ECLI:CZ:US:2021:1.US.2136.21.1
sp. zn. I. ÚS 2136/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 257/2021-53 ze dne 5. května 2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") usnesením č. j. 2 Pp 284/2020-38 ze dne 6. dubna 2021 zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") následnou stížnost stěžovatele zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost postupu stížnostního soudu, ztotožnil-li se se závěry soudu prvního stupně o nedostatečném polepšení stěžovatele a existenci vysokého rizika recidivy.
3. Stěžovatel uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 T 52/2018 ze dne 14. listopadu 2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci králové sp. zn. 12 To 331/2018 ze dne 2. ledna 2019, mu byl pro "drogovou trestnou činnost" uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle soudu prvního stupně neprojevil stěžovatel výrazný zájem o změnu své osobnosti a své závislosti, a proto není namístě jeho podmíněné propuštění. Takový závěr považuje stěžovatel za rozporný s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně č. j. 2 Pp 51/2020-21 ze dne 2. června 2020, ve spojení s usnesením stížnostního soudu č. j. 14 To 369/2020-31 ze dne 30. června 2020, podle kterého byl stěžovatel "na dobré cestě". Tato rozhodnutí pro něj byla impulsem pro setrvání ve snaze po nápravě: získal kázeňskou pochvalu, absolvoval příslušnou terapii, doplnil formální nedostatky původní žádosti, a proto se domníval, že jeho snaha povede k podmíněnému propuštění; znovu mu však nebylo vyhověno a naopak byl vznesen nový požadavek - ohledně navázání spolupráce s poskytovatelem odborného poradenství, případně zajištění dobrovolné léčby po propuštění. Z odsuzujících rozhodnutí přitom neplyne, že by stěžovatel byl drogově závislý, takže není vznesený požadavek důvodný a obecné soudy vycházejí jen z jeho dávné minulosti. Podle stěžovatele jde o dvojí přičítání, rozporné s judikaturou Ústavního soudu [viz nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. listopadu 2018 (N 195/91 SbNU 411)]. Stěžovatel rovněž poukazuje na fakt, že o jeho stížnosti bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, tudíž nemohl stížnostní soud dostatečně přihlédnout k jeho námitkám. Uvedeným postupem měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 36 odst. 1, 38 odst. 2, a 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dodatečně stěžovatel k ústavní stížnosti doložil hodnocení ke dni 9. srpna 2021.
4. Stížnostní soud odkázal na své předchozí usnesení (č. j. 14 To 369/2020-31), v němž konstatoval, že stěžovatel je zkušeným speciálním recidivistou, který je ve věznici adaptovaný, a proto je na místě od něj očekávat nadstandardní hodnocení prokazující jeho polepšení; k tomu však nedošlo - stěžovatel si nedokázal udržet pracovní zařazení a nemá pracovní návyky. "Četnost spáchané trestné činnosti spolu s její časovou návazností při prokázané ignoraci doposud uložených trestů a faktu, že se míjela s účinkem všechna dosavadní represivní opatření, tak zakládají natolik vysoké riziko další recidivy, že i pro toto riziko nelze žádosti odsouzeného vyhovět."
5. Považuje-li stěžovatel napadené usnesení za porušení legitimního očekávání, je zjevné, že i stížnostní soud, který se zabýval naplněním předpokladů pro podmíněné propuštění, očekával od stěžovatele vyšší aktivitu.
6. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života. Smyslem tohoto institutu je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Je úkolem soudu prověřit splnění předvídaných okolností, přičemž zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí; obecný soud je povolán na základě konkrétních okolností zjistit, bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, takže není další výkon trestu potřebný. Platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy lze očekávat naplnění jeho účelu - snazší resocializace odsouzeného (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012).
7. Závěr o dosažení účelu trestu je úkolem obecného soudu. Jestliže soudy nezjistily v projednávaném případě i při splnění zákonných požadavků (čl. 36 odst. 1 Listiny) naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, nelze jen jeho nespokojenost považovat za porušení základních práv a svobod. Obecný soud není povolán aplikovat automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která není (nemůže být) automatická. Zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) proto nemůže být porušena, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody (případně i po celou dobu uloženého trestu).
8. Namítá-li stěžovatel, že mu bylo upřeno právo na veřejné jednání stížnostního soudu (čl. 38 odst. 2 Listiny), které není obligatorně stanoveno trestním řádem, nelze takový zákonný postup považovat za zásah práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) ani práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny). Ústavní soud není povolán k přezkumu důvodů, pro které obecný soud vydal své rozhodnutí, ale k posouzení, zda při tom neporušil základní práva stěžovatele, což v projednávané věci nezjistil.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu