ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.315.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 315/2017-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti A. T. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, o náhradu nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 137/2010, o dovolání účastnice řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, č. j. 24 Co 140/2016-351, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, č. j. 24 Co 140/2016-351, se , vyjma výroku III., zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 41 C 137/2010-309, určil, že účastnice A. T. není vlastnicí ideálních 4/6 pozemků dle KN v k. ú. Ch., obec P. a tímto výrokem nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 2010, č. j. PÚ 750/10 (výrok I.), a uložil účastnici A. T. povinnost zaplatit žalobci částku 25 373,50 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 8. 2016, č. j. 24 Co 140/2016-351, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že účastnice A. T. je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, za odvolací řízení a za dovolací řízení částku 57 587 Kč (výrok I.), dále uložil jmenované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 2 238,50 Kč (výrok II.) a konstatoval, že ve výroku I. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok III.). Daná věc je svoji podstatou mimořádná, neboť žalobce brání své vlastnické právo proti restitučnímu nároku oprávněné osoby. Řízení, v němž je zkoumána správnost rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo rozhodnuto o uplatněném restitučním nároku, a v němž se kromě posouzení, zda je naplněn restituční titul, zkoumá, zda vydání pozemků brání překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o půdě“), nelze pokládat za vyřizování běžné agendy žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany žalobce bylo zastoupení advokátem důvodné a náklady na zastoupení lze považovat za účelné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala A. T. dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. a poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012 a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, řkouc, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez nutnosti zastoupení advokáty. Poukazovala též na rozhodnutí Městského soudu v Praze blíže uvedená v dovolání, v nichž náklady žalobci nebyly přiznány. Odkazovala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015. Zvláštními okolnostmi, které ospravedlňují účelnost nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, jsou v judikatuře uváděná velmi specializovaná právní problematika sporu, která dosud nebyla soudy řešena, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalost cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech zastoupení statutárního města advokátem, považovat za adekvátní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 3246/09, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11, a ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15). Odvolací soud tak nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, která považuje náklady na zastoupení statutárních měst advokáty za vynaložené neúčelně, a proto navrhla změnit usnesení odvolacího soudu tak, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů v soudních řízeních. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Jinými slovy judikatura možnost přiznání práva na náhradu nákladů statutárnímu městu (resp. obdobně státu) nevyloučila, avšak omezila ji na případy, kdy je tohoto zastoupení prokazatelně třeba, a to např. proto, že jde o věc mimořádně složitou či mimo běžnou agendu, kterou statutární město (jeho právní oddělení) běžně či opakovaně vyřizuje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se totiž dále také podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze rozumně očekávat a po nich oprávněně požadovat, aby byli schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat) coby účelně vynaložené a které nikoli.
V dané věci je řešena restituční problematika podle zákona o půdě, a to s akcentem na překážku (její existenci či neexistenci) bránící vydání pozemků pro jejich zastavěnost (v tomto případě podle §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), tedy jde o problematiku, která se v agendě statutárního města objevuje dlouhodobě a opakovaně a to s vysokou frekvencí, a proto zjevně jde o specializovanou problematiku, která je (nebo přinejmenším by měla být) specializovaným zaměstnancům žalobce již dlouhodobě a podrobně známa. Jen dovolací soud řešil řadu případů, a to v počtu mnoha desítek (a to jen za nedávnou dobu 1-2 let), kdy v typově obdobných věcech statutární město vystupovalo, je přitom lhostejno, zda v roli žalobce či žalovaného (viz např. rozsudek ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, rozsudek ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014 nebo usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp zn. 28 Cdo 4474/2014). Zároveň nutno mít na paměti, že zákon o půdě je účinným od 21. 6. 1991 a proto doba, kdy šlo o věci nové, neřešené, a proto i vyžadující zastoupení advokátem, je dobou již dávno minulou.
Jestliže tedy odvolací soud, ač mu je nepochybně známo množství obdobných sporů týkajících se problematiky vydání pozemků podle zákona o půdě (jak na to poukazuje konkrétně i dovolatelka), shledává projednávanou věc vymykající se běžné agendě statutárního města co do své složitosti a dovozuje z této skutečnosti účelnost nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného hlavního města Prahy advokátem, odchyluje se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Za uvedené situace se tudíž požadavek žalujícího města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným. Závěr odvolacího soudu, že v dané věci náklady vynaložené žalobcem na právní zastoupení advokátem nemohou být posuzovány jako neúčelné, je tudíž nesprávný.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. a §243e odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu