ECLI:CZ:US:2021:1.US.2517.21.1
sp. zn. I. ÚS 2517/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. F., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Praha 4, Antala Staška 510/38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2021 sp. zn. 8 To 67/2021 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 23. 6. 2021 č. j. 63 T 6/2021-4363, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu, a o nepřipuštění nahrazení vazby jinými prostředky. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.
Stěžovatel rovněž Ústavní soud s odkazem na §71d zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá, aby věc projednal mimo pořadí. Jelikož se ustanovení §71d zákona o Ústavním soudu vztahuje výhradně k řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavním pořádkem, posoudil Ústavní soud tento návrh stěžovatele tak, že ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání své ústavní stížnosti.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že doba, po kterou je ve vazbě, je nepřiměřeně dlouhá, což spojuje s tím, že řízení probíhalo před nepříslušnými orgány, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. V této souvislosti poukazuje na to, že odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) trestního zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, byl Vrchním soudem v Praze zrušen z důvodu místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze. Tvrdí, že důkazy použité k odůvodnění rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě jsou procesně nepoužitelné z důvodu nepříslušnosti dozorujícího státního zástupce a soudu, který vydal rozhodnutí směřující k zajištění důkazů, zejména příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků. V této souvislosti odkazuje na závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14.
Rozhodnutí trestních soudů považuje za nepřezkoumatelná, má za to, že nejsou řádně odůvodněna. Rozporuje závěr Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), že jeho požadavek, aby soud ve svém rozhodnutí odkazoval na konkrétní důkazy, nikoli na celý spis, je přepjatý. Ani jeden ze soudů podle něj přesvědčivě nevysvětlil, proč nabízené instituty nahrazující vazbu nejsou dostatečné pro naplnění sledovaného účelu, a nezabýval se jeho námitkami. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož musí být při posuzování rizika útěku při hrozbě vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou charakter a morálka obviněného. Trestní soudy podle stěžovatele rozhodly o jeho ponechání ve vazbě mechanicky, pouze s odkazem na hrozící vysoký trest. To považuje za nepřijatelné a odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 432/01, podle něhož samotná hrozba vysokým trestem nepostačuje k uvalení vazby. Má za to, že útěkovou vazbu musí odůvodňovat i další konkrétní okolnosti nasvědčující nebezpečí útěku. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 uvádí, že v případě prodlužování vazby je nezbytná existence zesílených důvodů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že rozhodnutí trestních soudů nejsou dostatečně odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná. Z těchto rozhodnutí je jasně patrné, že závěr trestních soudů o přetrvávajícím důvodu útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu vychází primárně ze skutečnosti, že stěžovateli hrozí vysoký trest. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že hrozba vysokým trestem sama o sobě nestačí pro vzetí do útěkové vazby. Právní názor obsažený mj. v nálezu sp. zn. I. ÚS 432/01, na nějž stěžovatel odkazuje, již lze považovat za překonaný, neboť z nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 a z judikatury na něj navazující (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09) vyplývá, že hrozící vysoký trest sám o sobě představuje důvod pro další trvání útěkové vazby.
Jestliže stěžovatel poukazuje též na nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 a na potřebu zohledňování dalších relevantních faktorů (např. charakteru a morálky obviněného), Ústavní soud nenachází žádné podobné faktory, které by v daném případě mohly důvodnost útěkové vazby zpochybňovat. Takovým faktorem rozhodně nemůže být znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie, na nějž stěžovatel odkazuje a ze kterého vyplývá, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. Jak totiž správně uvedl na č. l. 6 svého usnesení Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), uvedený závěr znalců se týkal jen úzce psychiatrického hlediska, neboť stěžovatel netrpí duševní poruchou, což ovšem neznamená, že není schopen spáchat jakýkoli trestný čin.
Ve prospěch stěžovatele nemůže hovořit ani doktrína zesílených důvodů vazby formulovaná mj. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2665/13, na nějž stěžovatel rovněž odkazuje. Trestní soudy totiž správně uvedly, že v případě stěžovatele je riziko útěku vyplývající z hrozby vysokým trestem již zvýšeno, a to v důsledku skutečnosti, že Městský soud v Praze jej již odsoudil za stíhané skutky a uložil mu výjimečný trest v trvání 23 let odnětí svobody. Okolnost, že byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen z důvodu místní nepříslušnosti tohoto soudu, podle trestních soudů nemůže nic měnit na tom, že stěžovateli bylo tímto rozsudkem zdůrazněno, jak citelný trest jej může postihnout v případě odsouzení (srov. č. l. 5 usnesení krajského soudu a č. l. 3 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud považuje tyto úvahy trestních soudů za racionální a opodstatněné.
Ústavní soud nepovažuje za důvodné ani stěžovatelovo tvrzení, že trestní soudy ve svých rozhodnutích vycházely z procesně nepoužitelných důkazů. Předně je třeba zdůraznit, že místní nepříslušnost Městského soudu v Praze, jenž původně rozhodoval ve věci samé, neznamená bez dalšího, že nepříslušný byl i Obvodní soud pro Prahu 6, který rozhodoval v přípravném řízení. Otázka příslušnosti tohoto soudu a použitelnosti důkazů získaných v přípravném řízení bude muset být řešena primárně trestními soudy v rámci samotného trestního řízení. Trestní soudy navíc svá rozhodnutí o prodloužení vazby odůvodnily i dalšími důkazy, nezávislými na příslušnosti soudu rozhodujícího v přípravném řízení. Krajský soud tak na č. l. 5 zejména připomněl, že sám stěžovatel v řízení před soudem připustil i svůj podíl na smrti poškozených.
Vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci již byla nejen podána žaloba, ale proběhlo i hlavní líčení (byť před místně nepříslušným soudem), neshledává Ústavní soud žádné pochybení trestních soudů ani v tom, že nespecifikovaly jednotlivé důkazy příslušnými čísly listů. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací vrchního soudu uvedenou na č. l. 2 jeho usnesení.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku stěžovatele, že trestní soudy nevysvětlily přesvědčivým způsobem, proč v daném případě nepřichází v úvahu nahrazení vazby jinými prostředky. Trestní soudy se touto možností zabývaly a odmítly ji zejména s ohledem na povahu a závažnost jednání, pro které je stěžovatel stíhán (srov. č. l. 6 usnesení krajského soudu a č. l. 3 usnesení vrchního soudu). Ani v těchto úvahách Ústavní soud neshledává žádnou vadu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu