ECLI:CZ:US:2021:1.US.2476.21.1
sp. zn. I. ÚS 2476/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Květuše Bílkové, zastoupené Františkem Vyskočilem, advokátem, sídlem Voršilská 10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2223/2020-180 ze dne 27. 5. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 239/2019-158 ze dne 5. 12. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 35/2017-90 ze dne 11. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu na ochranu osobnosti směřující proti Komerční bance, a. s. Zásah do svých osobnostních práv stěžovatelka spatřovala v tom, že žalovaná proti ní vedla po dobu přibližně 8,5 let neúspěšný soudní spor pramenící z nepravé (a i jinak neplatné) směnky. Tím jí měla způsobit řadu útrap, jež v žalobě přiblížila. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky proti celému rozsudku a k odvolání žalované do výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s hodnocením soudů, že v případě vedení sporu žalovanou šlo o výkon subjektivního práva, jemuž schází znak protiprávnosti, a tím i absence způsobilosti zasáhnout její osobnostní sféru. Dle jejího názoru již ze směnky samotné bylo patrné, že scházel podpis avalisty, podpis statutárního orgánu výstavce a že v datu splatnosti je zřetelně přepisován rok takovým způsobem, že to způsobuje jeho nečitelnost. Žalovaná jako profesionál ve svém oboru měla tyto hrubé nedostatky rozpoznat bez větších obtíží. Rozhodla-li se vést na základě takto vadné směnky soudní při, jednalo se o šikanózní výkon práva, který by měl být odčinitelný v řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Nad rámec toho stěžovatelka též namítla své nepředvolání k soudnímu jednání, jakož i skutečnost, že odvolací soud si nevyžádal při rozhodování správný spis, takže nahlížel do spisu zcela nesouvisejícího. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí soudů je zřejmé, že jádrem sporu mezi stěžovatelkou a soudy je posouzení otázky, zda vedení soudního sporu žalovaným bankovním ústavem představovalo vůči stěžovatelce výkon práva rozporný s dobrými mravy, tedy takový, který je již způsobilý zasáhnout do osobnostních práv a případně hoden odčinění. Na tomto místě se sluší podotknout, že posouzení zmíněné otázky je převážně hodnocením skutkových okolností na podkladě dokazování, jehož těžiště se nachází v nalézacím řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší bez dalšího do tohoto procesu vstupovat a vyvozovat z provedeného dokazování vlastní závěry. Ústavní soud může úvahy soudů korigovat jedině v případě, že představují exces, anebo jinak vybočují z kautel spravedlivého procesu. Ústavní soud ovšem nezjistil, že by se takovými nedostatky napadená soudní rozhodnutí vyznačovala.
Závěr soudů o tom, že snaha žalované vymoci závazek plynoucí ze směnky neúplné (blankosměnky) nepřesáhla mez výkonu subjektivního práva, je odůvodněn dostatečně. Jak připomněl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, ačkoliv soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech. Výjimkou je pouze tzv. šikanózní výkon práva, jenž nesleduje dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž jehož jediným cílem je poškodit jiného. Z dokazování ovšem nevyplynulo, že by se žalovaná byla snažila stěžovatelku vědomě poškodit, tedy že by dobře věděla, že předmětná směnka je padělaná apod. Blankosměnka totiž nejevila natolik zásadní vady, z nichž by bylo na první pohled zřejmé, že se o žádnou směnku jednat nemůže. Neplatnost směnky vyplynula ve směnečném řízení teprve v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze po znaleckém zkoumání dotčené směnky. Klíčovým závěrem tohoto zkoumání bylo, že označení letopočtu v údaji splatnosti sporné směnky je (v poslední číslici) vyznačeno tak, že nebylo možné určit, kterého roku má být směnka splatná. Tato číslice totiž vykazuje znaky čísel 7, 1, ale dokonce i 4. Pro neurčitost tohoto údaje také byla směnka vrchním soudem posouzena jako neplatná, resp. nesplňující náležitosti předvídané ustanovením §75 zákona směnečného a šekového.
Dle názoru Ústavního soudu není předložení směnky, již tíží uvedený deficit, v soudním řízení projevem vzpomínaného šikanózního výkonu práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice zdůraznila, že na směnce nejsou patrné podpisy avalisty a statutárního orgánu výstavce, to ovšem záhy relativizovala tím, že podpis avalisty tam ve skutečnosti je, ovšem "je čitelný pouze při průsvitu směnky a pod ním vyvstává jiný podpis". K tomu stěžovatelka dodala, že směnka vykazuje takové množství podivných vad, že vzniká pochybnost o její pravosti (viz sub VI. ústavní stížnosti). Ani na uplatnění směnky s těmito pochybnost vzbuzujícími prvky žalovanou, jakkoli v rámci své podnikatelské činnosti pravidelně přichází do styku se směnkami, nelze pohlížet optikou ochrany osobnosti toho, vůči němuž byla práva z takové směnky uplatněna v soudním řízení. K tomu by mohlo teprve dojít tím, že úmysl poškodit tuto osobu vyjde bez pochybností najevo na základě širších okolností případu. Ty se však v dokazování neodrazily. Úvahy soudů o tom, že v jednání žalované nelze spatřovat exces z výkonu subjektivního práva ani zneužití práva, jsou nejen z ústavně právního pohledu přiměřené.
Pokud jde o výtku stěžovatelky, že jí nebylo doručeno předvolání k soudnímu jednání, nutno poznamenat, že z ústavní stížnosti není zřejmé, o jaké předvolání se mělo konkrétně jednat. Má-li stěžovatelka na mysli předvolání k jednání soudu prvního stupně na den 11. 1. 2019, při kterém byl vyhlášen rozsudek, pak s touto námitkou se již odvolací soud patřičně vypořádal v bodě 13 svého rozhodnutí. S odůvodněním městského soudu stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti nepolemizuje, ponechávajíc svoji argumentaci v obecné poloze. Ústavní soud se proto touto námitkou hlouběji nezabýval.
Ani výhrada stěžovatelky, že odvolací soud si měl omylem zapůjčit nesouvisející spis v jiné směnečné věci, není způsobilá vyvolat kasační intervenci Ústavního soudu. I kdyby tomu tak skutečně bylo, nezměnilo by to nic na podstatných zjištěních ohledně vad směnky (a dalších souvislostí), která byla učiněna v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 478/2013-302 ze dne 18. 2. 2014 a Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4700/2014 ze dne 31. 5. 2016 a která zvláště Obvodní soud pro Prahu 1 (potažmo Nejvyšší soud) rozhodující v nynějším případě vzal za základ svých úvah.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu