ECLI:CZ:US:2021:1.US.236.21.1
sp. zn. I. ÚS 236/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Vondrušky, zastoupeného JUDr. Evou Nekolnou, advokátkou se sídlem K Horkám 415/16, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2020 č. j. 10 As 306/2018-68, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018 č. j. 48 A 150/2017-68, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 10. 10. 2017 č. j. 123193/2017KUSK a rozhodnutí Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017 č. j. 26359/2017/ŽP-Po, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů obou stupňů, které vyložily zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění účinném do 30. 6. 2017, (dále jen "zákon č. 246/1992 Sb.") v rozporu s jeho účelem a použily jej jako nástroj pro svoji zvůli vůči stěžovatelovi a jeho integritě. Stěžovatel zejména obšírně rozporuje závěr správních orgánů ohledně týrání koňů a jejich vlastnictví. Rozhodnutím správních orgánů o jejich propadnutí mělo být porušeno legitimní očekávání stěžovatele, že může volně disponovat se svým majetkem a za jeho prodej dostane smluvenou kupní cenu. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít také v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů následně aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Votice, odbor životního prostředí a památkové péče (dále jen "městský úřad") v záhlaví citovaným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu podle §27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., neboť se dopustil týrání 72 koní podle §4 odst. 1 písm. j) a k) zákona č. 246/1992 Sb., přičemž z toho 4 koně uhynuli nebo museli být utraceni v režimu předběžné náhradní péče (výrok I), a uložil mu za to pokutu 60 000 Kč (výrok II). Současně městský úřad rozhodl podle §27b odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 246/1992 Sb. o propadnutí celkem 83 koní (jednalo se o týraná zvířata a o narozená a neoznačená hříbata) do vlastnictví státu (výrok III). Krajský úřad Středočeského kraje zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského úřadu. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Současně odmítl žalobu zmocněnkyně stěžovatele, neboť proti rozhodnutí krajského úřadu nepodala odvolání, čímž v rozporu s §68 písm. a) s. ř. s. nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správními orgány. Následně Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní orgány, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud ověřil, že správní orgány, jakož i oba soudy rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, zákona č. 246/1992 Sb. a dalších souvisejících předpisů (zejména zákona č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, a vyhlášky č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat). Závěr správních soudů, že týráním není jen samotné vystavení zvířete utrpení, ale též jeho vystavení podmínkám, v nichž riziko utrpení reálně hrozí, aniž by se toto riziko nutně muselo v daném konkrétním případě materializovat, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jeden z podkladů pro rozhodnutí městského úřadu představovalo i odborné vyjádření Krajské veterinární správy pro Středočeský kraj, jehož obsah byl pro právní orgán závazný, což správně uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na §24a odst. 5 zákona č. 246/1992 Sb. a §149 odst. 1 správního řádu. K námitce stěžovatele, že mu odborné vyjádření nebylo doručeno, se Ústavní soud ztotožňuje s jejím vypořádáním Nejvyšším správním soudem. Z hlediska naplnění práva na spravedlivý (řádný) proces považuje za podstatné, že stěžovateli byla dána možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem odborného vyjádření seznámit a vyjádřit se k němu.
K námitce stěžovatele, že správní soudy část jeho argumentace pominuly a posuzovaly jednotlivé žalobní body izolovaně a bez znalosti vzájemných souvislostí, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, v níž se vyjadřoval k požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako nedílné součásti práva na spravedlivý (řádný) proces. Opakovaně přitom konstatoval, že "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06 nebo III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že rozsudky správních soudů z tohoto pohledu obstojí, neboť z jejich odůvodnění jsou důvody, pro něž žalobu, resp. kasační stížnost zamítly, dostatečně zřejmé.
Z hlediska hodnocení ústavnosti postupu správních orgánů, resp. správních soudů, Ústavní soud považuje za rozhodné, že výše uložené pokuty i sankce propadnutí týraných koní byl logickým a srozumitelným způsobem odůvodněny.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu