ECLI:CZ:US:2021:1.US.2529.21.1
sp. zn. I. ÚS 2529/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Branislava Lichého, zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1365/2021-413 ze dne 29. 6. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obce H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") vedlejším účastníkem žalován o určení vlastnictví vymezených pozemků v katastrálním území H. Nalézací soud rozsudkem č. j. 10 C 178/2015-289 ze dne 2. 5. 2018 žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, zamítl vzájemný návrh stěžovatele na určení vlastnictví k dalším pozemkům v témže katastrálním území a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedené rozhodnutí změnil rozsudkem č. j. 22 Co 199/2018-382 ze dne 15. 9. 2020 tak, že žalobu zamítl, zamítavý výrok o vzájemném návrhu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Napadeným usnesením následně Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti posledně uvedenému rozsudku odmítl, neboť stěžovatelovy námitky směřovaly ke zpochybnění průběhu hranic pozemků, zjištěných obecnými soudy, tedy k otázkám skutkovým, nikoli právním, nebyl tedy uplatněn způsobilý dovolací důvod (viz §241a občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toho se měl dovolací soud dopustit odepřením meritorního přezkumu, neboť nesprávně posoudil obsah dovolání a vyhodnotil stěžovatelem položené otázky (rozdílný význam odchylek geometrického určení nemovitosti pro vedení katastru nemovitostí a pro závaznost právního jednání) jako skutkové, nikoli právní, neboť jde o interpretaci §51 zákona č. o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí dovolacího soudu nebylo ani dostatečně odůvodněno. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání bylo přípustné a mělo být meritorně projednáno.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Úkolem Nejvyššího soudu totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným zákonem vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
5. Stěžovatel je přesvědčen, že předložil dovolacímu soudu k posouzení a vyřešení novou právní otázku, navazující na závěry rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 ze dne 22. 7. 2015. V podrobnější argumentaci nicméně polemizuje se způsobem geometrického určování (zaměřování) nemovitostí, čímž prakticky zpochybňuje aplikované znalecké metody a výsledek znaleckého zkoumání.
6. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud vystihl podstatu stěžovatelovy argumentace přiléhavě, neboť jde skutečně o polemiku se skutkovými zjištěními, nikoli relevantní zpochybnění právního posouzení odvolacího soudu. Jak stěžovateli vysvětlil již dovolací soud, určení sporné hranice pozemku je otázkou skutkovou, neboť jde o zjištění soudu učiněné na základě provedeného dokazování (znaleckého zkoumání). Teprve na toto skutkové zjištění navazuje právní posouzení, komu který ze sousedních pozemků patří. Snaží-li se stěžovatel zvrátit právní závěr obecných soudů o vlastnictví dotčených pozemků odkazem na nesprávné určení sporné hranice pozemků, pak zpochybňuje zjištěný skutkový stav, nikoli právní posouzení. Správnost závěru dovolacího soudu nezmění ani sofistikované zahalení podstaty argumentace do hávu (zdánlivé) otázky právního výkladu; žádat po dovolacím soudu, aby při měření vzniklým odchylkám přiznal právní účinky, které podle zákona nemají, není způsobilým vymezením právní otázky, na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu