ECLI:CZ:US:2021:1.US.2716.21.1
sp. zn. I. ÚS 2716/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Brno, Mezírka 775/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2021 č. j. 7 To 209/2021-613 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2021 č. j. 2 T 137/2015-598, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Břeclavi, kterým bylo podle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 2 T 137/2015. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozhodl, že se neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, a proto vykoná trest odnětí svobody, až po uplynutí jednoroční lhůty od konce zkušební doby, která vyplývá z ustanovení §83 odst. 3 trestního zákoníku. Odmítá závěr trestních soudů, že sám zavinil, že v uvedené lhůtě nebylo možno rozhodnout, zda se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil či nikoli. V této souvislosti zdůrazňuje, že mu z žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost, aby soudu hlásil svou aktuální doručovací adresu. Má za to, že za zmeškání lhůty nese odpovědnost trestní kancelář okresního soudu, která nesplnila pokyn z referátu předsedkyně senátu ze dne 31. 3. 2021. Argument trestních soudů, že okresní soud musel vyčkat na právní moc odsuzujících rozsudků z dalších trestních řízení, jež jsou proti němu vedena, rozporuje s tím, že okresní soud mohl podle §83 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku prodloužit zkušební dobu o jeden rok, čímž by dostatečně prodloužil lhůtu pro rozhodnutí, zda se ve zkušební době osvědčil. Jelikož tak okresní soud neučinil, zanikla podle stěžovatele pravomoc soudu rozhodnout o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody dne 10. 5. 2021. Stížnostní soud se podle jeho názoru nevypořádal s jeho námitkou, že za zmeškání lhůty nese odpovědnost trestní kancelář okresního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Stěžejní otázka spočívá v posuzovaném případě v tom, zda lze stěžovateli přičítat vinu, že trestní soudy nerozhodly, zda se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil či nikoli, ve lhůtě jednoho roku od konce zkušební doby, která vyplývá z ustanovení §83 odst. 3 trestního zákoníku. Trestní soudy svůj závěr, že stěžovatel skutečně zavinil nemožnost rozhodnout podle §83 odst. 1 trestního zákoníku ve lhůtě jednoho roku od skončení zkušební doby, a proto je možné nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, dovodily primárně na základě dvou důvodů: okresní soud musel vyčkat na výsledek dalších trestních stíhání vedených proti stěžovateli a stěžovatel soudu neoznámil změnu své doručovací adresy (srov. č. l. 3-4 usnesení Krajského soudu v Brně).
Pokud jde o první z uvedených důvodů, proti stěžovateli byla vedena další trestní stíhání, a to před Okresním soudem v Prostějově a před Okresním soudem v Hodoníně. Jelikož samotné vedení trestního stíhání nemůže být podkladem pro závěr, že se odsouzený neosvědčil, okresní soud proto musel vyčkat na jejich pravomocné ukončení (srov. č. 7/87 Sb. rozh. tr.). Rozsudek Okresního soudu v Prostějově přitom nabyl právní moci 10. 3. 2021 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně dne 22. 3. 2021. O pravomocném odsouzení stěžovatele se tedy okresní soud dozvěděl dne 24. 3. 2021 (viz č. l. 3-4 usnesení Krajského soudu v Brně), tzn. asi měsíc a půl před uplynutím lhůty vyplývající z §83 odst. 3 trestního zákoníku.
Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že okresní soud mohl postupovat podle §83 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a prodloužit o jeden rok zkušební dobu. Takové rozhodnutí totiž může soud učinit pouze tehdy, je-li prokázáno, že podmíněně odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Takový závěr ovšem v daném případě bylo možno učinit až poté, co došlo k pravomocnému odsouzení pro další skutek. Okresní soud tedy nijak nepochybil, když podle §83 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nepostupoval.
Pokud jde o druhou z uvedených okolností, tj. neoznámení změny doručovací adresy stěžovatele, stěžovateli lze sice dát za pravdu, že mu zákon takovou oznamovací povinnost neukládá, jenže to nevylučuje závěr o jeho zavinění ve vztahu k nemožnosti soudu rozhodnout podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. I z judikatury obecných soudů vyplývá, že odsouzený zavinil absenci rozhodnutí podle §83 odst. 1 trestního zákoníku i v případě, kdy se stal pro soud nedosažitelným např. pobytem na neznámém místě, kam mu nemohlo být doručeno předvolání k veřejnému zasedání, na němž má být rozhodnuto, zda se osvědčil či nikoliv (srov. č. 24/2010 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených důvodů Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že hlavní odpovědnost za zmeškání lhůty vyplývající z §83 odst. 3 trestního zákoníku nese trestní kancelář okresního soudu. I když by bylo možné zde identifikovat určité pochybení či liknavost, nemůže to nic změnit na tom, že primární překážku pro rozhodnutí podle §83 odst. 1 trestního zákoníku v daném případě představovala další probíhající trestní stíhání vedená proti stěžovateli, na jejichž pravomocné ukončení musel okresní soud počkat. Neinformování soudu o aktuální doručovací adrese ze strany stěžovatele poté způsobilo další objektivní průtahy a komplikace při nařizování veřejného zasedání. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na podrobné a výstižné odůvodnění obsažené na č. l. 3-4 usnesení Krajského soudu v Brně, z něhož vyplývá, že okresní soud nařizoval veřejná zasedání, na nichž mělo být rozhodováno, zda se stěžovatel osvědčil či nikoli, bez zbytečného odkladu. Z tohoto důvodu je rovněž třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že se stížnostní soud nevypořádal s jeho námitkou týkající se odpovědnosti za zmeškání lhůty pro vydání rozhodnutí o nařízení výkonu trestu.
Ústavní soud uzavírá, že neshledává žádný důvod pro to, aby zpochybňoval závěr trestních soudů, že stěžovatel zavinil nemožnost nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve lhůtě jednoho roku od konce zkušební doby. Nedošlo tedy k porušení ustanovení §83 odst. 3 trestního zákoníku ani k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu