ECLI:CZ:US:2021:1.US.2436.20.1
sp. zn. I. ÚS 2436/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, st., advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, 128 00 Praha 2, proti výrokům II., III. a) rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 77/2020-194 ze dne 28. 5. 2020, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených nákladových výroků rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že v řízení o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu byla stěžovateli pod výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 15 C 17/2017-156 ze dne 27. 9. 2019 přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 32 912 Kč. K odvolání žalobce byl rozsudek nalézacího soudu ve věci samé rubrikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzen a v nákladovém výroku II. byl změněn tak, že stěžovateli se přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (napadený výrok II.) a také náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč [napadený výrok III. a)]. Městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu nalézacího, když stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 I. ÚS 2436/20 Sb. a nikoliv podle vyhlášky 177/1996 Sb., a to s odůvodněním, že v případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Vzhledem k tomu, že ostatní skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že v dané věci byl stěžovatel procesně úspěšný a vůči žalobci mu tak v souladu s §142 odst. 1 občanského soudního řádu vzniklo právo na náhradu (procesně) účelně vynaložených nákladů, tedy i (procesně) účelně vynaložených nákladů na právní pomoc, a to včetně náhrady DPH.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými výroky rozsudku městského soudu, resp. postupem městského soudu došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na rovné zacházení (čl. 37 odst. 3 Listiny), práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 3 Listiny) a práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených nákladových výroků rozhodnutí městského soudu zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť „spor“ o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadené výroky rozhodnutí městského soudu, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu nalézacího, a to zejména s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 315/2017 ze dne 25. 10. 2017 s tím, že v případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Svým rozhodnutím však pouze důsledně aplikoval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a zejména konstantní judikaturu Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449) či nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401)], podle které lze u statutárních měst (zásadně) presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Odvolací soud plausibilně I. ÚS 2436/20 vysvětlil, proč nelze v nyní projednávaném případě náklady stěžovatele za zastoupení advokátem posuzovat za účelně vynaložené, a proč je nutné v daném případě aplikovat vyhlášku č. 254/2015 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a Ústavní soud nenašel žádný důvod pro zrušení nákladových výroků napadeného rozsudku městského soudu.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu