ECLI:CZ:US:2021:1.US.2665.21.1
sp. zn. I. ÚS 2665/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Wheel of Fortune, s.r.o., Bulharská 996/20, Praha 10, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2021 č. j. 5 Cmo 116/2021-949, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V roce 2005 byla u Krajského soudu v Brně podána žaloba společnosti 1. AUDIT SERVICE & CONSULTING, spol. s r.o., kterou se domáhala na žalované zaplacení částky 48 509 767, současně uhradila soudní poplatek ve výši 1mil. Kč. V roce 2014 bylo krajským soudem rozhodnuto o tom, že v řízení bude nadále na místě žalobce pokračováno se stěžovatelkou, která vydražila podnik původního žalobce.
Dne 7. 1. 2020 Krajský soud v Brně ve věci vyhlásil rozsudek, kterým žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost zaplatit náklady řízení. Podáním ze dne 10. 2. 2020 napadla stěžovatelka usnesení krajského soudu odvoláním. V jeho rámci požádala soud o osvobození od soudního poplatku, neboť byla bez příjmů, bez majetku a byla proti ní vedena exekuce, přičemž se nejednalo ve vztahu k podanému odvolání o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatelka ve svém prohlášení o majetku doložila své účetní závěrky, daňová přiznání a výkaz zisku a ztrát za předchozí 4 roky (2016-2019), doklady o postižení bankovních účtů v rámci exekučního řízení apod. Exekuce byla proti stěžovatelce vedená společností WISEWAYS s.r.o., která zakoupila od žalované stěžovatelčiny pohledávky. Stěžovatelce tak bylo zcela znemožněno nakládat se svým majetkem. Stěžovatelka se od počátku exekuce, kterou je postihován její majetek, nachází ve stavu tzv. generálního inhibitora, které je založeno na zákazu nakládání s veškerým majetkem, a to pod sankcí neplatnosti učiněných úkonů. Stěžovatelka tak objektivně nebyla schopna vyměřený soudní poplatek uhradit.
Navzdory shora popsané ekonomické situaci Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. (17) 14 Cm 153/2005-848 rozhodl tak, že se stěžovatelce osvobození od placení soudního poplatku za podané odvolání ze dne 10. 2. 2020 nepřiznává. Krajský soud přitom poukázal na skutečnost, že jediným společníkem stěžovatelky je akciová společnost GRAFENBACH a.s. se základním kapitálem 10 mil. Kč, od níž si stěžovatelka mohla peníze opatřit, neboť tato společnost má bezprostřední vliv a zájem na vedení dotčeného soudního řízení. K tomu stěžovatelka namítla, že majetkové poměry společnosti GRAFENBACH a.s. nebyly předmětem dokazování.
Proti nepřiznání osvobození od soudních poplatků si podala stěžovatelka odvolání, v němž mimo jiné uvedla, že její jediný společník nemá povinnost, pro kterou by měl stěžovatelce peněžní prostředky na úhradu soudního poplatku poskytnout. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 21. 7. 2020, č. j. 4 Cmo 124/2020-857 tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Usnesením ze dne 1. 4. 2021, č. j. (17) 14 Cm 153/2005-918 rozhodl Krajský soud v Brně o druhé žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků tak, že je nepřiznal. Důvodem měla být ta skutečnost, že stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní důvody, které by jí bránily v provozování podnikatelské činnosti a pokud souhlasila se vstupem do daného řízení na straně žalobkyně, tak toto měla zvážit. Soud dále vytkl stěžovatelce, že nedoložila svá tvrzení ohledně toho, jak usilovala o zajištění finančních prostředků na úhradu soudních poplatků. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že potvrdil shora citované usnesení nalézacího soudu.
Stěžovatelka je toho názoru, že jí obecné soudy upřely možnost uplatňovat svá práva v soudním řízení, když v rozporu s jí tvrzenými a prokázanými skutečnostmi nevyhověly její žádosti o osvobození od soudních poplatků, a to ani částečně. Stěžovatelka je obchodní společností, která v soudním řízení uplatňuje pohledávku, která představuje její zásadní majetkové aktivum, a kterou nabyla při vynaložení svých peněžních prostředků s tím, že v souvislosti s uplatněním dané pohledávky vynaložila veškeré své volné finanční prostředky a dalších se jí nedostává.
Stěžovatelka je toho názoru, že právní stanovisko vrchního soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Ve věci nebyly posouzeny aktuální majetkové poměry stěžovatelky, přičemž jí byly vytýkány skutečnosti, které po ní nelze objektivně požadovat. Postup obecných soudů považuje stěžovatelka za diskriminující.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků (obdobně při přezkumu žádosti o ustanovení právního zástupce) dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, resp. pro ustanovení právního zástupce, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy a na ustanovení právního zástupce není Listinou bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, resp. o splnění podmínek pro ustanovení právního zástupce, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, resp. z pravidel pro ustanovení právního zástupce, např. při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo pro odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
Vrchní soud v Olomouci při zvažování majetkové situace stěžovatelky vyšel z toho, že stěžovatelka netvrdí žádné nové skutečnosti, které by svědčily o změně poměrů od doby, kdy o její první žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodovaly obecné soudy. Tyto nové skutečnosti netvrdila stěžovatelka ani v ústavní stížnosti. Ve své podstatě se domáhala jen toho, aby soud zvážil svá předchozí rozhodnutí. Stěžovatelce lze dát v souvislosti s uvedeným zapravdu, že předchozí projednání žádosti o osvobození nebrání soudům v tom, aby žádost projednaly znovu, nicméně v takovém případě je nezbytné, aby nastaly nové okolnosti, které obě situace vzájemně odliší. V opačném případě by obecné soudy rozhodovaly o stále stejném skutkovém stavu.
Stěžovatelka (vzniklá v roce 2013) v ústavní stížnosti uvedla, že vymáhanou pohledávku zakoupila v roce 2014 tím, že do jejího postoupení investovala své volné peněžní prostředky a dále také nemalé finanční prostředky investovala do samotného soudního řízení. Z uvedeného je zřejmé, že sporná pohledávka byla ze strany stěžovatelky předmětem spekulace, přičemž v současné době se jí nedostává finančních prostředků na to, aby tuto pohledávku vydobyla. Není přitom zřejmé, z jakého důvodu by to měl být právě stát, kdo ponese, společně se stěžovatelkou, její podnikatelské riziko. Navíc v situaci, kdy toto riziko odmítá nést též její jediný společník. Z listin obsažených v obchodním rejstříku je zřejmé, že podnikatelská činnost stěžovatelky je prakticky nulová a svým postupem se v podstatě snaží pouze přenést riziko svého "podnikání" na stát. Za tohoto stavu věci nemá Ústavní soud za to, že by Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím jakkoliv zasáhl do základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu