ECLI:CZ:US:2021:1.US.2247.21.1
sp. zn. I. ÚS 2247/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Romana R. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Brno, Josefská 504/8, proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 6. 2021 č. j. 1 KZN 1027/2021-17 a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 9. 10. 2020 sp. zn. ZK 327/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově, kterým bylo podle §179c odst. 2 písm. c) trestního řádu rozhodnuto o odložení podání návrhu na potrestání podezřelé Evy R. (jedná se o pseudonym). pro skutek kvalifikovaný jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, jímž byl informován, že jeho podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v uvedené trestní věci vystupoval jako oznamovatel, který podával trestní oznámení na Evu R. Nejprve obsáhle popisuje svou rodinnou situaci a průběh soudního řízení ve věci úpravy rodičovské odpovědnosti, jakož i obsah trestního oznámení, které na něj Eva R. podávala pro podezření z trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, jež bylo vyřízeno usnesením policejního orgánu o odložení věci. Uvádí, že Krajské státní zastupitelství v Brně i Okresní státní zastupitelství v Prostějově svými rozhodnutími zakládají neakceptovaný precedent jako možný návod pro jednání matek v opatrovnických řízeních, kdy mohou zcela beztrestně vznést nepodložené obvinění proti otci. Má za to, že se Eva R. snažila nezletilým vsugerovat událost, která se nestala a která vypovídala o neexistujícím jednání stěžovatele. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1104/2018.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu na základě obecné ústavní stížnosti zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že je v prvé řadě na uvážení orgánů činných v trestním řízení, zda shledají předpoklady pro zahájení trestního stíhání, resp. trestního řízení proti určitým osobám. Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, ovšem zároveň uvedl, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 a III. ÚS 2012/18 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
Stěžovatel se sice porušení práva na účinné vyšetřování explicitně nedovolává, nicméně jelikož v předmětném trestním řízení vystupoval v pozici poškozeného a svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí o nestíhání osoby, na níž podával trestní oznámení, považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že stěžovateli jakožto poškozenému v posuzované věci právo na účinné vyšetřování nevzniklo. Nejednalo se totiž o trestný čin zasahující do jeho fyzické integrity, ani jinak zvlášť intenzivním způsobem porušující jeho důstojnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18). S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která právo na účinné vyšetřování zpravidla dovozuje pouze ve vztahu k čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, vychází Ústavní soud z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, tedy v případech, kdy poškozenému byla tvrzenou trestnou činností způsobena intenzivní újma s přetrvávajícími důsledky (typicky poškození života a zdraví) při splnění dalších kritérií (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3390/18), resp. jde o trestné činy, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život či porušením zákazu mučení či jiného ponižujícího a nelidského zacházení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14), jako je např. obchodování s lidmi (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 či usnesení sp. zn. II. ÚS 442/19). Stěžovatel tvrdí, že jednání, jehož se týkalo jeho trestní oznámení, silně narušilo jeho rodinné vztahy, zejména kontakt s nezletilými dětmi. Ústavní soud to nehodlá nijak zpochybňovat, nicméně s takovou újmou není spojeno právo poškozeného na účinné vyšetřování.
Ústavní soud proto již jen stručně podotýká, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ve svém vyrozumění dostatečně přesvědčivě vyložil důvody, na základě kterých byl postup státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově spočívající v odložení podání návrhu na potrestání podezřelé Evy R. vyhodnocen jako správný. Státní zástupce vysvětlil, že tvrzení Evy R., v nichž stěžovatel spatřuje trestný čin křivého obvinění, nebylo možno vyhodnotit jako zcela nepravdivá a lživá, neboť byla podporováno výpověďmi dalších osob. Nebylo tedy možné s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, potřebnou k postavení Evy R. před soud, dovodit naplnění objektivní a subjektivní stránky prověřovaného trestného činu.
Stěžovatel tuto argumentaci ve své ústavní stížnosti vlastně ani přímo nerozporuje, když se omezuje jen na obecné úvahy o škodlivosti nepravdivých nařčení vůči otcům. Pokud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1104/2018, to se týká primárně posuzování znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění uvedené v §345 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, která však v posuzovaném případě nehrála žádnou roli, tudíž jde ze strany stěžovatele o irelevantní argument. Stěžovatel ani netvrdí, že orgány činné v trestním řízení opomněly provést určitý důkaz, tedy nevytýká těmto orgánům, že při objasňování předmětné věci nevyvinuly dostatečné úsilí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu