ECLI:CZ:US:2021:1.US.2205.21.1
sp. zn. I. ÚS 2205/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Svědínka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 276/2020-210 ze dne 12. 5. 2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a společnosti Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Teplicích zamítl usnesením č. j. 66 EXE 15/2012-174 ze dne 21. 9. 2020 návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce nařízené dne 6. 1. 2012.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") dospěl v napadeném rozhodnutí na rozdíl od exekučního soudu prvního stupně k závěru, že dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem je v důsledku absence splnění povinnosti oprávněné posoudit úvěruschopnost stěžovatele neplatná ve smyslu §39 obč. zák., z tohoto důvodu je neplatná i na ni navázaná rozhodčí smlouva a rozhodkyně neměla pravomoc k vydání exekučního titulu. Tím je podle odvolacího soudu dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., aniž by bylo třeba se zabývat dalšími tvrzenými vadami exekučního titulu a systémovými nedostatky rozhodčího řízení.
3. V důsledku změny napadeného rozhodnutí rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž zavinění na zastavení exekuce podle §89 exekučního řádu shledal na straně oprávněné (vedlejší účastnice), jíž je nutno přičíst k tíži vady exekučního titulu. Jde-li o náhradu nákladů řízení úspěšného povinného, odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě mu ji nepřiznat za použití moderačního ustanovení §150 o. s. ř. coby výjimky z pravidla přiznání nákladů řízení podle míry zavinění na zastavení exekuce (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3017/19, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2606/17). Důvody k takto mimořádnému postupu shledal odvolací soud zejména v tom, že stěžovatel významně přispěl průběhu exekuce tím, že byl mnoho let procesně pasivní; nepochybně mohl návrh na zastavení exekuce podat dříve, neboť si musel být dobře vědom, že je tížen existencí svého dluhu a postižen exekucí. Zohlednit je dále třeba zejména to, co bylo příčinou vedení exekuce, že to bylo neplnění povinnosti stěžovatele ze závazkového vztahu - smlouvy o úvěru, že mu objektivně dluh vznikl a existuje. Stěžovatel totiž nezpochybnil, že na základě smlouvy o úvěru převzal (půjčil si) od právní předchůdkyně oprávněné finanční prostředky, které dosud nevrátil, a sám tak jednal protiprávně, takže materiálně bylo vedení exekuce namístě. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. na daný případ je proto opodstatněná - odpovídá okolnostem daného případu. Je spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady exekučního řízení sám. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti nákladovému výroku napadeného usnesení odvolacího soudu.
5. Stěžovatel spatřuje v úvahách odvolacího soudu o aplikaci moderačního práva podle §150 prvky libovůle a nahodilosti; nepovažuje usnesení za řádně odůvodněné. Jeho argumentaci lze shrnout tak, že odvolací soud podle stěžovatele nepřihlédl ke všem relevantním skutkovým okolnostem dané věci, k majetkovým, sociálním a dalším poměrům účastníků řízení, nesprávně vyhodnotil pasivitu stěžovatele a nepřihlédl rovněž k pasivitě vedlejší účastnice v průběhu exekučního řízení. V důsledku toho byla podle stěžovatele porušena zejména jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. S námitkami stěžovatele se Ústavní soud neztotožnil a dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
8. V tomto případě Ústavní soud žádnou svévoli v rozhodovací činnosti odvolacího soudu neshledal. Nákladový výrok napadeného rozhodnutí je odůvodněn stručně, jasně a výstižně (b. 19 odůvodnění) a Ústavní soud důvodům rozhodnutí zcela rozumí - především hlavnímu důvodu pro aplikaci §150 o. s. ř., totiž, že stěžovatel byl řadu let procesně pasivní, a především, že jednal protiprávně (půjčil si peníze a ty nesplácel), takže materiálně bylo vedení exekuce namístě. Byť s uvedenými důvody stěžovatel nemusí souhlasit, jsou závěry odvolacího soudu řádně odůvodněny a Ústavní soud nenalezl žádný důvod, proč by měl zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a plnit tak roli další přezkumné instance v rámci obecné justice, čehož se stěžovatel fakticky domáhá. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují účastníkům řízení postup podle předem stanovených pravidel daných příslušným procesním řádem; nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka.
9. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovateli je znám rozsah ingerence Ústavního soudu, který může zasáhnout pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení (obecných soudů), porušujících ústavně zaručená základní práva, zejména jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, což v tomto případě Ústavní soud nezjistil. Proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu