ECLI:CZ:US:2021:1.US.2490.21.1
sp. zn. I. ÚS 2490/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miloslava Baláže, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021 č. j. 13 Co 200/2021-1374 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 4. 2021 č. j. 58 P 127/2016-1358 a o návrhu na uhrazení nákladů na zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o výživné již zletilého syna stěžovatele, a vyhovění návrhu na ustanovení právního zástupce stěžovateli v tomto řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 v řízení o výživném zletilého syna nevyhověl návrhu stěžovatele a právního zástupce pro toto řízení mu neustanovil. Stěžovatel spolu s návrhem na ustanovení právního zástupce požádal o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že věc je pro něj po právní stránce složitá a nemá dostatek finančních prostředků, aby si právního zástupce hradil sám, neboť pobírá pouze starobní důchod, jeho manželka je na rodičovské dovolené s nezletilou dcerou a všichni bydlí v pronajatém domě.
Obvodní soud dospěl k závěru, že zatímco v případě soudních poplatků jsou na straně stěžovatele dány důvody pro osvobození, u návrhu na ustanovení zástupce k tomu důvody dány nejsou, neboť řízení o výživném je svojí povahou běžné a po právní stránce nijak komplikované, proto k hájení zájmů stěžovatele není nezbytná potřeba ustanovovat zástupce, neboť i bez něj jeho zájmy v tomto řízení nedojdou úhony.
Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když ve shodě s názorem soudu prvního stupně konstatoval, že stěžovatel již dříve žádal o ustanovení právního zástupce, aniž mu v této žádosti bylo soudem vyhověno. Otázka výživného není takového charakteru, aby nezbytně vyžadovala právní pomoc advokáta, a to bez o hledu na to, zda matka, resp. zletilý syn jsou právně zastoupeni advokátem či nikoliv.
Stěžovatel s právním názorem civilních soudů nesouhlasí. Odkazuje na výše označené články Listiny a Úmluvy, které - podle jeho názoru - zakotvují právo každého na právní pomoc, které je nezbytným předpokladem pro naplnění práva na efektivní přístup k soudu, včetně práva na účinnou procesní obranu a vede k naplnění rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny i práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). V souvislosti s právem na právní pomoc, které mimo jiné naplňuje pozitivní závazek státu na odstranění materiální nerovnosti účastníků řízení, stěžovatel poukazuje na závěry vyplývající z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva McVicar proti Spojenému království a Steel proti Spojenému království. Dále namítá, že o výživném na zletilého syna probíhají dvě samostatná řízení. V obou případech jde o procesně složité věci. Zletilého syna zastupuje matka, resp. jejich advokát, neboť syn se k soudům nedostavuje. Za této situace, kdy on v řízení zastoupen advokátem není, neví, jak má postupovat, co namítat a jak formulovat petit. Stěžovatel pracoval většinu života v údržbě a obdobné procesní situace není schopen bez právní pomoci řešit. Vzhledem k tomu, že i v předchozích řízení byla matka i syn zastoupeni advokátem a stěžovatel nikoli, pociťoval stěžovatel tento stav jako nerovnost účastníků řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěrem civilních soudů, že řízení o úpravě výživného není takového charakteru, aby nezbytně vyžadovalo k ochraně zájmů stěžovatele odbornou právní pomoc advokáta.
Rozhodování o osvobození od soudních poplatků a související ustanovení zástupce z řad advokátů, o něž v předmětné věci jde, je podle již ustálené judikatury Ústavního soudu doménou civilních soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů ustanovení právního zástupce z řad advokátů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 879/20, II. ÚS 1337/18).
Z obsahu napadených usnesení je zřejmé, že oba civilní soudy nevyhovění návrhu stěžovatele na ustanovení právního zástupce odpovídajícím způsobem odůvodnily. Jejich závěry plně odpovídají znění a smyslu relevantních ustanovení občanského soudního řádu (§138 ve vztahu k §30). Oba soudy vzaly v úvahu konkrétní okolnosti předmětné věci i specifickou finanční a celkovou materiální situaci stěžovatele. Ústavní soud není další instancí soustavy civilních soudů určenou k tomu, aby sám mohl takové posouzení provést znovu. Jeho úkolem je pouze přezkoumat, zda soudy neporušily některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod, zda nepostupovaly svévolně nebo v rozporu s ústavními právy účastníka řízení. Takový závěr v předmětné věci Ústavní soud neučinil.
Pokud jde o stěžovatelem namítané právo na právní pomoc, je třeba připomenout, že při respektování tohoto práva jde především o to, aby orgány veřejné moci nebránily využívání odborné právní pomoci účastníky řízení. Nejde však o ústavně zaručené právo na bezplatnou právní pomoc.
K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu ústavní pořádek nezaručuje absolutní procesní rovnost účastníků řízení, která ostatně není ani reálně dosažitelná (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 a v něm uvedenou judikaturu). Rovnost účastníků řízení se v první řadě týká jejich právního postavení, tedy zejména rozsahu jejich procesních oprávnění. Ústavní pořádek účastníkům nezaručuje ani totožné, nebo dokonce srovnatelné materiální podmínky. Ústavní právo každého účastníka soudního řízení spočívá "pouze" v tom, aby se mu dostalo reálné možnosti obstarat si takovou právní pomoc, která je pro ochranu jeho práv nezbytná. Takový účel ochrany práv účastníka řízení také oba civilní soudy v předmětné věci svými rozhodnutími sledovaly a dospěly s přihlédnutím ke všem okolnostem k závěru, že stěžovatel pro ochranu svých práv a zájmů žádného právního zástupce (za dané procesní situace) nepotřebuje.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanoven§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na uhrazení nákladů na zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu