ECLI:CZ:US:2021:1.US.2097.21.1
sp. zn. I. ÚS 2097/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 337/2021-651 ze dne 26. května 2021 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 225/2020-551 ze dne 7. října 2020, rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 2 T 186/2019-441 ze dne 26. května 2020 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. KRPE-80486/TČ-2019-170671 ze dne 22. října 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor obecné kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie"), zahájila napadeným usnesením trestní stíhání stěžovatele. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 2 479 Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že mu nebylo, na rozdíl od poškozené, umožněno nahlédnout do spisu a (nesprávně) provedené důkazy vedly k vydání vadných rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení mu neumožnily seznámit se s obsahem spisu dříve, než byla podána obžaloba; do spisu sice nahlédl jeho tehdejší obhájce, stěžovatel sám ovšem nikoliv, neboť se chtěl s obsahem spisu seznámit později, společně se svým novým obhájcem, což mu již nebylo umožněno. Stěžovatel má za to, že mu bylo upřeno jeho právo nahlédnout do spisu kdykoliv během řízení (§65 trestního řádu), a proto rozhodnutí ve věci samé nemůže obstát. Naopak poškozené bylo umožněno do spisu nahlédnout a pořídit si fotokopie ještě dříve, než podala procesně použitelnou výpověď. Státní zástupce přitom může nahlédnutí ze závažných důvodů odepřít; měl tak učinit a do spisu nechat poškozenou nahlédnout až po provedení jejího výslechu za účasti stěžovatelova obhájce. Důsledkem tohoto pochybení byla příprava poškozené na výpověď tak, aby co nejvíce stěžovateli uškodila, a rozhodnutí obecných soudů jsou založena zejména na výpovědi poškozené. K situaci, kdy stojí tvrzení proti tvrzení, odkazuje stěžovatel na nálezy sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853) a sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. března 2010 (N 48/56 SbNU 521). Nalézací soud dále nesprávně odmítl znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené, ačkoliv stěžovatel poukazoval na rozpory a nelogičnosti v její výpovědi, a to i s ohledem na jeho zranění, které mu neumožňuje, aby k útoku došlo tak, jak poškozená popsala.
3. Dále stěžovatel namítá nepoužitelnost výslechu konaného dne 21. října 2019 a vazebního zasedání dne 23. října 2019, neboť z toxikologického vyšetření jeho moči ze dne 24. října 2019 byla zjištěna přítomnost metamfetaminu a THC. Byl-li vyslýchán v době ovlivnění návykovými látkami, je nutno považovat výslech za nezákonný. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že splňoval podmínky pro uložení podmíněného trestu ve smyslu §55 odst. 2 trestního zákona a o tom, že odvolací soud rozhodl (dne 7. října 2020) o uloženém trestu nezákonně, neboť s účinností od 1. října 2020 byl do §39 trestního zákoníku vložen odstavec 4, který je příznivější právní úpravou, k níž měl odvolací soud přihlédnout. Podle stěžovatele odvolací soud námitky stěžovatele bagatelizoval a ani Nejvyšší soud na jeho argumentaci nereagoval adekvátním způsobem.
4. S ohledem na své stížnostní námitky je stěžovatel přesvědčen, že nebyla prokázána jeho vina, rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jím předložená tvrzení nebyla vyvrácena. Proto navrhuje zrušit rozhodnutí obecných soudů, ale i usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, 7, 8, 10, 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyhlášeného v Chartě OSN (dále jen "Pakt").
5. Z napadených rozhodnutí se podává nejen popis jednání, pro které byl stěžovatel stíhán a odsouzen, ale, a to především, způsob, jak obecné soudy reagovaly a jak se vypořádaly s jeho opakovanými námitkami proti postupu orgánů činných v trestním řízení. Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel, použil již v řízení před obecnými soudy, které se jimi zabývaly a vypořádaly s nimi způsobem, který stěžovatel neakceptoval a domáhal se uznání relevance svých námitek jejich opakováním, někdy i s mírně pozměněným popisem objektivní skutečnosti. Stěžovateli tak například bylo umožněno seznámit se před podáním obžaloby s obsahem spisu, seznámení ovšem věnoval pouze deset minut, což tehdy označil za postačující čas. Následně se ale domáhal dalšího času, a to ve spojení s nahlížením svého nového obhájce, případně v souvislosti s rozšířením spisu o listiny, které buď do spisu sám zaslal, nebo jejichž založení inicioval (řízení Nejvyššího soudu o delegaci věci sp. zn. 7 Td 1/2020, nahlížení do spisu jeho obhájci aj.). K námitce (ne)aplikace §39 odst. 4 trestního zákona odkázal státní zástupce vyjadřující se k dovolání na postup nalézacího soudu, který přihlédl k trestům uloženým stěžovateli za jeho jinou trestnou činnost a dovodil přiměřenost výroku o trestu (viz odst. 41 a 42 rozsudku); zde nalézací soud rovněž srozumitelně uvedl, proč se rozhodl uložit stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody. Obecné soudy se rovněž opakovaně zabývaly okolnostmi výslechů stěžovatele i podáním vysvětlení poškozené a významem těchto výpovědí pro trestní řízení, stejně jako relevancí navržených znaleckých zkoumání.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá jen tehdy, zjistí-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, zejména, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá porušení práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Paktu), která poskytují účastníkovi řízení záruku, že o jeho věci bude rozhodovat příslušný orgán podle předem stanovených pravidel tak, aby šetřil jeho základní práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá, že nerozhodl-li některý orgán činný v trestním řízení v jeho věci způsobem, který očekával, porušil tím jeho právo. Z napadených rozhodnutí je však patrné, že jeho námitkami se orgány veřejné moci řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Namítal-li stěžovatel porušení práva na obhajobu (neumožnění nahlížení do spisu), konstatuje Ústavní soud, že z napadených rozhodnutí je zjevné, že mu bylo umožněno nahlédnout do spisu v rozsahu, který sám označil za dostačující; do spisu následně nahlédli i jeho obhájci, kteří si pořizovali kopie částí spisu.
8. V čl. 7 Listiny je zaručena nedotknutelnost osoby a je zakázáno mučení či ponižující jednání či trest; čl. 8 Listiny zaručuje osobní svobodu a vylučuje stíhání nebo zbavení osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon; čl. 10 Listiny zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobrého jména. Ústavně právní argumentace stěžovatele k těmto právům se zúžila na jejich pouhé konstatování, aniž by z ústavní stížnosti bylo patrné, v čem měl citovaný zásah spočívat.
9. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem orgánů veřejné moci byla zasažena jeho základních práva. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s opravnými prostředky i veškerými stěžovatelovými námitkami; postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu