ECLI:CZ:US:2021:1.US.2301.21.1
sp. zn. I. ÚS 2301/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Schwarze a Martiny Schwarzové, zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 22 Cdo 806/2021-484, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2021 č. j. 15 Co 258/2020-437 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. 7. 2020 č. j. 19 C 60/2017-400, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelé sice navrhují zrušit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 22 Cdo 806/2021-484, z přiloženého rozhodnutí je však zřejmé, že jde o usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se žalobci po stěžovatelích domáhali zdržení se zásahů do věcných břemen práva chůze a jízdy zatěžujících v žalobě specifikované pozemky, zřízených ve prospěch v žalobě uvedených pozemků, stavbou kovového sloupku a odstranění kovového sloupku. Okresní soud Plzeň-jih žalobci b) vyhověl, žalobu žalobce a) zamítl. Dále se žalobci žalobou domáhali uložení povinnosti stěžovatelům zdržet se zásahů do věcných břemen práva chůze a jízdy zatěžujících služebné pozemky, zřízených ve prospěch uvedených pozemků, prorůstající vegetací a uložení povinnosti udržovat předmětnou vegetaci. Žaloba byla v této části zamítnuta. Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost zdržet se zásahů do věcného břemene práva chůze a jízdy stavbou kovového sloupku a povinnost odstranit kovový sloupek uložil žalovaným i ve vztahu k žalobci a). Výrok, kterým byla žaloba na zdržení se zásahů do věcných břemen práva chůze a jízdy prorůstající vegetací a uložení povinnosti udržovat předmětnou vegetaci zamítnuta, potvrdil. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") přípustné a dovolání odmítl.
Stěžovatelé rekapitulují předchozí průběh řízení a skutkový stav věci. Rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni vytýkají extrémní nesoulad zjištěného skutkového stavu s tím, co vyplývá z provedených důkazů. Závěry soudů byly podle stěžovatelů založeny na tvrzeních, která nebyla žalobci nijak prokázána, případně na závěrech, které jsou ve zřejmém rozporu se stavem, jak vyplývá z provedených důkazů. Krajský soud se nevypořádal s argumentací stěžovatelů a jimi uváděnými skutečnostmi. Nesprávnost rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřují v tom, že se dovolací soud odmítl zabývat jimi podaným dovoláním. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že konkrétní důvody ústavní stížnosti budou doplněny na výzvu soudu ve lhůtě v ní stanovené.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost obsahuje zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti [§34, §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu")], Ústavní soud nepovažoval za nutné přistoupit k výzvě k odstranění vad návrhu. Protože stěžovatelé byli zastoupeni advokátem, lze očekávat, že podání bude obsahovat nejen veškeré zákonem požadované náležitosti, ale i vyčerpávající ústavněprávní odůvodnění.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Námitky stěžovatelů směřují proti procesu dokazování, proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy a dále zpochybňují právní závěry soudů vedoucí k uložení povinnosti stěžovatelům. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy řádně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k uvedeným závěrům. Z ústavní stížnosti není zřejmé, s jakou argumentací stěžovatelů a jakými jimi uváděnými skutečnostmi se Krajský soud v Plzni nevypořádal. Na to ostatně upozorňuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí i Nejvyšší soud. Ten se rovněž podrobně a srozumitelně vyjádřil ke všem otázkám uplatněným stěžovateli v dovolání a osvětlil, proč nezakládají přípustnost dovolání. Ani v jeho závěrech nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelé měli a využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu