ECLI:CZ:US:2021:1.US.2153.21.1
sp. zn. I. ÚS 2153/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného opatrovníkem otcem P. R., právně zastoupeného Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou se sídlem Šumavská 31, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 25 Cdo 2675/2020-348 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2020 č. j. 44 Co 291/2019-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V petitu navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně. V ústavní stížnosti však brojí i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho kopii k ústavní stížnosti také přiložil. Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal na základě §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii") po žalovaném zaplacení částky 113 654 Kč. Důvodem byly vadně poskytnuté právní služby žalovaným, který byl právním zástupcem žalobce ve sporu vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 314/2009 s Léčebnými lázněmi Kynžvart. Stěžovatel se po Léčebných lázních Kynžvart původně domáhal bolestného a náhrady za psychickou újmu ve výši 600 000 Kč. Po převzetí právního zastoupení byla částka navýšena na 1 000 000 Kč. Tato částka sestávala z nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (200 000 Kč), nároku na přiznání bolestného (100 000 Kč) a nároku na náhradu za psychickou újmu ve výši 700 000 Kč. Soud prvního stupně však žalobci přiznal pouze nárok na odškodnění bolestného ve výši 9 600 Kč. Co do zbývající částky byla žaloba zamítnuta a stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. Ještě před skončením řízení na prvním stupni stěžovatel odvolal plnou moc udělenou právnímu zástupci. Nová právní zástupkyně pak podala proti výroku o nákladech řízení odvolání. Odvolací soud na základě §150 o. s. ř. změnil výrok o nákladech řízení a náklady snížil. Protože podání žaloby nezletilým bylo schváleno opatrovnickým soudem, domáhal se stěžovatel náhrady škody po České republice. V řízení byl neúspěšný. Stěžovatel spojoval pro něho nepříznivý výsledek řízení zejména s pochybeními jeho právního zástupce v průběhu řízení. Náhrady škody se proto domáhal i po právním zástupci. Rozhodnutí vydaná v tomto řízení nyní stěžovatel napadá ústavní stížností.
Soud prvního stupně žalobě plně vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 113 654 Kč. Újma, která stěžovateli vznikla, představovala součet nákladů řízení, které ho soud zavázal zaplatit a nákladů, na které by měl v případě řádného hájení práva nárok. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 43 985,50 Kč, co do částky 69 668,50 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce je pouze absence poučení stěžovatele jeho právním zástupcem o promlčení práva na odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Ostatní vytýkané nedostatky v poskytování právních služeb odvolací soud neshledal. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně rekapituluje spor o újmu na zdraví, řízení vedená proti právnímu zástupci stěžovatele podle §24 zákona o advokacii, i obsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Krajskému soudu v Brně vytýká, že formuloval právní názor bez opory v dosavadním provedeném dokazování, nebral v potaz ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a ignoroval celou řadu pro spor zásadních skutečností. Nesouhlasí se závěry soudu, že žalovaný postupoval v řízení s vědomím stěžovatele a došlo tak ke zproštění odpovědnosti žalovaného za absenci poučení. Dále namítá, že soud z vlastní iniciativy dovodil, že uplatněný nárok na náhradu psychické újmy je možné posoudit jako nárok z titulu ochrany osobnosti, s nímž mohl být stěžovatel případně v řízení úspěšný, a také to, že v případě sporu, v němž figuruje znalecký posudek či úvaha soudu, je povinností soudu použít bez dalšího §142 odst. 3 o. s. ř. V ústavní stížnosti shrnuje tvrzení již dříve uplatněná. Stěžovatel se také neztotožňuje s důvody odmítnutí dovolání, protože se dovolací soud zabýval pouze jedním důvodem dovolání, ostatní zcela opomenul.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Námitky stěžovatele směřují jednak proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, jednak zpochybňují jeho právní posouzení vedoucí k částečnému zamítnutí uplatněného nároku. Odvolací soud nicméně řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru, že pro účastníka nepříznivé rozhodnutí nelze klást beze zbytku k tíži jeho právního zástupce a proč spatřuje v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce pouze rozšíření žaloby žalovaným o již promlčený nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Osvětlil svůj závěr, že Okresní soud v Chebu nepostupoval správně při hodnocení uplatněného nároku na odškodnění psychické újmy a při výpočtu výše nákladů řízení. Ani v závěrech Nejvyššího soudu nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny. Své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil. Z ústavní stížnosti navíc není zřejmé, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje ze strany Nejvyššího soudu porušení práva na soudní ochranu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o skutkové a právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu