ECLI:CZ:US:2021:1.US.2515.21.1
sp. zn. I. ÚS 2515/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Františka Strnada, zastoupeného Romanou Hiklovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 689/400, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1587/2021-1012 ze dne 29. 6. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 286/2018-813 ze dne 13. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 3 C 122/2006-594 ze dne 6. 6. 2018 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a jeho někdejší manželky (žalobkyně) k nemovitým i movitým věcem, v rozsudku blíže specifikovaným. Tyto věci soud přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, jemuž současně uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 8 143 166 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Spolu s tím soud rozhodl o nákladech státu i účastníků. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně, dále rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví obou účastníků k nemovitým i movitým věcem, v rozsudku blíže specifikovaným. Ty ve shodě s nalézacím soudem přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, kterého zároveň zavázal povinností zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 8 137 598,83 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Spolu s tím odvolací soud rozhodl o nákladech státu i samotných účastníků v řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že dojde-li k vypořádání podílového spoluvlastnictví a k uložení povinnosti jednomu z účastníků řízení uhradit vypořádací podíl, aniž by bylo zároveň rozhodnuto o vzájemném návrhu ohledně vynaložených investic do podílového spoluvlastnictví, je zvýhodněn ten z účastníků řízení, který má vypořádací podíl obdržet. Naopak znevýhodněn je dle jeho názoru ten, kterému je upřena možnost po právní moci rozsudku započíst jím vynaložené investice oproti povinnosti úhrady vypořádacího podílu. Stěžovatel se tak dle svých slov ocitl v situaci, kdy zatímco žalobkyně obdržela vypořádací podíl v plné výši, o jeho vzájemném návrhu stran investic nebylo od pokynu soudu odvolacího soudu prvního stupně po dobu více jak 2,5 let nařízeno ani prvé jednání ve věci. Stěžovatel rovněž namítl nepřiměřenou délku řízení. Tuto argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Je nepochybné, že vypořádání vnosu do majetku původně se nacházejícího v podílovém spoluvlastnictví je v rámci řízení o zrušení a vypořádání tohoto spoluvlastnictví žádoucí. Na druhou stranu není-li tomu tak, tedy projedná-li se nárok na vypořádání investic do původně společných věcí v samostatném řízení, nepředstavuje to stav ústavně nekonformní. Dovolací soud v napadeném usnesení srozumitelně a racionálně vyložil, že závěr krajského soudu o (možné) oddělitelnosti obou nároků vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž odkázal. Jde o otázku výkladu podústavního práva, jejíž posouzení, není-li zatíženo ústavně relevantním nedostatkem, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat (podobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2644/15 ze dne 10. 11. 2015).
Co se týče výhrad stěžovatele stran průtahů v řízení o nároku na vypořádání jeho vnosů do původně společných věcí, nutno podotknout, že stěžovatel zde nedoložil vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně svého práva na spravedlivý proces, pročež jsou jeho námitky v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné. Naříká-li stěžovatel, že soud prvního stupně po dobu více jak 2,5 let nenařídil ani prvé jednání ve věci, je mu k dispozici návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu