ECLI:CZ:US:2021:1.US.2701.21.1
sp. zn. I. ÚS 2701/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VAPES CE s.r.o., sídlem Stonavská 51/6, Horní Suchá, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. 33 Cdo 3170/2020-455 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020 č. j. 72 Co 70/2020-407, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 72 Co 70/2020-410, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 10. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka dne 11. 9. 2013 uzavřela s Vězeňskou službou ČR smlouvu o dílo č. 022/1/13. Stěžovatelka a vedlejší účastnice se v průběhu provádění díla dohodly na provedení víceprací a obě strany jednaly tak, aby byly ohledně víceprací uzavřeny smlouvy resp. dodatek č. 2 a 7. Navzdory tomu, že tyto dodatky uzavřeny nebyly, prováděla stěžovatelka vícepráce podle pokynů zaměstnanců vedlejší účastnice, kteří od ní současně přebírali a schvalovali provedené vícepráce a finanční rozpočty. Strany rovněž jednaly v zadávacím řízení, kdy podepsaly změnové listy, rozpočty a krycí listy rozpočtů, tedy pevně stanovily obsah budoucího dodatku č. 2 a 7. Stěžovatelka je přesvědčena, že Vězeňská služba ČR má povinnost předmětné dodatky ke smlouvě o dílo uzavřít.
Z toho důvodu žalovala vedlejší účastnici o nahrazení projevu vůle, přičemž Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 21 C 235/2017-355 rozhodl projev vůle vedlejší účastnice nahradit, a to jak v případě dodatku č. 2, tak i dodatku č. 7.
K podanému odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uzavřel, že nahrazení projevu vůle k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo je pojmově vyloučeno, neboť nemá oporu v hmotném právu. Smlouva o dílo předpokládá - před dokončením - dohodu o rozsahu a finančním ohodnocení víceprací, tedy sjednání dodatků v písemné formě. Povinnost - vynutitelnou žalobou na nahrazení projevu vůle - uzavřít dodatek smlouvy o dílo v žádné ze smluvních stran neukládá a tato povinnost nevyplývá ani ze zákona.
Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že se Nejvyšší soud stran výkladu ustanovení §12 a §23 zákona č. 219/2000 Sb. omezil toliko na konstatování, že jej na daný případ aplikovat nelze, přičemž své závěry blíže neodůvodnil. Podle stěžovatelky není sporu o tom, Vězeňská služba ČR vyhlásila na 25. 6. 2015 zadávací řízení, přičemž až do roku 2018 ujišťovala stěžovatelku, že dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo bude uzavřen. O tom svědčí zápisy z kontrolních dnů nebo dopisy náměstka generálního ředitele vězeňské správy. Veškeré činnosti stěžovatelky byly činěny pod dohledem zaměstnanců věznice a byly o nich informování též náměstci generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. Ti současně vysílali své zástupce na pravidelné kontrolní dny. Vícepráce byly prováděny systematicky na objednávky zaměstnanců vězeňské služby. Teprve dne 10. 11. 2015 byly na kontrolním dni č. 60 vícepráce ze strany vězeňské služby zastaveny s odůvodněním, že nelze dále navyšovat cenu díla.
Stěžovatelka je přesvědčena, že stát - veřejný zadavatel nemůže získat od dodavatele majetek za desítky milionů jinak, než postupem upraveným smlouvou o dílo, zákonem o veřejných zakázkách a zákonem o majetku státu. Nejvyšší soud konstatoval, že zákon o veřejných zakázkách povinnost uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo neukládá, čímž ale ponechal bez vysvětlení, v jakém zákonném režimu tedy mohla vězeňská služba objednat a převzít stavební práce za desítky milionů korunu, aniž by byla povinna o tom uzavřít smlouvu v písemné podobě. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že žádný takový postup neexistuje. Vězeňská správa objednala a převzala vícepráce dříve, než je učinila předmětem dodatku ke smlouvě o dílo. Závěrem své ústavní stížnosti poukázala stěžovatelka na otázku dobrých mravů a na skutečnost, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak obecné soudy, tak i stěžovatelka se shodují na hodnocení skutkových okolností případu. Naopak to, v čem se účastníci řízení rozcházejí, je otázka, zda jsou v předmětném případě dány podmínky pro nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice. Podle náhledu Ústavního soudu se však jedná o otázku spadající především do pravomoci obecných soudů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Z odůvodnění Nejvyššího soudu se podává, že předpokladem úspěšnosti žaloby požadující nahrazení projevu vůle je kontraktační povinnost, která vyplývá, buď z právního jednání, nebo přímo ze zákona. Odvolací soud ve svém odůvodnění poukázal na to, že smlouva o dílo předpokládá dohodu o rozsahu víceprací a jejich finanční ohodnocení písemným dodatkem ke smlouvě a poté jejich následnému provedení. Pokud žalobkyně tvrdila, že vícepráce byly provedeny bez uzavření dodatku ke smlouvě o dílo, mohlo by to podle odvolacího soudu případně založit právo na finanční plnění, nikoliv však povinnost uzavřít jakýkoliv dodatek ke smlouvě o dílo.
V projednávaném případě je zřejmé, že se stěžovatelka domáhá nahrazení projevu vůle toliko z předsmluvního jednání vedlejší účastnice, nicméně ze závěrů obecných soudů se podává, že takovéto jednání samo o sobě nemůže vést k nahrazení projevu vůle smluvní strany. To však ještě neznamená, jak se stěžovatelka v ústavní stížnosti domnívá, že v rámci práva neexistuje postup, jímž by bylo lze na tvrzené obohacení vedlejší účastnice dosáhnout. Na tuto skutečnost ostatně poukázal ve svém odůvodnění již odvolací soud.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že vzniklá skutková a právní situace je nepochybně výsledkem jednání obou smluvních stran. Je tomu tak proto, že to byla právě stěžovatelka, kdo sporné vícepráce bez smluvního základu realizoval a byla to právě vedlejší účastnice, kdo tyto práce bez smluvního základu zadával, přebíral a jejich výkon vůbec umožnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení před obecnými soudy se svým návrhem na nahrazení projevu vůle úspěšná, lze předpokládat vedení dalšího soudního sporu. V souvislosti s uvedeným není dle Ústavního soudu od věci vyzvednout možnost uzavření smíru, a to v souladu se zásadami mravnosti a poctivosti obchodního styku, na něž ostatně stěžovatelka ve svém návrhu apeluje. Je to právě stát, kdo by se měl takovými zásadami řídit.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu