ECLI:CZ:US:2021:1.US.2382.21.1
sp. zn. I. ÚS 2382/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, exekutorský úřad Brno-město, Hlinky 42/106, Brno, zastoupeného JUDr. Janou Vlčkovou, advokátkou se sídlem Boženy Antonínové 64/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 27. 5. 2021 č. j. 22 Co 123/2021-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel, jako soudní exekutor byl na základě návrhu oprávněné enteria a.s. pověřen Okresním soudem v Pardubicích vedením exekuce. Exekuční řízení bylo vedeno prodejem zástavy spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 k nemovitým věcem. Po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění přistoupil stěžovatel k prodeji zástavy. Původní oprávněná enteria a.s. podala návrh na změnu oprávněného z důvodu postoupení pohledávky. Stěžovatel tedy rozhodl o tom, že bude jako s oprávněným pokračováno s Ing. Martinem Mojžíšem. Ten navrhl zastavení exekuce. Stěžovatel na základě tohoto návrhu rozhodl o zastavení exekuce a uložil oprávněnému nahradit náklady exekuce, které vyčíslil na 237 188,53 Kč. Při vyčíslení odměny vycházel z §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb.), s tím, že jde o odměnu, na kterou by měl nárok v případě úplného dokončení prodeje nemovitostí, sníženou o 40 % z důvodu provedení pouze tří fází prodeje nemovitostí. Podle stěžovatele se zřetelně jevilo, že účelem postoupení pohledávky byla faktická úhrada pohledávky původní oprávněné. Podle stěžovatele tak došlo k úhradě pohledávky za dobu trvání exekuce a pod jejím tlakem. Oprávněný se proti výroku o náhradě nákladů soudního exekutora odvolal. Krajský soud došel k závěru, že ze strany povinné nedošlo k žádnému poskytnutí vymáhaného plnění ve prospěch oprávněného. Uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nemá na trvání vymáhané povinnosti žádný vliv. Ve prospěch oprávněného nedošlo ani k poskytnutí jakéhokoliv jiného plnění, na které by bylo možno, v souladu s judikaturou, pohlížet jako na plnění poskytnuté povinnou v rámci exekuce. Stěžovatelem uváděnou judikaturu podle odvolacího soudu nelze na danou věc použít. Proto je třeba při určení odměny soudního exekutora vycházet z §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001.
Stěžovatel rozporuje závěry Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), neboť by se bylo možné vyhnout úhradě nákladů exekuce, když by třetí osoba odkoupila vymáhanou pohledávku a poté by navrhla zastavení exekuce, namísto standardního uhrazení vymáhané pohledávky z pozice třetí osoby i s náklady exekuce. Krajskému soudu pak vytýká nedostatečné zjištění skutkového stavu. Neztotožňuje se ani se závěrem, že jím uváděná rozhodnutí Ústavního soudu nelze na daný případ aplikovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Krajský soud podrobně vysvětlil, proč je třeba při stanovení výše odměny soudního exekutora vycházet z §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Krajskému soudu lze přisvědčit, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi původní oprávněnou a novým oprávněným nedošlo ze strany povinné k žádnému poskytnutí vymáhaného plnění ve prospěch oprávněného, a to ani původního, ani nového. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1776/16 a I. ÚS 2117/15) není příhodný. V daných případech sice také nedošlo k reálnému plnění, důvodem zastavení exekuce ale byla dohoda oprávněného s povinným o jiném způsobu uspokojení pohledávky oprávněného, k jejímuž uzavření došlo pod tlakem exekuce, a proto bylo třeba takovou dohodu považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena. V průběhu exekučního řízení v daném případě ale nebyla uzavřena žádná dohoda mezi oprávněným a povinným. Soudním exekutorem uváděná tvrzení, že z jednání procesního nástupce původního oprávněného je zřejmé, že motivem jeho jednání bylo finanční vypořádání s oprávněným a následné zmocnění se (či jeho zprostředkování) nemovitých věcí, nebyla nijak prokázána a jsou čistě hypotetická. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné relevantní skutečnosti a důkazy, které by uzavření takové dohody byly schopny prokázat. Krajský soud k tomu navíc dodal, že takto určená výše odměny není ani v rozporu s konkrétním rozsahem a úsilím vynaloženým soudním exekutorem při jeho exekuční činnosti. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatel subjektivně vnímá rozhodnutí o nákladech řízení jako nespravedlivé, bylo jeho věcí, aby situaci jím tvrzenou případně předjímal a vyřešil ji předem smluvně s oprávněným.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Odvolací soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu