ECLI:CZ:US:2021:1.US.262.21.1
sp. zn. I. ÚS 262/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Strnadela, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem Náměstí 3. května 1606, Otrokovice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 16 Co 254/2020-170, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před samotným posouzením ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen si postesknout nad její kvalitou: text je velmi zmatený, řada argumentů zjevně nesouvisí s rozporovaným řízením či se naopak opakuje, některé pasáže připomínají spíše volný proud myšlenek projevující obecnou nespokojenost stěžovatele s působením mnohých orgánů veřejné moci. S velkou mírou pravděpodobnosti lze hledat příčinu v tom, že ústavní stížnost sepsal sám stěžovatel a advokát ji pouze svým jménem podal (předpoklad plyne mj. z datací plné moci a ústavní stížnosti), aniž by alespoň základní nedostatky odstranil. Tento postup do jisté míry obchází požadavek povinného zastoupení stanovený v §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve svém důsledku ale škodí především stěžovateli, podmínka povinného zastoupení není samoúčelná, laik bez aktivní účasti advokáta není obyčejně schopen relevantní ústavněprávní argumentaci vystavět.
2. Stěžovatel má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho práva zaručená v čl. 1, 3, 7, 10, 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, 6, 8, 13, 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 13, 15 a 22 Úmluvy o právech osob se zdravotním pojištěním. Argumentace v ústavní stížnosti však s tímto širokým spektrem základních práv nepracuje.
3. Zejména z rozsudku Městského soudu v Praze lze dovodit, že stěžovatel se v roce 2017 domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen jako "žalovaná") odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem. Újma mu vznikla údajně tím, že v 90. letech minulého století pracoval ve společnosti, která skončila v konkurzu. Do něj přihlásil pohledávku 44.709 Kč, nicméně obdržel při vypořádání v roce 2003 pouze 5.375 Kč a soudy ani Parlament mu poté nijak nepomohly. O (údajné) škodě se dozvěděl v roce 2015 od svého syna. Po žalované postupným rozšiřováním žaloby požadoval skoro 1.3 milionu Kč. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku. Nalézací soud došel k závěru, že případný nárok byl promlčen již před mnoha lety, námitku žalované neshledal v rozporu s dobrými mravy a žalobu zamítl. Stěžovatel podal odvolání, po něm vzal část žaloby zpět a požadoval již jen 49.000 Kč. Odvolací soud napadeným rozsudkem souhlasil se zpětvzetím a v příslušné části řízení zastavil, ve zbytku potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu.
4. Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Tvrdí, že nebyly vypořádány všechny jeho námitky a rozsudek tak je nepřezkoumatelný. Protiústavně byla posouzena námitka promlčení ze strany žalované - ta mu v minulosti svými kroky ublížila a nemůže nyní námitku zneužívat k jiným účelům, než ke kterým byla určená. Je chybou státu, že v minulosti jako osoba bez vzdělání neobdržel právní pomoc, nikdo jej nepoučil. Pokud by býval odškodnění obdržel, mohl jej použít na léčení nebo rehabilitaci, takto je osobou zdravotně postiženou. O věci dále rozhodovali soudci, kteří nebyli proškoleni na jednání s osobami zdravotně postiženými. V neposlední řadě stěžovatel neměl v řízení stejné postavení jako protistrana, stát těží z výhodnějších podmínek legislativních i faktických.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní soud nejprve posoudil přípustnost ústavní stížnosti. Odvolací soud totiž stěžovatele v napadeném rozsudku poučil, že proti rozhodnutí je oprávněn podat dovolání. Není patrné, zda si stěžovatel poučení povšiml. V ústavní stížnosti uvádí, že dovolání nepovažuje za možné kvůli bagatelní částce 49.000 Kč, o kterou díky jeho zpětvzetí nakonec šlo [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a dovozuje přesah vlastních zájmů dle čl. 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento přesah Ústavní soud neshledal. Nepovažoval ale za nutné formalisticky posuzovat, zda poučení odvolacího soudu bylo vzhledem k okolnostem řízení správné či nikoliv (k vymezení bagatelnosti při dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, č. j. 25 Cdo 2384/2018-292, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18), stěžovateli vyšel vstříc a ústavní stížnost posoudil jako přípustnou.
7. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Bez ohledu na kvalitu obsahu ústavní stížnosti je totiž z dostupných skutečností případu očividné, že obecné soudy neporušily žádná základní práva stěžovatele. I kdyby jakýkoliv nárok na odškodnění od žalované měl (což s ničeho nevyplývá a nebylo to vůbec předmětem řízení!), byl by ten již více než 10 let promlčen. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu podrobně odůvodnila, proč námitka promlčení ze strany žalované nemohla být v rozporu s dobrými mravy (srov. bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Vypořádaly se dostatečně rovněž s ostatními námitkami stěžovatele včetně těch, které jsou opakovány v ústavní stížnosti (srov. naraci výše). Ústavní soud rozhodně nezlehčuje dle všeho obtížnou životní situaci stěžovatele, upozorňuje jej však, že právo na spravedlnost mu nezaručuje nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru či přesvědčení, zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům odvolacího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu