtoval i subjektům, kterým prostory areálu pronajímal. Pokud tedy žalobkyně požaduje po žalovaném úhradu vynaložených nákladů za situace, kdy však tyto vynaložila v souvislosti se svou podnikatelskou činností, nemohlo na straně žalovaného zcela logicky k žádnému bezdůvodnému obohacení dojít. S přihlédnutím k právě prezentovanému nelze než uzavřít, že žaloba není důvodná. Jednak nebylo prokázáno, že by se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a dále by přiznání požadované částky žalobkyni, která sama nerespektovala zákon a nakládala s předmětnými nemovitostmi za absence souhlasu žalovaného, bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.“
K výše uvedenému dále odvolací soud doplnil, že ustanovení §18 odst. 3 ZKV „představuje“ omezení vlastnického práva. Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu konkursní podstaty, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. „Ačkoli zákon o konkursu a vyrovnání nestanoví k tomuto právu správce konkursní podstaty konkrétní povinnosti, lze předpokládat, že při zákonem předpokládaném běhu událostí bude povinností správce o majetek řádně pečovat“. V daném případě však původní žalovaný „žádný z atributů vlastnického práva, které na něj dle zmíněného zákonného ustanovení přešly, fakticky nevyužil, předmětné nemovitosti neužíval a nedisponoval s nimi“. V řízení není sporu o tom, že tato práva vykonávala v rozporu s ustanovením §18 odst. 3 ZKV nadále žalobkyně a správná je proto i úvaha soudu prvního stupně, podle níž „nakládala-li žalobkyně s předmětnými nemovitostmi po jejich zapsání do soupisu konkursní podstaty, nemůže být ani její požadavek na nahrazení nákladů, které v souvislosti s výkonem tohoto práva vynaložila, v souladu se zákonem“. Na závěr odvolací soud „podotknul“, že žalobkyně „postavila žalobu na názoru, že právu žalovaného na příjmy plynoucí z majetku odpovídá povinnost hradit náklady na údržbu majetku“. Potud žalobkyně opomenula, že „žalovanému dosud žádné příjmy z pronájmu předmětných nemovitostí nevydala (řízení, ve kterém se žalovaný a potažmo jeho nástupce plnění domáhal, bylo pravomocně zastaveno), proto na její straně nemohlo dojít k tvrzenému bezdůvodnému obohacení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v jeho „rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu“. Dovolatelka především akcentuje, že „nebyly zjišťovány rozhodné skutečnosti související s uplatňováním vlastnických oprávnění původním žalovaným a že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, resp. právo pokojně užívat majetek“.
Podle dovolatelky původní žalovaný se v době konkursního řízení choval jako vlastník a uplatňoval vlastnická práva, mimo jiné i tím, že na žalobkyni podal žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a uplatněnou pohledávku následně postoupil třetí osobě, přičemž úplatu, kterou za postoupení pohledávky obdržel, použil ve prospěch konkursní podstaty. Přitom dovolatelka byla „nucena postoupenou pohledávku uspokojit a její závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním novému věřiteli“. Za tohoto stavu „konkursní podstata měla příjem z postoupení pohledávky“, jakož i „přínos z nákladů žalobkyně, který se projevil v hodnotě nemovitostí v okamžiku veřejné dražby“. Získal-li žalovaný správce konkursní podstaty v intencích ustanovení §18 odst. 3 ZKV oprávnění se skladovým areálem nakládat, tížila jej rovněž povinnost „o sepsané věci pečovat“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Původně žalovaný správce konkursní podstaty se s rozhodnutími soudů nižších stupňů plně ztotožnil a s odkazem na skutečnost, že usnesením ze dne 15. prosince 2008, č. j. 92 K 4/99-271, které nabylo právní moci 25. února 2009, Městský soud v Praze zrušil konkurs na majetek úpadkyně a následným usnesením ze dne 17. března 2009, č. j. 92 K 4/99-300, které nabylo právní moci 15. dubna 2009, byl zproštěn funkce správce konkursní podstaty, uzavřel, že nastala překážka postupu řízení podle ustanovení §107 o. s. ř., pro kterou by měl soud řízení zastavit. „Zrušením konkursu vznikla situace, kdy neexistuje subjekt, proti kterému by bylo možno vést dovolací řízení, jelikož jedním z účinků konkursu je, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být vedena jen proti správci“.
V době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně k 12. listopadu 2008 změnila obchodní firmu na Lloyd systems a. s.; Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví tohoto rozhodnutí. Jde-li o údaje tvrzené původním žalovaným ohledně zrušení konkursu a zproštění funkce správce konkursní podstaty, jejich správnost Nejvyšší soud ověřil z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu C, vložky 44478. Konkurs na majetek úpadkyně byl zrušen z důvodu, že majetek v podstatě nepostačoval k úhradě nákladů konkursu [§44 odst. 1 písm. d) ZKV]. Jelikož vzhledem k předmětu sporu, jímž je pohledávka za podstatou (žalobkyně se domáhá vydání plnění, které podle jejího názoru uhradila za původního žalovaného v době po prohlášení konkursu) [k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněného pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 106], přešel po zrušení konkursu závazek uhradit pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na úpadkyni, jednal soud nadále jako se žalovanou se společností MAR - CONSULT, spol. s r. o. Jakkoli byla uvedená společnost zrušena v důsledku zrušení konkursu z důvodu, že „její majetek je zcela nepostačující“, k jejímu zániku (výmazu z obchodního rejstříku – srov. ustanovení §68 odst. 1 a odst. 3 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) nedošlo; k postupu podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. navrhovanému původním žalovaným tak důvod nebyl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 48/2006“).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) je zřejmé, že tyto založily svůj závěr o nedůvodnosti žaloby jednak na argumentu, podle něhož původnímu žalovanému (správci konkursní podstaty) na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nevzniklo, jednak na tom, že „by přiznání požadované částky žalobkyni, která sama nerespektovala zákon a nakládala s předmětnými nemovitostmi za absence souhlasu původního žalovaného, bylo v rozporu s dobrými mravy“.
Jinými slovy, rozsudek odvolacího soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby. Jelikož dovolatelka brojí pouze proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nevzniklo a stranou ponechává závěr druhý, podle něhož by přiznání žalované částky žalobkyni odporovalo dobrým mravům, již z tohoto důvodu není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (k tomu srov. shora zmíněné R 48/2006).
Dalším důvodem vedoucím k závěru o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že žalobkyně považuje právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr, podle něhož žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nevzniklo) za nesprávné, dovolávajíc se přitom jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu (viz tvrzení ohledně zaplacení pohledávky z titulu užívání skladového areálu žalobkyní osobě, jíž tuto pohledávku původní žalovaný postoupil) a nepřípustně tak uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., respektive uplatňujíc – v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. – nové skutečnosti.
Konečně právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, neodporuje ani hmotnému právu, ani dosavadní judikatuře.
Jakkoli není pochyb o tom, že dnem soupisu „skladového areálu“ ve vlastnictví žalobkyně do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně se osobou oprávněnou sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky stal správce konkursní podstaty (původní žalovaný), kterému současně vznikla povinnost podstatu (majetek do ní sepsaný) spravovat tak, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (k tomu srov. ustanovení §14 odst. 1 písm. a), §14a odst. 1 a §18 odst. 3 ZKV, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 160, ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007 a ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněné pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v situaci, kdy žalobkyně práva plynoucí pro správce konkursní podstaty ze soupisu skladového areálu do konkursní podstaty úpadkyně vykonávat neumožnila a naopak zmíněná práva realizovala sama, nelze stav, kdy jí vznikly náklady bezprostředně související s výkonem těchto práv považovat za zásah do její majetkové sféry, kterým by bylo porušeno její právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat.
Jinými slovy, chovala-li se žalobkyně ke svému majetku (skladovému areálu) jako by nebyl sepsán do konkursní podstaty úpadkyně, odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů, aby za této situace plnila povinnosti, které jí jako vlastníka tohoto majetku tíží.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované (ani jejímu předchůdci – správci konkursní podstaty) v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu