ECLI:CZ:US:2021:1.US.2234.21.1
sp. zn. I. ÚS 2234/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 3 Tdo 1077/2020-31132, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 3 To 1/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. 56 T 9/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle 36 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel primárně brojí proti způsobu, jakým Nejvyšší soud vyřídil jeho dovolání, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn i v případech, kdy v procesu dokazování došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv. Má za to, že trestní soudy dospěly k závěru o jeho vině na základě svévolného hodnocení důkazů. Podle něj mu nebylo prokázáno žádné aktivní jednání, jež by mohlo zakládat jeho trestní odpovědnost. Uvádí, že souhlas s protiprávním jednáním jiné osoby nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, a tvrdí, že byl odsouzen pouze za to, že v roli statutárního orgánu společnosti X připustil, aby jiný člen statutárního orgánu téže společnosti jednal protiprávně. Dodává, že ani z výpovědí svědků nebo spoluobžalovaných nevyplynulo, že by dával k vystavování faktur na fiktivní plnění pokyn. Nalézacímu soudu vytýká, že neučinil žádné kroky ke zjištění, která konkrétní osoba dodavatelské faktury vystavila.
Dovolací soud se podle názoru stěžovatele vůbec nezabýval jeho námitkou týkající se nesprávného posouzení vzniku a výše daňové povinnosti u jednotlivých subjektů, které figurují ve skutcích, jež mu byly kladeny za vinu. Domnívá se, že trestní soudy nepostupovaly dostatečně transparentně při vyčíslení způsobeného úniku na dani, a v této souvislosti upozorňuje na chyby, které se měly objevit ve znaleckém posudku Ing. Císařové, a kritizuje i revizní znalecký posudek znaleckého ústavu JHI APPRAISALS. Chyba při vyčíslení škody na dani měla podle něj nastat sčítáním daňové povinnosti na vstupu i na výstupu. Dále rozporuje výši zkrácené daně u některých jednotlivých skutků, za něž byl odsouzen.
Stěžovatel dále namítá, že se na jeho případ vztahovalo aboliční rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 č. 1/2013 Sb., tudíž jeho trestní stíhání bylo nepřípustné. Na rozdíl od trestních soudů se domnívá, že na jeho trestní řízení je třeba pohlížet jako na celek, tudíž se nepřípustnost stíhání v důsledku uvedeného aboličního rozhodnutí prezidenta republiky vztahovala i na ty dílčí skutky, jejichž stíhání začalo až v roce 2007, resp. 2008.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud neshledal žádné vady ve způsobu, jakým Nejvyšší soud vyřídil dovolání stěžovatele. Zabýval se všemi podstatnými námitkami stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádal. Rozsahem a kvalitou přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů neopomenul poskytovat potřebnou ochranu právu stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, resp. dalším jeho ústavně zaručeným právům.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se trestní soudy pozorně zabývaly stěžovatelovou námitkou týkající se absence jakéhokoli jeho aktivního jednání směřujícího k vystavování faktur za fiktivní plnění, tedy jednání směřujícího ke krácení daně. Již Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) na č. l. 204 svého rozsudku vysvětlil, že se sice nepodařilo zjistit, co přesně stěžovatel v rámci stíhané trestné činnosti dělal a jak se na ní podílel, avšak zejména z výpovědi spoluobžalovaného M. B. vyplynulo stěžovatelovo zapojení se do činnosti společnosti X a účast na jednání spočívajícím ve vystavování fiktivních faktur. Tuto argumentaci dále doplnil odvolací soud, který připomněl, že to byl stěžovatel, kdo zprostředkoval kontakt spoluobžalovaných M. B. a A. J., jenž vystavoval fiktivní faktury. Stěžovatel se měl podílet na zaúčtování fiktivní fakturace (srov. č. l. 55-56 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Nejvyšší soud pak vysvětlil, že jelikož se stěžovatel stíhaného skutku dopustil „společným jednáním“, tedy jako spolupachatel, přičemž k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Jelikož stěžovatel jednal po dohodě s ostatními obžalovanými, nebylo nezbytné podrobně zjišťovat, kdo konkrétně podával za společnost daňová přiznání (srov. č. l. 29 a 30 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud považuje tuto argumentaci za správnou a logickou, tudíž neshledává důvod ji rozporovat.
Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkou týkající se nesprávného posouzení vzniku a výše daňové povinnosti u jednotlivých subjektů. Nejvyšší soud totiž na č. l. 30-31 svého usnesení podotkl, že nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Císařové (který stěžovatel ve své ústavní stížnosti kritizuje) jen podpůrně a primárně se opíral o revizní znalecký posudek znaleckého ústavu JHI APPRAISALS. Pokud stěžovatel brojí proti tomu, jakým způsobem soud tyto znalecké posudky hodnotil, odkazuje Ústavní soud zejména na č. l. 175 rozsudku městského soudu, kde tento soud vysvětlil způsob svého hodnocení obou uvedených znaleckých posudků, jakož i na č. l. 197-201 rozsudku městského soudu, kde nalézací soud podrobně popsal své úvahy při hodnocení jednotlivých faktur. Ústavní soud neshledává v tomto postupu a úvahách trestních soudů na rozdíl od stěžovatele nic netransparentního a nepovažuje za nutné do hodnocení uvedených důkazů a posuzování otázky výše daňové povinnosti vstupovat.
K otázce provedeného dokazování, hodnocení důkazů a výsledným skutkovým zjištěním tedy Ústavní soud uzavírá, že mezi provedenými důkazy a výslednými skutkovými zjištěními neshledal extrémní rozpor, který by mohl představovat důvod pro jeho kasační zásah. Trestní soudy dostatečně vysvětlily svůj způsob hodnocení provedených důkazů, jakož i úvahy, jimiž z nich dovodily závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku, a dostály tak svým povinnostem vyplývajícím z práva na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud nemůže přijmout ani tvrzení stěžovatele, že se na jeho případ vztahovala abolice vyplývající z čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 č. 1/2013 Sb. Nejvyšší soud na č. l. 22 svého usnesení správně odkázal na svou ustálenou judikaturu, konkrétně na usnesení sp. zn. 8 Tdo 661/2013 (jež bylo publikováno pod č. 17/2014 Sb. rozh. tr.), z něhož vyplývá, že z hlediska článku II citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii je třeba okamžik zahájení trestního stíhání posuzovat u každého skutku samostatně. To se týká s ohledem na ustanovení §12 odst. 12 trestního řádu pokračujícího trestného činu, u kterého je nutné rovněž zkoumat okamžik zahájení trestního stíhání u každého dílčího útoku samostatně. V důsledku toho je možné abolici použít při splnění dalších hledisek jen u některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu a ohledně jiných dílčích útoků nikoliv.
Ústavní soud neshledává důvody k tomu, aby uvedený právní názor Nejvyššího soudu rozporoval, zvláště když jej v minulosti již několikrát bez výhrad citoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3107/14 či III. ÚS 1128/15). Sám stěžovatel ostatně uvádí, že smyslem citovaného amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky (resp. jeho aboliční části) bylo zastavit ta řízení, která od začátku trestního stíhání trvala nepřiměřeně dlouho. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, trestní stíhání skutků (tj. dílčích útoků pokračujícího trestného činu), za něž byl stěžovatel odsouzen, byla zahájena usnesením o rozšíření trestního stíhání ze dne 6. 2. 2008. Od této doby do 1. 1. 2013 tedy neuběhla doba osmi let, jak předpokládá čl. II. citovaného amnestijního rozhodnutí. S ohledem na ustanovení §12 odst. 12 trestního řádu, podle něhož se skutkem pro účely trestního řízení rozumí i dílčí útok pokračujícího trestného činu, nelze přijmout stěžovatelovu konstrukci, že trestní stíhání pro všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu je třeba posuzovat jako celek. Trestním stíháním se podle §12 odst. 10 trestního řádu rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Do této doby tedy nelze zahrnovat předcházející období, byť v jeho průběhu probíhalo trestní stíhání pro jiné dílčí útoky stejného pokračujícího trestného činu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu